Julyen Hamilton představuje v současnosti jednoho z nejvýraznějších představitelů evropského improvizačního tanečního divadla, pro jehož kompozice je jejich vznik v reálném čase. Mají sice většinou předem danou strukturu a téma, ale vše, co následně vzniká na jevišti, je neopakovatelným zážitkem. Neobvyklým elementem v rámci tanečního divadla je v jeho projektech přítomnost textu. Do své tvorby totiž často zapojuje poetický jazyk, fragmenty příběhů, či filozofické poznámky, které se prolínají s pohybovou složkou a navazují na ni.
Kolem roku 2007 si Hamilton vytvořil vlastní tvůrčí platformu složenou z mezinárodních interpretů s názvem Allen’s Line. Jde o uměleckou „laboratoř“, v níž tvůrci experimentují a nahlíží nově na aspekty práce s textem, prostorem a improvizací.
Inscenace WOLVES představuje další z Hamiltonových improvizačních počinů, který se tentokrát opírá o motiv vlka, přičemž přítomnost tohoto motivu se v průběhu díla přelévá a rozmělňuje do konotací s vlkem spojených – do popředí se dostávají motivy instinktu, smečky, lovu, snahy o přežití, ale i zcela zásadní liminalita mezi člověkem a zvířetem.
Animalita v člověku zakořeněná se projevuje v téměř každém aspektu choreografie od samotného počátku, kdy se na scéně představí osamělá performerka (Barbara Pereyra), která je zdánlivě unášena vlastním pohybem, vlastním vnitřním zvířetem. Posléze se k ní připojí další tanečník (Julyen Hamilton) a jejich pohybový rejstřík skládající se nejprve ze simultánních pohybových akcí, se pozvolna začíná větvit v nový jazyk těla, který se však cyklicky vrací k původní simultánnosti, jako by se nechtěl příliš vzdálit od svých kořenů. Jako řeka se i jednotlivé taneční linky vylévají ze svých břehů, rozrůstají se a společně s ní přibývají i další členové smečky (Paolo Cingolani, Maya M. Carroll a Claudia Pelliccia), až se ustálí na finální pětici.
Působivým prvkem choreografie jsou ruce tanečníků, které se stávají nositelem a středobodem energie. Veškerý pohyb totiž vychází a je veden právě přes ně, tělo následuje. V kontextu s využitím slov lze vnímat dominantu rukou nejen jako estetickou hru, ale především jako zdroj myšlenky, v němž ruce udávají směr, otevírají význam a tělo následuje, odpovídá.
Jednotlivé taneční sólo výstupy v sobě nesou rysy odkazující k čemusi povědomému, avšak při míře abstraktnosti, která je umocněna ukotveností v prázdném prostoru, zůstávají pohyby fragmentární, a proto pouze v doméně povědomosti, kdy je jakákoliv jednoznačnější interpretace obtížná. Spojí-li se však jednotliví vlci samotáři a samotářky ve smečku, nabyde jejich choreografie výrazně čitelnějších obrysů – evokují stroj nebo snad jednolitou bytost, myšlenkové tělo, které řídí jeden instinkt.
Oproti předchozí tvorbě jsou WOLVES unikátní tím, že zcela eliminují hudební složku. V minimalistickém prostoru, jehož podobu proměňuje pouze světelný design, který jemně podtrhuje a zvýrazňuje půvab těla v průběhu proměny, se rozhodnutí nevyužít podkresovou hudbu jeví jako snaha o odstranění emočního filtru, který by diváka vedl konkrétním interpretačním směrem. Využitím těchto minimalistických prostředků vede k ryzímu, nevyhraněnému zážitku, v němž se porozumění či napojení rodí přímo z těla, hlasu a okamžité energie performerů.
S pozvolna se formující komunitou vstupuje do performance i jazyk – nejprve jako fragmenty slov prolínané vytím, které vyvrcholí shlukem zvířecích zvuků. Jednoduchým světelným střihem se následně dostáváme do další vývojové fáze vyplněné plnohodnotnými slovy. Hamilton tímto způsobem vizualizuje zrod slov – a s nimi i zrod myšlenky. Avšak stejně jako se jazyk rodí, i on se následně rozpadá. Performeři mezi sebou střídavě vedou útržkovité dialogy, které slovně ilustrují jejich vlastní akce, případně zachycují bizarní situace, které disponují rysy příběhu (jako například povídání muže, kterému se zdají noční můry a jeho pot vzniklý během noci si farmáři kupují a prodávají na trhu).
Ve finále jde však o slovní segmenty, které nesměřují nikam a překvapivě v rámci tanečního divadla lze v těchto dialozích spatřovat jazyk blízký absurdnímu divadlu. Cyklické rozpravy, absurdní situace, nemožnost vést smysluplný rozhovor či přemoudřelé fráze pronesené do prázdna evokují styl, který lze najít u velikánů, jakými byli Eugène Ionesco či Samuel Beckett.
Ačkoliv Allen’s Line využívá z absurdní dramatiky především sílu nahodilého humoru, který funguje na základě nonsensových či překvapivých replik (například, když jeden z performerů pronese „Právě jsem si uvědomil, že jsem kaktus“), v základním pojetí se rozcházejí. Zatímco absurdní drama poukazuje především na rozpad a neschopnost lidské komunikace, dílo WOLVES sice také popírá sdělovací funkci jazyka, ale využívá jej (podobně jako u pohybové složky) jako okamžitý asociační obraz, který se na chvíli vynoří a záhy zmizí. Nesouvislé dialogy tak kromě pobavení slouží jako simultánní proud k jazyku těla – plynou v jednom rytmu, bez potřeby vykládat či dovysvětlovat.
WOLVES jsou však dílem mnohovrstevnatým, a nelze jej zaškatulkovat pouze jako výtvor pracující s odkazem absurdního divadla, jelikož se do něj výrazně promítá i Hamiltonova básnická duše. Mnohé útržkovité dialogy obsahují poetické verše obohacující performanci o další, něžnější vrstvu, která odráží lidskou křehkost. WOLVES se nesnaží předat konkrétní sdělení, nýbrž otevírají odlišné způsoby vnímání nás samých, ve vztahu s naším lidsko-animálním elementem – a právě v této otevřenosti spočívá jejich síla. „A pokud nám to nové časy umožní // pokud nám ponechají naše rituály // znovu se setkáme v lidské podobě // znovu nalezneme hlas, a obnovíme dotek i zrak.“
Julyen Hamilton: WOLVES
6. listopadu 2025, 19:00 hodin
Žižkostel, Praha
Realizační tým
Tanec, text, hlas: Julyen Hamilton, Barbara Pereyra, Paolo Cingolani, Maya M. Carroll, Claudia Pelliccia
Produkce: CreWcollective
