Vendula Poznarová (nejen) o procesu tvorby
Jaký byl hlavní dramaturgický záměr ve vytvoření tanečního divadla s tak závažným tématem, jakým je femicida a násilí na ženách?
Vizí představení je upozornit na problematiku femicidy, která je pro většinu společnosti nejen skrytá, ale často i těžko uvěřitelná. 70 % násilí na ženách se odehrává doma za zavřenými dveřmi a je pro oběti natolik intimní, že je téměř nemožné ji veřejně sdílet. Koncept však navíc pracuje i s ideou, že se lze na srážku s predátorem připravit nebo ji dokonce předejít. Proto také do vývoje inscenace vstoupili odborníci z týmu Moderní sebeobrany Jasmíny a Pavla Houdkových. Cílem není publikum problémem vyděsit, ale prostřednictvím „entertainingu“ a umění ho edukovat.
Proč jste zvolila formu kriminální minisérie a jak vám pomáhá přiblížit téma publiku?
Původně jsem po této formě sáhla hlavně pro sebe. Od dětství jsem čtenářkou detektivních příběhů různých autorů od Arthura Conana Doyla přes Agathu Christie až pak v dospělosti třeba Mika Conellyho. Tentokrát jsem inspiraci více než v knihách hledala v současné kvalitní TV tvorbě minisérií s kriminální tematikou, jako jsou série True detectives, Fargo, Mindhunters. Baví mě jejich střih, nadsázka i empatičnost scénářů, stylizace, napínavost, přesahy. Když jsem pak o svém záměru začala mluvit s lidmi, zjistila jsem, že je to společenský fenomén a je hodně lidí, které tahle forma baví. Teď se ji snažím probudit i na divadelním jevišti.
Jak se vám podařilo skloubit vážné téma s tancem? Nakolik pomáhá humor a jak udržujete jeho míru, aby téma neztratilo naléhavost?
Nikdy jsem nepochybovala, že tanec dokáže unést a odvyprávět jakákoli témata jako ostatní dramatické nebo narativní umění. Mnohem těžší je vybalancovat humor s naléhavostí, jak se ptáte v druhé otázce.
První část byla uvedena v dubnu, premiéra kompletní série proběhne v říjnu. Změnil se v průběhu tvorby záměr, se kterým jste do ní vstupovala, nebo něco v koncepci inscenace?
Všechno se pořád mění :-). Původní zadání od Bohemia Balet byla krátká performance pro komponovaný večer několika choreografů Stories. Tam vznikla Episoda 1, která se spíše opírala o téma kriminalistiky obecně. Publiku se líbila a vedení BB projevilo zájem o dopracování celé krimisérie. Teprve pak jsem definitivně vybrala konkrétní příběh, kolem kterého se vše začalo zpřesňovat. Do té doby byla tvorba vedená spíše intuitivně s neukotveným záměrem. Ovšem s konkrétním příběhem se začal zpřesňovat i konkrétní záměr.
Proč jste si vybrala právě téma femicidy a sériového vraha – šlo vám spíše o historický příběh, nebo o symbolický fenomén?
Zpočátku jsem si myslela, že prostě postavím jen taneční krimi s obětí, pachatelem a detektivem. Když jsem se snažila poznat faktickou přesnost a vědomí souvislostí v reálných kriminálních případech, začali k tomu přibývat i statistická data o obětech – většinou ženy, o možnostech obrany a o vývoji násilí na ženách v západních kulturách od 70. let do současnosti – od sériových vrahů po domácí násilí. Příběh se postupně tavil do fenoménu femicidy. Sériový vrah Ted Bundy byl prototypem násilníka, u kterého bylo snadné přehlédnout varovné signály. Byl hezký, inteligentní, sympatický, společensky úspěšný a aktivní – a přesto vysílal mnoho varovných signálů, podobných těm u mužů páchajících domácí násilí.
Jane Doe je anonymní obětí. Jak se vám podařilo její „hlas“ nebo identitu přenést do pohybového jazyka?
To je dobrá otázka, na kterou nám doufám dají odpověď diváci. Myslím, že dokud nikdo nezná náš příběh nebo se neidentifikuje s nějakou naší emocí, každý z nás je do určité míry anonymní. Každopádně my se v Jane D. Series snažíme upozornit na to, že s hrozbou násilím se může potkat každý z nás a je dobré umět včas rozpoznat, že je blízko a ideálně se mu vyhnout nebo být připraven se bránit.
Jak reagovali tanečníci na propojení různých tanečních stylů a žánru tanečního divadla? Tanečníci musí na jevišti mluvit nebo pracovat s textem. Jak zvládají tuto kombinaci pohybu a slovního vyjádření?
Bohemia Balet je soubor juniorských tanečních talentů, čerstvých absolventů konzervatoře. Já jsem z učitelské rodiny a ta rodová pedagogická intuice přemýšlela o konceptu i z hlediska přínosu pro bývalé studenty. Proto jsem jim nabídla styly, se kterými se běžně nesetkají. Za svého asistenta jsem si vybrala skvělého Maxe Mareše, který má zásadní streetový a afro backround. Tanečníci si také prošli seminářem společenských tanců s manželi Sliškovými. Měli také herecký workshop s režisérkou Johanou Ožvold. Já sama jsem s nimi pořád mluvila o záměru inscenace, o možnostech, jak ji poskládat a o hledání osobního pohybového projevu. Ve všem mi šli naproti a užívali si ten proces. Takže si vyzkoušeli maximum možného a hodně se toho naučili s radostí a skvěle :-).
Do jaké míry necháváte tanečníkům volnost v improvizaci a přinášení vlastních nápadů? Spolupracujete spolu už delší dobu, změnil se jejich nebo váš přístup?
