S choreografem Georgem Williamsonem nejen o Stravinského baletech

Olomoucký balet připravuje na začátek listopadu první premiéru této sezony a pozvání přijal britský choreograf George Williamson, který v Moravském divadle uvede dva Stravinského balety. Zatímco Ptáka Ohniváka a Svěcení jara dělí v hudební historii pouhé tři roky, k jeho choreografii musíme přidat ještě jednu dekádu: první z nich byla autorovým profesionálním debutem na velkém jevišti v roce 2012, zatímco Svěcení jara vzniká v těchto dnech přímo se souborem:

Lucie Kocourková
22 minut čtení
Choreograf George Williamson (foto Tereza Hrubá)

Pták Ohnivák byl vaším prvním dílem, které vzniklo na zakázku baletního souboru (tzv. comissioned work). A byl to okamžitý úspěch. Byl jste nominován na cenu Benois de la Danse a představitelka titulní role Ksenia Ovsyanick získala za svůj výkon cenu National Dance Award. Pro Stravinského jste se tehdy rozhodl vy?
Ne tak úplně. Ředitel English National Ballet, který mi zakázku zadal, chtěl původně novou verzi Svěcení jara, protože plánoval představit tři různé choreografické pohledy na toto dílo v jednom společném programu. Plány se však změnily a místo toho vznikl komponovaný program Ballets Russes. Mě pak požádal, abych nastudoval Ptáka Ohniváka. Hned zkraje jsem se rozhodl, že nebudu vycházet z historické verze. Ve svých dvaceti jsem nepovažoval za zvlášť vzrušující přistupovat k Ptáku Ohnivákovi čistě jako k pohádce – neměl jsem pocit, že by mi to umožnilo vytvořit takovou choreografii, jakou jsem se chtěl při první zakázce prezentovat. Takže jsem z příběhu vydestiloval jeho podstatu a začal znovu, podle toho, co v něm vidím já.

A co to bylo, jaký byl váš klíč k tématu? Choreografii bohužel neznám ani ze záznamu, ale když jde o existující dílo, můžete ho určitě čtenářům přiblížit.
Nápad vznikl z toho, že jsem o Ptáku Ohnivákovi přemýšlel jako o symbolu: o tom, co může představovat jak v rámci příběhu, tak v širším kontextu. Spolupracoval jsem na tvorbě se skvělým umělcem, kostýmním výtvarníkem Davidem Bamberem, který má zkušenosti jako návrhář z oblasti módy. Byla to jeho první práce pro balet – stejně jako moje první zakázka u baletního souboru – a téma jsme zkoumali společně, nadšeně a se zvědavostí. David vytvořil pro postavu Ptáka Ohniváka kostým, který připomínal haute couture róbu, bylo to zároveň něco nápadně sochařského, moderního a živého, co postavě okamžitě dodalo na jevišti silnou fyzickou přítomnost.

Spolupracovali jsme také s Robem Goodwinem, designérem kožených doplňků. Jeho návrhy nakonec balet nečekaně definovaly a formovaly – výsledkem je, že postava má jakýsi druh brnění. Dodalo to syrovou, elementární energii, která se stala ústředním prvkem pohybového jazyka a celkové estetiky.

Samotný koncept pak vyrostl z vnímání Ptáka Ohniváka jako ztělesnění přírody, jakési nezkrotné životní síly, a ze zkoumání toho, jak lidé s touto silou přicházejí do styku: jak z ní čerpáme, manipulujeme s ní a využíváme ji pro své vlastní účely. V jádru je tedy balet o vztahu lidstva k přírodě.

Jelikož Stravinského partitura byla složena pro ruskou pohádku, její struktura je daná a nelze se od ní zcela odchýlit, choreografie musí žít v jejím rámci. Ale nevyprávím doslovný příběh, jde spíš o rozvíjení tématu. Diváci mohou sice sledovat určitou linku, ale jsou vedeni k tomu, aby si děj interpretovali sami a objevili jeho vlastní význam.

Přípravy nové premiéry baletu Moravského divadla Olomouc – George Williamson (foto Tereza Hrubá)
Přípravy nové premiéry baletu Moravského divadla Olomouc – George Williamson (foto Tereza Hrubá)

Pracujete s hudbou raději poslechem, nebo s partiturou? Myslím obecně.
Při práci na každé choreografii si hudbu nejdřív poslechnu, tím pro mě celý proces začíná. Partitury čtu, ale nejsem hudebník, takže je pro mě přirozenější pracovat podle sluchu a instinktu. Kdykoli je to možné, mám na baletním sále klavíristu, vnáší to do tvůrčího procesu pocit spolupráce a bezprostřednosti. Hudba působí jinak, když zní živě s vámi v prostoru.

