Poetická hodinová sonda do života dvou stárnoucích umělců, kteří se náhodou setkají v parku, se rozvíjí jako série malých dobrodružství. Takových, o kterých ví člověk jen sám nebo jsou opatrovaná coby tajemství mezi dvěma lidmi, kteří se dovedou dorozumět beze slov očima a úsměvem. Zápletka je přitom zcela jednoduchá: Na lavičce v parku s oblibou sedává bývalý mim-klaun, který rád vzpomíná na časy, kdy předváděl své umění nebo si mohl jen tak zakopat s míčem. Na stejné místo vozí svérázná ošetřovatelka svou stárnoucí klientku na vozíku – někdejší tanečnici, stále upravenou a distingovanou, s jemností a elegancí dámy. Na milostnou zápletku je tedy hned „zaděláno“.
Zatímco charaktery Josefa Kotěšovského a Zuzany Hrzalové jsou civilní a zaměřené právě na onu drobnokresbu – nesmělé pohledy a gesta, hereckou akci posunutou jen jemně do nadsázky tak, aby na jevišti fungovala – Halka Třešňáková je extrovertní komický typ, který se vyznačuje groteskní exaltovaností, živelnou mimikou, vokalizovaným projevem. Ale naštěstí neatakuje hranici trapnosti, projev je vysoce stylizovaný. Její ošetřovatelka je excentrickou sociopatkou, která se jeví svému okolí spíše nebezpečná než nápomocná. Snaží se všemi prostředky zabránit sblížení obou stárnoucích umělců, protože lidská blízkost sama nemá v jejím světě místo. Je to de facto ona, kdo je zde klaunem, a kromě ošetřovatelky na sebe prostřednictvím dalších převleků bere i role epizodních figurek svůdné paničky, poštovní doručovatelky nebo zahradnice. Ve filmu, který tvoří stálé pozadí scény, na cestě v parku pobíhají i děti a postavou, jež se objevuje pouze v něm a nevstupuje na scénu, je bizarní tulák v podání Jiřího „Bilba“ Reidingera, který předvádí krkolomná čísla na lavičce a do filmu si přivlastňuje rekvizity, které se předtím objevily na jevišti, aby s nimi rozehrál další nepředvídatelně komické sekvence. On a Halka Třešňáková představují složku živelnou a absurdní, ústřední pár křehkou a melancholickou, a je dobré, že ručička se častěji vychyluje právě ke komice. Tématu stárnutí to sluší.
Radim Vizváry spolu s dramaturgyní Ladislavou Petiškovou nevzdává hold jen filmové grotesce a mimickému divadlu. V parku je také holdem dvěma osobnostem Laterny magiky, jejich profesní minulosti i Laterně magice samotné. V inscenaci udělal Vizváry něco, co měl udělat už mnohem dříve, protože jejím prostřednictvím dává najevo, že historii Laterny magiky porozuměl a klade most mezi minulost a přítomnost, i když nemíní v minulosti setrvávat, protože to skutečně smysl nemá. Nevyužívá sice nové technologie, jen klasické filmové dotáčky, ale díky rámování do grotesky je materiál svěží. Film pro něj natočil jeden z nejpovolanějších tvůrců Jan Malíř. Do obrazu, pohybových akcí, ale i do hudby tvůrčí tým vložil řadu referencí především na inscenaci Kouzelný cirkus. Josef Kotěšovský i Zuzana Hrzalová mají několik pohybových reminiscencí ve své jevištní akci, Josef pak především dlouhou sekvenci s projekcí, při níž vzpomíná na svá klaunská léta. Jan Malíř v této pasáži využil obdobného stylu záběrů, jako měl někdejší „let balonem“. Také Ivo Sedláček jako skladatel nenápadně pracuje s klíčovým motivem Oldřicha F. Korteho a v jednom okamžiku, kdy si Kotěšovský potají nasazuje klaunský nos, jej nechá zaznít i v původní tónině. Není to nápadné, jsou to drobné reference zakomponované jako vzkazy. Hudební krajina kombinuje pasáže hrané na klavír, veselý zvuk harmoniky (náladou některé pasáže připomínají Liškův soundtrack k Hříšným lidem) nebo notování neznělého hlasu, a když je potřeba, neruší akci performerů ani jediný zvuk. Film vidíme ve vkusném oblém rámu připomínajícím starý obraz, Marek Cpin jako scénograf i kostýmní výtvarník vytvořil střízlivé řešení.
