Operní panorama Heleny Havlíkové (336) – Nezkrotný start do postcovidové operní sezony

Po předloňském Donu Giovannim, kterého tenkrát „potrestala“ průtrž mračen a loňské covidové absenci, se organizátorky této již tradiční pouti za operou odradit nenechaly. Letošní probouzení z covidového kulturního lockdownu sice přece jen některé lidí odradilo, ale i tak byl zájem značný. Tentokrát opět o Rusalku Antonína Dvořáka, která se zde hrála už v roce 2007 a 2008.

Tradici v Šárce „sluší“ české opery. Kromě Rusalky se tu hrála Prodaná nevěsta, Jakobín, také Dvě vdovy, Hubička, Dalibor, Čert a Káča. V roce 2010 dokonce Libuše a závěrečné proroctví v podání Evy Urbanové mělo takovou sílu, že si diváci i po třech hodinách nepohodlného sezení a padajícího chladného soumraku u tohoto tableau, v divadle mnohými považované na nudné, vytleskali opakování proroctví.

Jak je pro inscenace v Šárce typické, Jana Divišová a Renée Nachtigallová ve spolupráci s choreografkou Kateřinou Dedkovou a výtvarníkem kostýmů Josefem Jelínkem režírují příběh tak, aby bylo stále se na co dívat a zároveň aby byl děj už z aranžmá a herecké akce co nejsrozumitelnější. Velkým efektem bývají živí koně – v Rusalce na něm přijel Princ.

Pro takto specifický prostor údolí bez opon, světel, tahů a dalších divadelních „kouzel“ režisérky paralelně rozehrávají hned několik prostředí. Pro Rusalku bylo v centru louky jezírky, za kterým se zlověstně tyčila „věž“ Ježibaby, z níž se zjevovala celá suita ďábelských bytostí včetně čertovské drobotiny. Pravá strana patřila zámecké komnatě, kam přinesli kuchaři ke svatební hostině skutečné pečené sele a koláčky, které pak kuchtíci roznášeli i publiku.

Dirigent Jan Chalupecký už má s těmito podmínkami zkušenosti. Stejně jako zvukaři, aby vyšlo nazvučení tak atypického prostoru. A členové orchestru, sboru i baletu Opery Národního divadla v Praze snášejí i slunce nebo podvečerní chlad. Jistě, ne vždy se tak úplně daří souhra, ale to v tomto případě vůbec není podstatné. Všichni sólisté v partech, které rozhodně nepatří ke snadným, se doslova rozdávají a své nadšení přenášejí na diváky – Jana Burešová jako Rusalka, Martin Šrejma jako Princ, Luděk Vele v roli Vodníka, Kateřina Jalovcová coby Ježibaba, Kateřina Hebelková coby Cizí kněžna a všichni ostatní včetně spousty pážat, kuchtíků, lesních žínek, suity kolem Ježibaby, jimiž se údolí jen hemžilo. Ti všichni, interpreti i diváci, opět podléhali neopakovatelnému kouzlu této operní tradice.

Antonín Dvořák: Rusalka
Dirigent Jan Chalupecký, režie Jana Divišová a Renée Nachtigallová, kostýmy Josef Jelínek, sbormistr Pavel Vaněk, choreografie Kateřina Dedková.

Osoby a obsazení: Rusalka – Dana Burešová, Princ – Martin Šrejma, Vodník – Luděk Vele, Ježibaba – Kateřina Jalovcová, Cizí kněžna – Kateřina Hebelková, 1. žínka – Jana Sibera, 2. žínka – Lucie Hájková, 3. žínka – Michaela Zajmi, Hajný – Roman Janál, Lovec – Zdeněk Harvánek, Kuchtík – Yukiko Kinjo, Háta – Lenka Šmídová, Pomocník Ježibaby – Jiří Kohout.
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla v Praze.
Originální hudební divadlo Praha, Opera v Šárce, sobota 4. září 2021.

Štvanice na Lukrécii

V rámci festivalu Antická Štvanice 2021 se na pražském ostrově Štvanice uskutečnila premiéra „nově-barokní site-specific opery“ Římská Lukrécie. Autorem hudby, ale i tvůrcem kostýmů a dirigentem komorního orchestru byl Tomáš Hanzlík, režisérem Petr Hašek. Na inscenaci se podílely soubory Geisslers Hofcomoedianten, Tygr v tísni a chlapecký pěvecký sbor Bruncvík.

Festival Antická Štvanice se koná každoročně na začátku sezóny na pražském ostrově Štvanice a postupně uvádí inscenace antických dramat či her s antickým námětem v koprodukci se stálými soubory Divadla VILA Štvanice a spřátelenými režijními osobnostmi. Záměrem tohoto festivalu je „vrátit antické drama pod hvězdné nebe“ (jakkoli v bezprostřední blízkosti jednoho z oblouků Hlávkova mostu hlučícího nekonečnými kolnami aut), čerpat z génia loci ostrova a poskytovat tvůrcům možnost velkorysých režijně-výtvarných konceptů při současné interpretaci starověkých látek. Při minulých ročnících festivalu zde byla uvedena např. Aischylova Oresteia v režii Ivo Kristiána Kubáka, adaptace Ovidiových proměn v režii Jana Nebeského pod názvem Orfeus, inscenace současných her Mariny Carr a Anny Saavedry Faidra a Prosebnice nebo česká premiéra Senecovy tragédie Šílený Herkules v režii Tomáše Loužného.

Letos uváděná Římská Lukrécie vznikla na základě úpravy barokního libreta Heinricha Rademina (1674–1731), herce, principála, dramatika a překladatele, který působil převážně v německých zemích, ale se svými hereckými společnostmi zajížděl i do Brna, Prahy nebo na Kuks. Notový zápis k libretu této parodické opery z roku 1731 se však nedochoval. Textu v českém překladu Kateřiny Bohadlové se ujal novodobý principál Tomáš Hanzlík, který má se zhudebňováním barokních libret jako impresário olomouckého souboru Ensemble Damian bohaté zkušenosti.

V „ležení“ karavanů u oblouků Hlávkova mostu, které připomínaly kočovný cirkus, se v krásném zářijovém večerním „babím“ létě lákavě rozprostíral „site specific“ prostor, který se zásadně lišil od představ spjatých s operou. Na místa diváky uváděli přičinlivě kluci z chlapeckého dětského sboru Bruncvík a Petr Šmíd (budoucí představitel Lesbie) nabízel občerstvení.