Alena Pešková nyní působí jako choreografka na volné noze a tvoří nové projekty pod vlastní značkou Ultra Minimal Ballet. Že dílo Vlasta bude náročné, drásavé, ale nebude postrádat až paradoxní krásu hrůzy, bylo možné očekávat. Jeho atmosféru ještě dokreslil skromný prostor bývalého Kina 64 U Hradeb nedaleko Malostranského náměstí. Přes zrekonstruovanou moderní kavárnu vede cesta po schodech dolů do učiněných katakomb, kde okamžitě začne z betonových rozbitých zdí dýchat chlad. Onen prostor sám je scénografií, zahrnuje pomyslné proscénium, kam se vejde i postel a plynový radiátor, a jeviště působící jako zatuchlá jeskyně, přepažené navíc i sloupem. Stačí jen dodat trochu atmosféry barevnými světly a tíseň vyskakuje z koutů úplně sama. Inventář doplní proleželá matrace a starý šicí stroj, zatímco na místě, které provizorně zvu forbínou, nasvěcuje reflektor stojan s mikrofonem, aby některé citace mohly zaznít se zesílenou výhružností. Podlaha je sice betonová, ale zcela hladká, umělci nepoužili baletizol a nechali celý prostor v syrové podobě. Autenticita tohoto sklepení je myslím složkou, která půjde při případném hostování v kukátkových divadlech těžko nahradit.

Retrospektivní koláž vzpomínek

Příběh paní Vlasty není pojat lineárně. Připomíná taneční dialog ženy na sklonku života s jejími vzpomínkami, které vyvstávají a mizejí, jak se chce právě jim. Vlastu životem zkoušenou a zkroušenou (a postavu esesačky a nevlastní matky) tančí sama Alena Pešková. Civilní herectví a zkušený taneční projev odhalují uměleckou zralost. Jen ať je jí na jevištích víc, ať už zmizí stereotyp, že tanec má expirační datum! Náročnou roli mladé Vlasty tančí naopak čerstvá absolventka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Kateřina Iliina a jejího prvního chlapce i pozdějšího manžela Michal Kováč (který se ovšem na začátku také vtělí v postavu vojáka). Součástí inscenace je i mluvené slovo, ale herec Martin Němec je plnohodnotným performerem, který prochází několika dalšími postavami, kromě stárnoucího alter ega manžela, v poloze starostlivého partnera, je to také dravý soused-predátor nebo důstojník SS.

Množství rolí se může s ohledem na skromný výčet interpretů zdát komplikované a matoucí, ale v tomto směru se drama nekoná, inscenace je srozumitelná, a i když si některé detaily musíme domyslet nebo je možné se splést v postavách, není to důležité. Podstatnější než sledovat, jak jdou události za sebou a kdo je kdo, je vnímat vývoj postavy mladé Vlasty a to, jak na ní postupně ulpívají šrámy a traumata, které se snaží setřást. Alena Pešková jako starší Vlasta už je jimi prostoupena a pohybuje se s unavenou rezignací. Možná se v interpretaci některých scén zmýlím, ale většina je srozumitelná. Prolog zastihuje Vlastu, ženu unavenou životem, odcházet na lůžko s poslední sklenicí jogurtu, které se kdy dotkne. A na druhé straně místnosti se zjevuje její vzpomínka, vzpomínka na mladou dívku, která je vystavena šikaně dvou vojáků. Zvuková krajina Michala Vejskala zní duněním, ruchy a iritujícími zvuky jakoby skleněného předmětu udávajícího rytmus, brzy se však ozývají nástroje, klavír, basová linka (hudba je v inscenaci zásadní složkou, ale nepřebíjí ostatní). Těla víří vzduch a choreografie zneklidňujícím způsobem kombinuje realisticky vyhlížející údery a útoky s elegantními rozmachy tanečního pohybu. A vzpomínka z minulosti skáče o mnoho let později, kdy starší Vlasta zápolí s plynovým radiátorem v domnění, že ukrývá rádio, aby vyhnala z hlavy dotěrnou písničku, kterou slyší jen ona sama. V příšeru z bažin se mění Martin Němec.

Chronologická kompozice se co chvíli mění v retrospektivní. Mladou dívku u šicího stroje zalévá rudý přísvit, předzvěst budoucích hrůz. Teď ještě neví, co ji čeká. Pohyb se přelévá do tanečního, vyzařuje radost, ale starší vzpomínající Vlasta si zakrývá oči rukama. Dívka se pokládá do rozmáchlých pohybů, dynamická moderna jí dovoluje využít pružnosti, nutí k rychlým změnám, vše se přelévá do duetu s Michalem Kováčem v roli chlapce, který je škádlivý i majetnický zároveň, hrají si ale ještě s dětskou upřímností, choreografie udržuje svěží rytmus, mladá láska se drží za ruce a… Dramatickým střihem opanuje scénu predátor. Ztvárnění útoku je vlastně estetizující a obsahuje spíše symboliku, třeba když jeho prsty obkreslují siluetu dívčiny ruky přitisknuté na stěnu. Autentický je však její strach, prožitek šoku a snaha skrýt před světem to, co není nikdy vinou oběti. Podstrčené letáky se sypou z aktovky. V echu deště zaznívá německý hlas a dívka se modlí… Znamená protisvětlo příslib vykoupení? V tanečním sóle za recitace Máje se tanečnice jakoby očišťuje. (Musíte si přečíst detaily inscenace na webu, abyste pochopili, že scéna se odehrává už ve vězení, kam byla báseň propašovaná v potravinovém balíčku a stala se světlou chvilkou v temných událostech – navrhuji text tisknout v programovém letáku, usnadní orientaci.) Plynule se pohybuje ve snížených polohách, ale znovu se dokáže i rozpínat do prostoru, zapomenout na vnitřní sevření a uvolnit končetiny do rondů, svléci ze sebe kus života s jeho špínou – symbolicky, ale v choreografii realisticky. A s velmi autentickým prožitkem.

Mezi realismem a imaginací

Stejně realistické jako scéna přepadení je i vykreslení života v koncentračním táboře, divoký tanec Aleny Peškové a Martina Němce (je hercem, ale choreografii má přizpůsobenou tak, že se žánry slévají). Realistické je zobrazení zneužívání a šikany mladé dívky, ne náhodou zamíří světlo reflektoru na dvě ptačí křídla přibitá na stěně, jako by krvácela. Nemýlím-li se v interpretaci, duet s Michalem Kováčem je také pouhou vzpomínkou, možná jenom představou, která přináší útěchu, útěk do náruče, která je vzdálená. Duet lidí, kteří na sebe myslí, ale nemohou se setkat, se choreografií stává živým a fyzickým, s až akrobatickými zvedačkami které omezují beton a traverzy. Dívčí tělo se odchyluje od tanečníkova a vrací se zpět setrvačností, vytvářejí osově souměrné figury. Vše se však propadá so slz pramenících z touhy po nedosažitelném, která ji rozdírá, jako by měla zevnitř explodovat. Surové divadlo už zase páchne vlhkou zdí.

Když získá Vlasta osvědčení o účasti v odboji, může začít nový život, vidíme tedy i jakousi iluzi dvou spokojených párů, jež působí jako rodiče a děti, ale režijním principem inscenace je, že po každém nadějném okamžiku následuje něco, co jej zlomí, třeba symbolicky naznačený skok z neviditelného okna. Komplikované je, když z jedné vzpomínky vykročí inscenace ještě dál do minulosti, jako zde po pokusu o sebevraždu, kde se retrospektiva vrací k seznámení s manželem: mladý taneční pár s kufry v rukou, bojující s počáteční nesmělostí, kterou je třeba přetavit v živelnou choreografii, tak jako smyčce v divoký rytmus. Choreografie ukazuje, jak najít ztracenou jiskru, a dopracovat se souhry, opět symbolika skrze fyzicky reálný pohyb. V jiném duetu spolu tančí i obě Vlasy, mladší a starší já, jako by se opravdu mohly setkat a mluvit spolu. Převaly, vztažené ruce, objetí, přijetí i odmítání, a kdo koho vlastně odmítá?

Inscenaci dodává na dokumentární realističnosti krátké video s Vlastou Vinduškovou, která v epilogu dostává vlastní prostor, a divák, který si předem nečetl nic, pochopí souvislosti. Je to však dvousečné, protože se tu střetá svět jevištní imaginace s realismem filmového média, je to probuzení šokem, místo aby dramatický náboj v klidu dozníval a došlo ke katarzi. Protože inscenace je emocemi naplněná až po okraj a velmi se přibližuje reálnému zobrazení násilí. Krása linií pohybu snad ještě víc podtrhuje atmosféru zmaru, než kdyby šlo o současný tanec antiestetické civilní linie, který by krutost zobrazil ještě doslovněji a nenabídl útočiště. Ovšem, že krása, linie, souměrnost vzbuzuje příjemný pocit. A provinilost, protože sledujeme sérii více či méně traumatických zážitků, na nich nemá být nic, co by se nám mělo líbit. Ale protože se snoubí realismus s taneční technikou, vzniká kontrast a s ním to vnitřní pnutí. I když jde o risk. Protože tančit příliš krásně o příliš velkém zlu může vést k relativizaci zpodobovaného zla. Ale Vlasta je působivá, aniž by překročila hranici parodie nebo znechucení. Kadence její dynamiky nikde nezaostává, pracuje s detaily, načasování akcí jde ruku v ruce s atmosférickými proměnami ve světle a hudbě. A to, že jsou diváci na dosah ruky interpretům, je také zásadní.

Tyto příběhy má smysl oživovat a připomínat. Nejsou ojedinělé a nepatří minulosti, všude po světě se válčí, všude po světě predátoři zneužívají svou moc a rozvracejí šťastné životy, maří potenciál budoucnosti. (Proto je také inscenace stylově zařazena do tísnivého bezčasí a nemá plně realistickou výpravu.) A také je dobré zobrazit, jakou moc má trauma, jakou moc má potlačovaná posttraumatická porucha a jak je důležité, že dnes už víme, že léčit vnitřní zranění je stejně tak důležité, jako se postarat o ta vnější.

Ultra Minimal Ballet: Vlasta
12. října 2025, 20:00 hodin
Kino 64 U Hradeb, Praha

Inscenační tým
Scénář, režie, choreografie: Alena Pešková
Hudba: Michal Vejskal
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Pavla Michálková
Spolupráce na rešerších: Vlasta Vindušková
Dramaturgická spolupráce: Barbora Truksová
Produkce: Martina Diblíková

Obsazení
Vlasta mladší: Kateřina Iliina (taneční role)
Vlasta starší: Alena Pešková (taneční role)
On mladší: Michal Kováč (taneční role)
On starší: Martin Němec (herecká role)