Jaký je váš typický tvůrčí postup?
Než vstoupím na sál, musím hudbu dokonale poznat. Vždy si předem naplánuji strukturu choreografie podle hudby, kde začíná, kam směřuje a její celkovou časovou osu. Nikdy ale nevím, jaká bude „textura“, „barva“a výsledný pohybový materiál, dokud nejsem na sále s tanečníky. Až tam všechno ožívá.

S tanečníky se snažím spolupracovat. Teď, když stavíme Svěcení jara, chci po nich hodně, ale je to i pro ně, aby přinesli svou vlastní kreativitu a nápady. Přijdu třeba s konceptem nebo fragmentem a pak společně experimentujeme, místo abych se před ně postavil a zadal jim kroky. Je to proces objevování, tvarujeme a formujeme dílo spolu.

Používáte také improvizaci? Dáváte tanečníkům až takovou svobodu?
Ano, rozhodně. U Svěcení jara jsem třeba přinesl určitý pohybový materiál a pak jsem tanečníky požádal, aby s ním zacházeli skoro jako s těstem, aby ho natahovali, skládali a přetvářeli. Není to ale úplně volná improvizace, vždy jim dám základ, od kterého mohou začít, a oni ho pak rozvíjejí svým vlastním způsobem. Je to bezprostřední, taková svižná konverzace v pohybu, kde si vyměňujeme nápady a ty se v reálném čase vyvíjejí.

Jak dalece jsou olomoučtí tanečníci kreativní?
Nesmírně. Většina z nich je velmi mladá, což je vzrušující, protože v nich můžete prostřednictvím tvořivé práce skutečně vypěstovat něco nového. Na tanečníky musíte mít vysoké nároky. Někteří zrovna absolvovali školu nebo jsou ve svém prvním nebo druhém angažmá. Jsou velmi vnímaví a výzvy je baví. Mým úkolem je neustále je tlačit mimo jejich komfortní zónu, protože vím, že dokážou víc, ale pro svoje mládí zatím ne vždycky ukážou hned všechno, co by mohli. Součástí tvůrčího procesu je právě vytáhnout z jejich práce větší bohatství a hloubku, a pro mě je odměna, když se to daří. Jsou skvělí. Samozřejmě jsou tu i zkušení tanečníci, takže je příjemné mít tu takovou rovnováhu a směs.

Máte asistenta?
Ano, Duilia Ingraffiu, který zde často s hostujícími choreografy pracuje. Zkoušíme současně Ptáka Ohniváka i Svěcení jara. Přijel jsem před dvěma měsíci, abych nejprve nastudoval Ptáka Ohniváka, provedl jsem v něm nakonec oproti původní verzi poměrně dost změn. To trvalo dva týdny a teď se soustředím na Svěcení jara, zatímco Duilio zkouší Ptáka Ohniváka na jiném sále. Od tohoto týdne si už čas dělíme a já budu střídavě u zkoušení obou choreografií.

Jak se vám spolupracuje s šéfem souboru Janem Fouskem?
Je to veliká opora. Většinu času mě Jan nechává dělat, co chci, ale je tu vždycky, když ho potřebuji. Je velmi pečlivý a starostlivý a věnuje veškerý svůj čas a energii tomu, aby v souboru všechno fungovalo. Odvádí s ním skvělou práci.

Pták Ohnivák je ženská role, původně vytvořená, jak už jsem připomněla, pro Kseniu Ovsyanick.
Ano, bude také tančit první premiéru, možná i druhou. Známe se už dlouho, chodili jsme spolu totiž i do baletní školy. Když jsem toto dílo tvořil, Ksenia byla ještě členkou sboru, byla to její vůbec první hlavní role. Takže to bylo velké pro nás oba. Role Ptáka Ohniváka je zásadní. Je silná a mocná, protože byla postavená právě na Kseniu. Máme velmi dobrý tvůrčí vztah, myslím, že v sobě navzájem probouzíme to nejlepší. Spolupracujeme už mnoho let.

