Úskalí volby skutečných životů jako témat opery
Zvolit si za téma opery život reálných osob a vtěsnat ho do divadelních postav je ošemetné – už jen z toho důvodu, že svědecké výpovědi o reálných událostech zpravidla tu samou událost nepopisují stejně. Navíc motivace jednajících postav je často nejasná i samotným aktérům historické události, natož historikům, kteří se pak o její „jedině správný“ výklad do krve přou. Otazník za názvem inscenace je tedy více než patřičný.
Autorku libreta a režisérku inscenace Báru Viceníkovou zaujal osud Rosemary Kennedyové (1918–2005), mnoho let utajované sestry prezidenta Spojených států amerických Johna Fitzgeralda Kennedyho a mezi dalšími sourozenci i senátorů Roberta F. a Teda Kennedyových.
Fakta o životě Rosemary Kennedy
Joseph Patrick Kennedy starší (1888–1969) a jeho manželka Rose Elizabeth Fitzgerald Kennedy (1890–1995) měli devět dětí, třetí v pořadí Rosemary (patrně vinou nezvládnutého porodu) za svými nadanými a úspěšnými sourozenci mentálně zaostávala a navíc byla kvůli prudkým změnám nálad, záchvatům a křečím obtížně zvladatelná. Nepomohl ani pobyt v dívčím konventu u řádových sester. V době, kdy byla jakákoli forma postižení všeobecně společensky odsuzována (tím spíš u takové elitní rodiny jakou byli Kennedyovi), začali mít rodiče obavu, že by chování Rosemary mohlo poškodit jejich společenskou pozici a kariéru úspěšnějších dětí. Když bylo Rosemary 23 let, otec (bez vědomí kohokoli dalšího z rodiny) rozhodl o lobotomii – v dobré víře, že jí tím pomůže. V té době byla lobotomie – psychochirurgická operace, spočívající v přerušení mozkových spojení v prefrontální kůře – propagovaný léčebný zákrok (za objev operace čelních laloků mozku u psychiatrických nemocných – frontální leukotomie nebo lobotomie – byla v roce 1949 portugalskému neurologovi a neurochirurgovi Antóniovi Egas Monizovi udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství).
Operace Rosemary se však nevydařila a nenávratně degradovala její psychiku na úroveň dvouletého dítěte. Rodiče ji umístili do ústavní péče a tím prakticky zmizela nejen pro veřejnost, ale i pro své sourozence.
Libreto opery už nesleduje další osud Rosemary, kdy byla po mrtvici otce v roce 1961 její situace odhalena a postupně byla zapojována do rodinného života. Osud Rosemary vedl její sestru Eunice v roce 1968 k založení Speciálních olympiád pro osoby s mentálním postižením, které se rozrostly do celosvětového měřítka. Nejmladší sourozenec Rosemary, senátor Ted Kennedy, se zasadil za prosazení zákona o Američanech s postižením, základní americké antidiskriminační normy, která od roku 1990 chrání práva osob s tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením. Zákon ADA znamenal zásadní změnu ve vnímání postižení – z charitativního či zdravotního problému se stalo otázkou občanských práv. Došlo k rozšíření bezbariérových přístupů (rampy, výtahy, nízkopodlažní doprava), přístupnosti veřejných služeb a digitálního obsahu, zvýšení zaměstnanosti osob s postižením a ke změně společenského postoje k lidem s postižením jako k plnoprávným občanům.
Rosemary svůj dlouhý život (86 let) dožila v ústavní izolaci.
Rosemary operní
Bára Viceníková nad částí příběhu vytvořila svou autorskou interpretaci v níž se snaží doložit argumenty širších medicínských, společenských a politických souvislostí osudu Rosemary – s jednoznačným odsudkem rodičů, kteří svou dceru obětovali společenskému úspěchu a prosperitě.
Pro zachycení části intimního rodinného dramatu zvolili inscenátoři jednoaktovou operu se třemi postavami: Rosemary Kennedy (Tereza Papoušková), její matka Rose Kennedy (Eva Esterková) a otec Joe Kennedy a zároveň chirurg Walter J. Freeman (Michael Skalický). Autorky hudby (Darja Kukal Moiseeva a Natálie Pleváková) zvolily operní „recitativo accompagnato“ pro vyjádření monologů protagonistů tragického příběhu, v němž postavy nejsou schopny spolu komunikovat – verbálně ani emočně, bez empatie, uzavřené ve svých samotách a pravdách. Komorní orchestřík vlevo na scéně tvořily akordeon, violoncello, vibrafon, perkuse, klarinet a basklarinet; syntezátor ovládala jedna z autorek hudby, Natálie Pleváková. Hudebního nastudování se ujal Vojtěch Červenka.