Já jsem tvůrce, který je rád, když se interpreti invenčně zapojují do tvorby a neustále jsem je v tom povzbuzovala. Teď už se lépe známe a mě těší, že v průběhu zkoušení začali přinášet do projektu sami sebe, že se nebojí a našli větší sebedůvěru navrhnout své nápady nebo postřehy.
Forma kriminální minisérie je neobvyklým dramaturgickým řešením – co vám umožnila vyprávět jinak, než kdyby šlo o klasickou taneční inscenaci?
To je pravda a ta neobvyklost formátu byla jednou z výzev projektu, která mě na něm velmi bavila. Umožňuje mi hlavně uchopit téma s přijatelnou nadsázkou, abychom se neutopili v jeho tíze. Zároveň lehce střihovité filmové postupy nám pomohly rozčlenit příběh do kratších atmosférických úseků a ty drží rytmus představení. Sama jsem zvědavá, jak diváci tento koncept přijmou.
Když uvažujete o divákovi, co byste nejraději, aby si z Jane D. Series odnesl – umělecký zážitek, poselství, nebo obojí?
Obojí, jasně že obojí. Pro mě bylo v tomto zkoušení také všechno nové. Pracovala jsem poprvé se souborem BB, poprvé jsem použila společenský tanec, i když je to taneční technika, ve které jsem vyrůstala, protože moji rodiče jsou taneční mistři. A také jsem se pustila do žánru na poli tanečního divadla zatím neprobádaného. Zároveň jsme v materiálu objevili potenciál prevence a velmi užitečné edukace. Věříme, že představení zanechá v divácích stopu jak uměleckou, tak informační.
Plánujete se tématu femicidy a násilí na ženách věnovat i v budoucnu v dalších choreografiích nebo projektech? Sledujete také další tvůrce, kteří se v současnosti této problematiky dotýkají?
Snažím se jít spíše za světlem než se topit v temnotě, ale při zdrojování našeho vyprávění jsem objevila hodně temných příběhů a statistik. I když jsme se snažili Jane D. Series zpracovat s co největší empatií k divákovi a úlevnou nadsázkou, jako tvůrce si teď od tohoto tématu ráda na chvíli odpočinu.
Odpovídá také umělecký ředitel Bohemia Baletu Jaroslav Slavický
V čem je Jane D. Series výjimečná oproti předchozím inscenacím Bohemia Baletu?
Je to již námětem. Jedná se o zpracování kriminální tématiky formou tanečního divadla, což je svým způsobem výjimečné. K vyjádření děje jsou použity různé taneční techniky od contemporary, společenských tanců i streetu, významnou část tvoří i mluvené slovo. S tím vším se musejí tanečníci v inscenaci vyrovnat.
Jak vnímáte propojení pohybového umění s prevencí a edukací?
Myslím si, že to může velmi dobře fungovat. Uměleckou formou upozornit na přetrvávající nebezpečí femicidy a formou sebeobrany přispět k edukaci v této oblasti.
Jaké mimoumělecké cíle tímto projektem sledujete?
Je to zvýšení informovanosti o negativním společenském jevu a tím i posílení prevence proti němu.
Co je impulzem k tomu, že součástí projektu jsou i workshopy sebeobrany – a bylo to v plánu od samého začátku?
Na workshopy jsme mysleli od počátku, jedná se jistě o zajímavé obohacení diváckého zážitku a chceme je využít především pro studenty SŠ. Projekt Jane D. Series cíli především na mladé publikum (od 13 let), proto spolupracujeme se školami a jsme potěšeni jejich zájmem. Představení je ale vhodné, vzhledem k uměleckému zpracování, i pro diváky všech věkových kategorií. Projekt sice cílí především na středoškolskou mládež, ale může být zajímavý a přínosný i pro širší publikum. Obětmi femicidy mohou být ženy všech věkových kategorií.
Máte ohlasy na první dvě části série – od pedagogů, studentů nebo širší veřejnosti?
První dva díly série jsme uvedli v rámci večerních představení Bohemia Baletu. Nemáme tedy bezprostřední reakce studentů a učitelů, ale ohlasy publika byly kladné a to nás povzbudilo pro vytvoření 3. závěrečné epizody i k zajištění workshopu. V úterý 7. října, to je v den večerní premiéry, uvedeme dopoledne představení pro školy a tam zažijeme bezprostřední reakci cílové skupiny diváků.
Budete inscenaci uvádět mimo Prahu? Uvažujete také o hostování v zahraničí?
Bohemia Balet uvádí svá představení po celé České republice, a pokud na těchto scénách bude zájem, budeme uvádět Jane D. Series i tam. Máme již nabídky na dopolední představení i do míst, kde jsme zatím nevystupovali. S uváděním v zahraničí nepočítáme, v inscenaci je poměrně hodně textu, což by tvořilo jazykovou bariéru. Musela by být vytvořena cizojazyčná verze.
Co tato inscenace a práce na ní znamená pro samotné tanečníky Bohemia Baletu?
Pro členy Bohemia Baletu je to nová a velmi potřebná zkušenost. Soubor tvoří jakýsi most mezi školou a profesionální praxí a je výborné, že členové souboru mají možnost setkat se s různými formami umělecké tvorby a v Jane D. Series se setkávají se směsí několika tanečních stylů během jednoho představení.
Co byste si přál, aby si diváci z představení odnesli nejen jako umělecký zážitek, ale i v rovině osobní reflexe či společenského uvědomění?
Samozřejmě si přejeme, aby představení diváky zaujalo, odnesli si z něho nejen umělecký zážitek, ale i uvědomění, že negativní jevy ve společnosti, bohužel, přetrvávají, že je zapotřebí s nimi počítat a umět jim čelit.