Přípravy nové premiéry baletu Moravského divadla Olomouc – George Williamson a Duilio Ingraffia (foto Tereza Hrubá)
Přípravy nové premiéry baletu Moravského divadla Olomouc – George Williamson a Duilio Ingraffia (foto Tereza Hrubá)

To zní skvěle. Když jsme spolu naposledy o Ptáku Ohnivákovi mluvily, nebyla si jistá, jestli bude mít čas premiéru dělat, takže to je dobrá zpráva. A co Svěcení jara? Zachováváte koncept Vyvolené/ho?
Nechci divákům prozrazovat, kdo bude Vyvolený, protože chci, aby tam byla určitá nejistota, zejména pro ty, kteří Svěcení jara znají. Nechci, aby věděli, jestli to bude muž, nebo žena. Chci tu nejednoznačnost, aby nemohli předvídat, co se stane. Tak jim to možná ještě neříkejte. (úsměv)

Zmínil jste se o tom, že jste v Ptáku Ohnivákovi prováděl změny.
Struktura díla zůstává stejná. Původně jsem měl hlavní postavu a čtyři sólisty, kteří s ní interagovali. Ty jsem zredukoval na dva a role jsem spojil, aby se představení zhutnilo. Doufám, že to divákům pomůže lépe se soustředit na to, co je zobrazováno. Také jsem dal víc pohybového materiálu sboru a tyto části choreografie upravil. Baví mě to. Když se vracím ke svým dílům, rád si s nimi hraju. Vzpomínám, že po premiéře Ptáka Ohniváka byli někteří kritici v Británii zděšeni, že jsem ho tak moc změnil, protože jsem vytvořil úplně jiný příběh, a ne pohádku.

Ale jak to? Pták Ohnivák nepatří mezi díla, která mají tak kanonizovanou historickou choreografii jako jiná.
Je to tak, ale vždycky se najde někdo, koho to šokuje, protože každý má o takových slavných dílech své vlastní představy. Pták Ohnivák je prodchnutý ruským folklórem, takže chápu, proč je z toho někdo zmatený. Pravděpodobně to souvisí s britským publikem, které zná hlavně původní verzi. Ve Velké Británii dosud neexistovala žádná moderní nastudování. Royal Bellet stále uvádí Fokinovu verzi, tedy historickou.

Když jsem na Ptáku Ohnivákovi pracoval poprvé, zasekl jsem se na snaze být co nejvíc narativní. Nyní pořád udržuji jakousi linku, ale ne nutně příběh. U Svěcení jara jde opět spíše o emoce a zhmotněné představy. Snažit se o jejich ztvárnění je opravdovější než snaha vystavět závažný příběh. Je to ale těžké, protože někteří diváci preferují srozumitelné vyprávění, a to je také třeba zohlednit. Nesmí se v baletu úplně ztratit.

Čí nápad bylo spojit dva Stravinského balety do jednoho večera?
Původně měl Jan požádal, abych vytvořil celovečerní balet, ale neměli jsme dost času na plánování tvorby až takového rozsahu. Řekl jsem mu, že jsem vždycky chtěl udělat Svěcení jara, a on na to: „Proč ne? A co přidat také Ptáka Ohniváka, abychom měli v jednom programu tvůj první i nejnovější balet?“ Pták Ohnivák večer otevírá, následuje Svěcení. Je to jakési putování Stravinského hudbou. Mezi těmito dvěma díly je velký rozdíl, jasně se tam ukazuje vývoj jeho zvuku. Je to také zajímavá paralela mezi tím, kde jsem jako choreograf začínal já, a kde jsem teď.

Mezi těmi dvěma skladbami je jen tříletý rozdíl, ale skutečně znějí, jako by patřily do různých epoch.
To určitě. Pták Ohnivák má ještě romantické prvky, hudba někdy působí téměř filmově, jako by pocházela z Hollywoodu. Navazuje také otevřeně na dřívější ruské skladatele. Svěcení jara naopak působí velmi moderně, je v něm dokonce slyšet vliv jazzu a nových stylů.

Váš pohybový slovník se také musel vyvinout. Zdůrazňujete stylový rozdíl mezi svými díly?
Nijak záměrně. Pták Ohnivák je postaven v klasičtějším jazyce, zatímco Svěcení jara je současnější, ale je to tak především kvůli hudbě. Jde o to, co která partitura vyvolává v mé tvůrčí mysli. Svěcení jara působí animálněji a organičtěji. Na pohled je zřejmé, že obě díla vytvořil stejný choreograf, ale patří do zcela odlišných světů. Totéž platí pro Stravinského hudbu, vždycky poznáte, že je to on, ale každé dílo zní naprosto odlišně.

