Česko-izraelské trio zahrálo Dvořáka na světové úrovni

  1. 1
  2. 2
Špičkový výkon předvedli na festivalu Dvořákova Praha členové slavného Pavel Haas Quartet Veronika a Peter Jarůškovi a vynikající izraelský klavírista Boris Giltburg. V plném sále Anežského kláštera zahráli první dvě Dvořákova klavírní tria a Schubertovo trio č. 2 Es dur.

Veronika Jarůšková – housle, Peter Jarůšek – violoncello, Boris Giltburg – klavír, festival Dvořákova Praha, 19. září 2021 (zdroj Dvořákova Praha)
Veronika Jarůšková – housle, Peter Jarůšek – violoncello, Boris Giltburg – klavír, festival Dvořákova Praha, 19. září 2021 (zdroj Dvořákova Praha)

Jedním z nejvěhlasnějších interpretů letošního ročníku Dvořákovy Prahy je izraelský klavírista Boris Giltburg, vyhledávaný umělec světové úrovně, kterého u nás mohli návštěvníci festivalu slyšet již v roce 2019. Tehdy pražské publikum oslnil Lisztovými Etudami a všemi 13 preludii Sergeje Rachmaninova, v jehož interpretaci Giltburg exceluje. Letos přijal roli kurátora komorní řady festivalu a spolu se svými přáteli z uznávaného souboru Pavel Haas Quartet, houslistkou Veronikou Jarůškovou a violoncellistou Peterem Jarůškem, připravil skvělý program, jehož stěžejní částí jsou tentokrát klavírní tria Antonína Dvořáka.

Na festivalu jsou tak postupně uváděna všechna čtyři dochovaná tria, a to na třech samostatných vystoupeních. Na každém je promyšleně doplňují komorní skladby dalších významných autorů. Dvořák napsal těchto trií minimálně šest, dvě z nich ale sám nenávratně zničil pod vlivem silné autocenzury, která stála i za zánikem řady dalších skladeb z jeho rané tvorby, s nimiž nebyl spokojen.

Veronika Jarůšková – housle, Peter Jarůšek – violoncello, Boris Giltburg – klavír, festival Dvořákova Praha, 19. září 2021 (zdroj Dvořákova Praha)
Veronika Jarůšková – housle, Peter Jarůšek – violoncello, Boris Giltburg – klavír, festival Dvořákova Praha, 19. září 2021 (zdroj Dvořákova Praha)

Na koncertě v neděli 19. září tak v krásných a esteticky čistých prostorách Anežského kláštera zazněla dvě Dvořákova Klavírní tria, č. 1 B-dur a č. 2 g-moll a od Franze Schuberta Klavírní trio č. 2 Es dur, teskná skladba s velmi známou druhou větou.

Dvořákovo Klavírní trio č. 1 je skladbou radostnou a energickou. Vzniklo v době, kdy měla na prknech českého Prozatímního divadla dlouho očekávanou premiéru skladatelova opera Král a uhlíř, a kdy také dostal Dvořák umělecké stipendium, které jeho rodině velmi pomohlo. Již v první větě skladby se tento optimismus a svěžest promítly do přednesu účinkujících. Od začátku se jako velmi efektní projevily sehrané rychlé dynamické změny, které byly ostatně velmi bravurně zvládnuty v celém představení. Tichounké piano pasáže se nesly vysokým koncertním prostorem a díky výborné artikulaci a akustice byly všechny velmi dobře slyšet i v nejtišších místech. V druhé větě, kterou bylo smutné Adagio molto e mesto, se nad klavírem efektně vznášely tóny houslí, v podání Veroniky Jarůškové velice procítěné, někdy přímo něžné, aby v následujícím Allegru scherzandu s klavírem zahájily veselý dialog, přehazujíce si malé motivy v tanečním nádechu. Trio pak završilo dramatické Finale v tempu Allegro vivace, kde se sehranost interpretů opět projevila naplno.

Následující Klavírní trio č. 2 g-moll Dvořák napsal naopak v situaci velmi neutěšené – v polovině roku 1875 zemřelo krátce po narození Dvořákovo druhé dítě, dcera Josefa. Trio zřejmě tuto událost reflektuje a zrcadlí v sobě hluboký zármutek a žal. V první větě, která je v rychlejším tempu, posluchače ještě v houslích potěšily mistrně zvládnuté rozklady, plačtivá nálada se ale plně dostavila ve větě druhé. Toto Largo v sobě nese i jakési podtóny dětského světa – nebesky teskné pasáže, mísící pomalé trioly s pizzicatem. Zvláště tato místa, která doplňuje ještě klavír ve vysoké poloze s vyloženě „nadpozemským“ partem, jsou dost možná nejniternějším vyjádřením Dvořákova žalu po ztrátě dítěte. Giltburgova virtuozita, podtržená přesnou a citlivou hrou houslí, to vše podpořeno pevným, ale velmi „naslouchajícím“ vedením violoncella, dohromady vytvořily doslova nebeský vjem, stěží popsatelný slovy. Čas se na několik momentů zastavil a ozývaly se jen stříbrné tóny letmo pracujících kladívek piana, která se sotva dotýkala strun. Než se divák vzpamatoval, následovalo rychlé Scherzo: presto, kde se opět projevila obrovská sehranost hudebníků. V rychlých bězích vše šlapalo jako hodinky, opět včetně přesně zvládnutých změn v dynamice. Hráči na sebe byli skvěle napojeni a vše výtečně sladili, aniž by si dávali okázalá gesta. Poslední věta této skladby, již tak dost poslechově náročné, pak ještě naplno ukázala Dvořákovu genialitu, neboť je psána na skladatelův obvyklý styl poměrně moderně. Nečekané přechody do různých tónin a oddalovaný závěr byly v podání umělců velice povedené a nechaly diváky odejít na přestávku s nadšeným očekáváním dalšího čísla.

Po přestávce dvořákovský blok skončil a zaznělo Schubertovo Klavírní trio č. 2 Es-dur, jedno z nejpopulárnějších instrumentálních děl tohoto rakouského velikána. Schubert jej napsal na samém sklonku života – necelého tři čtvrtě roku po veřejném provedení díla zemřel. Ačkoli je pro hudební nadšence a teoretiky fascinující zejména čtvrtá věta, kde Schubert používá velmi nadčasové prostředky, odbočuje do jiných tónin a mění doby, světové proslulosti si vydobyla věta druhá. Ta je vzdáleně postavena na melodii švédské lidové písně Se solen sjunker. Zpívá se v ní o slunci zapadajícím za kopec, přicházející noci a odcházející naději, což bylo pro Schubertovu neutěšenou situaci a beznadějně se zhoršující zdravotní stav příznačné.

Veronika Jarůšková – housle, Peter Jarůšek – violoncello, Boris Giltburg – klavír, festival Dvořákova Praha, 19. září 2021 (zdroj Dvořákova Praha)
Veronika Jarůšková – housle, Peter Jarůšek – violoncello, Boris Giltburg – klavír, festival Dvořákova Praha, 19. září 2021 (zdroj Dvořákova Praha)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments