Operní panorama Heleny Havlíkové (262)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Temně strohá Turandot. - Gypsy Baroque – jako.
G. Puccini: Turandot – Marie Fajtová (foto Patrik Borecký)

Temně strohá Turandot
Zatímco operní soubory v Brně a v Ostravě mají v této sezoně 2019/2020 za sebou už dvě premiéry a chystají během února třetí, plzeňské Divadlo J. K. Tyla minulý týden uvedlo nastudování Carmen jako druhý nový titul sezony a v divadlech v Budějovicích a Opavě je jejich druhá premiéra na spadnutí, Opera Národního divadla si dala na čas. Teprve 23. ledna 2020 představila v historické budově Národního divadla svou první premiéru – Turandot Giacoma Pucciniho. Hudebně ji nastudoval hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink, režii, scénu a světelný design vytvořila Zuzana Gilhuus, kostýmy Boris Hanečka a choreografii Martin Dvořák. Sbor Národního divadla připravil sbormistr Pavel Vaněk, Kühnův smíšený sbor Jaroslav Brych a Kühnův dětský sbor Jiří Chvála. Přitom se Opera ND nemůže na rozdíl od Státní opery vymlouvat na rekonstrukci budovy. V sezoně 2019/2020 se diváci „dočkají“ už jen v květnu druhé premiéry s Weinbergerovým Švandou dudákem (když Špalíček Bohuslava Martinů patří spíše do kategorie baletu, jakkoli zpívaného). V porovnání s pěti premiérami v Brně, Ostravě a v Plzni hodně málo od nejvíce dotovaného divadla u nás.

Turandot, poslední opera Giacoma Pucciniho (1858–1924), stojí nedokončená na konci jeho kariéry, během níž obohatil svět o tituly, které jsou a jistě i zůstanou základem repertoáru operních divadel. Ačkoli je Turandot po Bohémě, Tosce a Madame Butterfly Pucciniho celosvětově čtvrtou nejhranější operou a byla v pražském Národním divadle uvedena (česky) v roce 1926, hned za rok po premiéře v milánské La Scale (a na pár představení za druhé světové války), pak se objevila až v roce 1967 v ND v nastudování v režii Karla Jerneka. Další pražská inscenace z roku 1995 byla ve Státně opeře Praha v režii Václava Věžníka a udržela se na repertoáru i po sloučení samostatného souboru s Národním divadlem až do roku 2019, kdy byla s dlouhým výčtem sólistů po 173 představeních stažena z repertoáru. Ze sólistů Anda-Louise Bogza v titulní roli, Josef Moravec jako Pong, Richard Samek v roli Panga a Jiří Hájek jako Ping „přešli“ do nového nastudování, když si Turandot místo Státní opery pro sebe poněkud překvapivě „zabralo“ Národní divadlo. Třebaže je jasné, že se „zlatá kaplička“ nemusí omezovat jen na český repertoár, o který by ovšem měla pečovat prvořadě (ale nečiní tak), přece jen tato poslední Pucciniho opera patří při existenci dvou pražských scén do Státní opery, když už jedním z důvodů sloučení měla být lepší koordinace operního repertoáru.

Vyprávění o kruté princezně Turandot s kořeny v perském eposu z konce 12. století a ve sbírce Tisíc a jeden den (1710–1712) inspirovalo mnoho literátů i hudebníků. Zaujala i Pucciniho, který kulturu a hudební kolorit dálného východu studoval už při kompozici Madame Butterfly. Turandot obsahuje velké sborové scény, pompu panovnického dvora, vypjaté emoce lásky i nenávisti, ale i lyrickou něhu a intimitu milostných vztahů. A vedle krutosti dokonce i burleskní prvky a humor.

U nového nastudování Turandot v Národním divadle byla původně jako režisérka uvedena pravnučka Richarda Wagnera Katharina Wagner, která zde v roce 2017 obnovila bayreuthského Lohengrina v režijní a scénické koncepci svého otce Wolfganga. Pak ale její jméno z materiálů Národního divadla bez dalšího vysvětlení zmizelo a nahradila ho původem slovenská a v Norsku působící režisérka a výtvarnice Zuzana Gilhuus. Ta se v ND nepříliš přesvědčivě uvedla v roce 2016 inscenací Julietty Bohuslava Martinů, v níž poetickou a vábivou neuchopitelnost touhy na hranici snu a skutečnosti zredukovala do neónově chladně nasvícené potemnělé ponurosti.

Také v Turandot Gilhuus spojila profese režisérky a scénografky a také tuto operu umístila do strohé, pochmurné a prakticky neměnné scény s visutou lávkou přes střed jeviště. Ta evokovala hlavně molo pro přehlídku kostýmů módního návrháře a designéra Borise Hanečky, známého tím, že se do jeho modelů oblékají celebrity. Vizuál stylingu k inscenaci Turandot vskutku vypadá atraktivně, jako fotky v módním časopisu s prezentací oděvní kolekce. Jenže něco jiného je přehlídka půvabných baletek v kreacích průsvitných extravagantních kostýmů na „molu“ a něco jiného jejich začlenění do inscenace. Dominantou druhého jednání je obrovitá figura „syna nebes“ s efektně nařasenými záhyby pláště před kotoučem velkého měsíce, kde pro změnu splývaly bílé barvy. Disproporční malinká hlava sólisty působila namísto velebné důstojnosti panovníka říše, jak ji evokuje hudba, spíše komicky. Kostýmy dominovaly způsobem, který stavěl na odiv víc designéra než inscenaci a dílo, kterým měly sloužit.

G. Puccini: Turandot – Jan Ježek (foto Patrik Borecký)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na