Především u Svěcení jara existuje velké množství choreografických verzí. Budete s nimi jistě srovnáván. Jaký je to pocit?
Je to nevyhnutelné, že? Ale já se opravdu pouze nechávám vést při tvorbě hudbou. Je to moje osobní reakce na ni, spíše než pokus vnutit dílu těžký obsah nebo příběh, protože se to ode mě čeká. Jan mi například vyprávěl o verzi zasazené do prostředí koncentračního tábora, kterou tančil v Brně a tehdy za ni získal Thálii. Vím, že existuje mnoho takových verzí, které zaujímají velmi doslovný přístup. To jsem ale nechtěl. Chci se jen nechat vést hudbou, jít na sál a svobodně tvořit s tanečníky. Snažím se probudit svou vlastní osobitou interpretaci, ne dělat to, co ostatní. Pokud člověk začne přemýšlet o srovnávání, chytí se do pasti ještě dřív, než vůbec začal.

Která verze Svěcení je v Británii nejznámější?
Od Piny Bausch.

Kostýmy připravuje v dílnách MDO Barbora Rašková (foto Tereza Hrubá)
Kostýmy připravuje v dílnách MDO Barbora Rašková (foto Tereza Hrubá)

Opravdu?
Ano, skutečně. Její Svěcení jara je široce známé, dokonce i mimo taneční svět. Mnoho lidí, kteří o baletu nevědí skoro nic, její Svěcení zná. Slavná je také verze Béjartova. Četl jsem, že kdysi prohlásil, že Pták Ohnivák již nefunguje jako baletní partitura, protože je příliš popisná, takže použil kratší suitu. S tou pracuji i já, není to původní verze.

Kolik zkoušek budete mít s orchestrem?
Začneme asi týden před hlavní sérií jevištních zkoušek. Abych byl přesný, na jeviště jsme šli už minulou středu, protože máme pro Svěcení jara poměrně velkou scénografii. To jsou zkoušky v dekoraci. Doufám, že na zkoušení s orchestrem před premiérou budeme mít času dost. Napoprvé je to vždycky výzva, ale mělo by to dopadnout dobře.

Předpokládám, že obecně dáváte přednost práci s živým orchestrem.
Ano, samozřejmě. I pro diváky je zážitek z živého orchestru úžasný. Baletu to dodává na hodnotě. Je to živé umění, a to je důležité ocenit.

Chtěl byste vytvořit dílo s originální hudbou složenou speciálně pro vás?
To by bylo pochopitelně úžasné. Mám rád mnoho skladatelů, ale něco takového vyžaduje hodně času a prostředků. Hudba je pro mě nejzajímavějším prvkem. Pokud nedostanu přesné zadání, vždycky si k práci vybírám hudbu současných skladatelů.

Máte oblíbené autory?
Ano, především řadu amerických skladatelů, jako jsou Bryce Dessner, Judd Greenstein nebo Sarah Kirkland Snider. S někým z nich bych rád spolupracoval. V Melbourne připravuji nový kus na hudbu Bryce Dessnera, ale rád bych s ním spolupracoval na zakázku s úplně novou hudbou. To by bylo fantastické.

Kolik choreografií dokážete vytvořit za jednu sezonu?
Pravděpodobně více, než v současné době dělám! (smích) To záleží… Celovečerní balet zabere více času. Po této premiéře budu pracovat na rodinném kuse pro English National Ballet, což mi zabere asi osm týdnů. Tahle současná práce je asi na sedm týdnů. Záleží na tom, kolik času chci strávit mimo domov, co si soubor může dovolit a co se vejde do harmonogramu divadla. Obvykle dvě až čtyři inscenace za sezonu, plus obnovené choreografie, což nevyžaduje mou plnou přítomnost.

Je náročné pracovat v Británii jako nezávislý choreograf na plný úvazek?
Je to těžké, protože také hodně pracuji v reklamě a komerční sféře. Vyvažuje to mou práci na klasických a současných baletech. Dělám to tak odjakživa, je to nejlepší způsob, jak se jako choreograf uživit, abych mohl dělat projekty, jako je tento. Komerci dělám hlavně z finančních důvodů, žiji ve velmi drahém městě. Ve Velké Británii nejsou v umění subvence, máte to, co si vyděláte. Z práce v komerční sféře ale dokážu čerpat i inspiraci. Člověk získá nové nápady a techniky, které může přenést do své umělecké praxe.

Pokud jde o techniku a styl, jak současná je podle vás vaše nejsoučasnější práce, když se bavíme v taneční terminologii?
To se těžko definuje. Nikdy se nesnažím vytvořit něco, co není abych tak řekl vyjádřením mého vlastního hlasu. Když říkám „současná“, mám na mysli organičtější, volnější a méně strukturovanou verzi své baletní tvorby. Ale i moje baletní díla mohou být docela současná, i když jsou na špičkách. Někdo tomu říká moderní balet, někdo neoklasický. Záleží na hudbě, myšlence, na souboru.