Jednoduchou funkční scénu tvořily dva panely, vymezující stále se zmenšující „životní prostor“ nešťastné Rosemary. Charakteristiku postav vhodně dotvářely kostýmy (scéna a kostýmy Anna Pospíšilová) a „širší souvislosti“ příběhu ilustrovaly videoprojekce a light design (Miriam Čandíková).
Ocenit je třeba výkony všech tří protagonistů, kteří se svých partů zhostili na velmi dobré pěvecké úrovni (i přes ohlášenou indispozici Michaela Skalického) a s přesvědčivým hereckým projevem, kdy v souladu s režijní koncepcí vina za Rosemaryino vyloučení ze života jednoznačně padá na rodiče a zpackaný zákrok, který je v inscenaci zkarikován podobou Waltera J. Freemana jako cynického pofidérního pouťového felčara (kterým Freeman patrně opravdu byl).
Jednostranná vina a ztracené nuance lidských dilemat
Pro mě základní problém inscenace spočíval v libretu s jednoznačností viny rodičů – bez sebemenšího náznaku dobových souvislostí, soucítění s jejich životy (Rose byla přísně věřící katoličkou, užívala množství léků, aby snášela manželovy nevěry, v roce 1951 jí papež Pius XII. udělil titul hraběnky jako uznání za vzorné mateřství a četné dobročinné skutky), dozajista rodinnou tragédií rovněž poznamenanými navždy, i pozitivních dopadů, které tragický osud Rosemary nakonec měl.
Po představení následovala beseda s inscenátory a hosty (spolek Nevypusť duši), která možná měla inscenaci spíše předcházet než takto dovysvětlovat, že dnes, kdy máme vyspělou lékařskou vědu a inkluzivní pedagogiku, by k tak tragickému příběhu dojít už nemohlo (tento zákrok s využitím moderních zobrazovacích technologií a méně invazivních technik je ve výjimečně indikovaných případech prováděn i dnes).
Navzdory muzikální a vizuální stránce inscenace zůstává její jádro sporné. Libreto se zaměřuje na hledání viníka a svádí odpovědnost výlučně na rodiče, aniž by bralo v úvahu složitost doby, rodinné tlaky či lidské slabosti. Takto zjednodušená a plochá interpretace redukuje příběh Rosemary a složité lidské osudy na jednostrannou morální poučku, která postrádá hloubku i citovou pravdivost a vytváří pocit až umanutého moralizování, pod níž se ztrácejí nuance lidských dilemat.
Z premiér českých skladatelů poslední doby se podařilo sklenout operu nad relevantními tématy současnosti s větší dramatickou silou, dramatickou komplexností a emocionální hloubkou Františkovi Chaloupkovi v jeho Zaprodanci, Haštalovi Hapkovi v opeře Až tu všichni budou (obě s premiérami na NODO 2024), Jiřímu Trtíkovi v Kafkově dopisu otci (premiéra na Opera Nova 2024), ale i Markétě Brothánkové, Filipovi Holackému a Ondřejovi Kyasovi v Supergrrrrls (Opera Diversa 2024) a především Slavomíru Hořínkovi, z jehož opery Tak tiše až (orchestr Berg a Spitfire Company 2022) mrazilo.
Darja Kukal Moiseeva a Natálie Pleváková: Proč je taková?
Run OpeRun
Vila Štvanice v rámci festivalu …příští vlna/next wave…, premiéra 20. září 2025
Libreto, režie a dramaturgie: Bára Viceniková
Hudební nastudování: Vojtěch Červenka
Kostýmy a scéna: Anna Pospíšilová
Make-up: Justina Urbanová
Lightdesign: Miriam Čandíková
Osoby a obsazení:
Tereza Papoušková – Rosemary Kenney
Eva Esterková – Rose Kennedy
Michael Skalický – Joe Kennedy
Orchestr:
Akordeon – Martin Šulc
Violoncello – Anna Zajíčková
Vibrafon a perkuse – Matěj Diviš
Klarinet a basklarinet – Jiří Javůrek
Syntezátory – Natálie Pleváková