A spojení těchto všech prvků je klíčové – není to něco, čeho by si všiml divák, ale je to zcela zásadní věc: všichni spolupracující tvůrci respektují režiséra, respektují záměr inscenace a její styl. Neznamená to, že by svou invenci potlačovali, ale nikde není patrná snaha přebít ostatní a strhnout pozornost na sebe. A to je první a základní předpoklad úspěšné tvorby Laterny magiky. I když by samozřejmě bylo krásné, kdyby si mohla hrát s rozšířenou realitou a kouzly v současnosti finančně nedostupných technologií (dočkáme se snad příslušných investic spolu s rekonstrukcí Nové scény?), toto je přeci jenom mnohem podstatnější. Pokud tým postrádá soudržnost a není ztotožněn s režisérem, a přiznejme si, že na několika posledních projektech to bylo viditelné, nemůže vzniknout kvalitní (multimediální a multižánrové) divadlo. Poetika Laterny magiky se nerovná kombinaci technologie a tance, poetika Laterny magiky se rovná souznění a potlačení ega.
Příběh, respektive série situací naznačujících dějovou linku, upírá pozornost na podzim života, který je však vykreslen v pestrých barvách. Zuzana Hrzalová coby penzionovaná primabalerína se rozhodně nenechává zotročit panovačnou ošetřovatelkou, je to trochu jako Prázdniny v Římě naruby. Stačí jedno gesto a ovládne situaci. Tóny Labutího jezera linoucí se z tranzistorového rádia v ní probudí vzpomínky na eleganci baletu a spolu s tím i pozornost klauna, který se stává jejím nápadníkem. (Možná, že se tvůrci inspirovali možná až virálním videem s Olgou Skálovou, která ač na vozíku také neztratila měkkost svého port de bras.) Akce jsou prošpikované vtipnými detaily, ať je to cvičební rutina, hraná neuropatie, kouzelnické triky, Halčiny etudy s cigaretami. Sbližování dvojice seniorů nabývá atmosféry spiklenectví, protože je třeba se mít na pozoru právě před ošetřovatelkou. Stárnoucí dvojice umělců jedná z donuceni okolnostmi jako dospívající mládež, když se ocitne z dohledu rodičů. A nakonec zjistíme, že ani vysloužilá baletka zdaleka není tak imobilní, jak se na první pohled zdálo…
Ale není v tom nic zesměšňujícího, situace pouze ukazují, že nesmělost námluv, radost z darované květiny, instinktivní snaha vypadat co nejlépe nebo zaujmout kouzelnickým trikem jsou nestárnoucími reflexy. To jen společnost, která je aktuálně nastavená na honbu za věčným mládím a maximálním výkonem a produktivitou, a předtím ještě formovaná konvencemi vycházejícími z náboženství, omezila člověku věkové rozpětí, v němž je „ještě“ vhodné se zamilovat, jít na rande nebo si hrát, s podsouváním imaginární hranice, za kterou se přirozenost stává směšnou. Ale ta hranice je jen sociální konstrukt a jako takový jej lze zlomit a opustit. Inscenace V parku mluví s nadějím nejen k vrstevníkům obou performerů, ale i k mnohem mladším ročníkům. Konec konců, na scéně se nakonec objevuje i syn Halky Třešňákové Teo Jeřábek s mobilním telefonem, který zaskočí ústřední pár in flagranti. Ale když se vzpamatujeme z překvapení, řekneme si – a co má být? Takový je život. Takový má život být!
Radim Vizváry: V parku
4. listopadu 2025, 19:30 hodin
La Fabrika (rezidenční scéna Laterny magiky), Praha
Realizační tým
Námět, scénář, režie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ladislava Petišková
Režie a kamera filmu: Jan Malíř
Choreografie: Marek Zelinka
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek
Účinkující
Bývalá tanečnice – Zuzana Hrzalová
Vysloužilý klaun – Josef Kotěšovský
Ošetřovatelka – Halka Třešňáková
Chlapec – Teo Jeřábek
Ve filmu dále účinkují:
Jiří Bilbo Reidinger
Julie Miadíková