V našem prostředí obvykle mluvíme o současném tanci v souvislosti se směry odvozenými od americké postmoderny a jejích nástupců (Yvonne Rainer, Anna Halprin, Judson Memorial Church, kontaktní improvizace, instantní kompozice, konceptualismus, post-dance a podobné zdroje), něco, co je oddělené od baletního světa.
Ve Velké Británii máme několik souborů současného tance, jako je Ballet Rambert, Scottish Dance Theatre nebo Company Chameleon v Manchesteru. Myslím, že současný tanec a balet se u nás naopak stále více prolínají. Co znamená „současný“, si ale můžete vyložit spoustou způsobů. Pro mě osobně jde o současné myšlenky a o kontext, ve kterém je dílo vytvořeno. Chápu ale, co máte na mysli – a moje práce není takovýhle typ současného tance. Spíše bych ji popsal jako uvolnění struktury a přenechání prostoru hudbě. Nevytvářím provokativní díla. Když dostanu zakázku, nesnažím se narušovat ekosystém souboru. Pracuji v rámci provozu a estetiky daného divadla, možná narušuji jen svůj vlastní pohybový slovník. (usmívá se) V mém vlastním měřítku se třeba tato produkce určitě přiklání k současnému jazyku. Na choreografii mě nejvíc baví vytváření pohybu. Vím, že to zní jako samozřejmost, ale ne pro každého tvůrce je to vždy to hlavní. Nejraději jsem ve studiu, když můžu stavět dílo a nechat se vést hudbou. Pokud se objeví něco šokujícího, je to jen proto, že to vyvolala právě hudba.

Přípravy nové premiéry baletu Moravského divadla Olomouc (foto Tereza Hrubá)
Přípravy nové premiéry baletu Moravského divadla Olomouc (foto Tereza Hrubá)

A co inscenace klasických baletů – chtěl byste se věnovat i jim?
Možná na to jednou dojde, ale není to moje priorita. Dělal jsem verze Labutího jezera, Popelky, Šípkové Růženky a Coppélie pro děti, což byl zajímavý proces, protože jsme je museli zkrátit a velmi detailně propracovat. Sice by mohlo být zajímavé vytvořit úplně novou verzi některého klasického baletu, ale mě víc láká vytvářet nové příběhy, které ještě zpracované do baletní podoby nejsou. Kdybych měl vytvořit velké narativní dílo, byl by to spíš příběh ze současnosti než nové Labutí jezero, protože skvělých verzí už existuje spousta. Takže to přenechám jiným.

Viděl jste nějaké inscenace olomouckého baletu, například Královský dvůr / Skrytá tajemství?
Ano, viděl. Bylo skvělé sledovat tanečníky, že se pouštějí do náročných úkolů, které je posouvají za hranice jejich možností. Diváci na díla také reagovali velmi pozitivně.

Jak byste závěrem pozval diváky, aby se nebáli Stravinského hudby, kterou někteří i dnes ještě mohou považovat za těžkou, a aby si představení užili?
Myslím, že hudba k Ptáku Ohnivákovi je krásná – vzrušující a dynamická – takže doufám, že je úplně pohltí. Emocionální oblouk Ptáka Ohniváka je nakonec velmi pozitivní, alespoň v mé verzi. Doufám, že diváci odejdou s povznesenou náladou. U Svěcení jara se musíte do hudby ponořit, nechat ji, aby vás naplnila a ovládla. Doufám, že to pro návštěvníky bude skutečný smyslový zážitek. Je to skvělý hudební program. Klidně byste mohli mít po celé představení zavřené oči a jen si užívat hudbu – ale samozřejmě bych byl raději, kdybyste to nedělali! (směje se)

Níže několik fotografií z Londýna roku 2012:

George Williamson je britský nezávislý choreograf, působící nejen ve Velké Británii, ale i na mezinárodní scéně. První ocenění za choreografickou práci získal už při studiu na English National Ballet School (v letech 2007, 2008 a 2009). Po dokončení studia v roce 2010 nastoupil do Polského národního baletu. Jeho debutovou profesionální choreografií vytvořenou na objednávku byl Pták Ohnivák, který měl premiéru v londýnském Coliseu pro English National Ballet (ENB) v roce 2012. Tento pozoruhodný úspěch vynesl Georgovi nominaci na prestižní cenu Benois de la Danse. V letech 2012 až 2015 působil jako associated artist v ENB. (Přečtěte si více zde…)

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře