Rozhovor Plus s Julyenem Hamiltonem: Radikalita těla
Julyen Hamilton, původem Angličan, který momentálně žije ve Španělsku a Řecku, je světoznámý performer a pedagog, jehož hlavním zájmem jsou již mnoho let pohybující se tělo, hlas a práce se zvukem. Jeho skupinové i sólové performance rozvíjejí tanec v divadelním prostoru, jejž chápe jako místo, kde – jak to sám pojmenovává – je dovolena transformace, vhled a porozumění, aniž bychom se museli uchylovat k jednoznačným závěrům. Jeho učení vychází přímo z jevištní zkušenosti z kompozičních aspektů kreativity, které zkoumá skrze fyzické tělo, prostor, čas, dramaturgi a hlas. Spolupracuje s tanečníky, hudebníky a dalšími umělci a proces jeho tvorby je charakteristický okamžitou tvorbou na jevišti, okamžitou kompozicí, improvizací.
V průběhu jeho ve švech praskající tvůrčí dílny, kam přijeli nejen čeští a slovenští, ale i početní zahraniční návštěvníci a návštěvnice, jsme mohli pozorovat, že přitahuje všechny generace, včetně té nejmladší. Na první pohled mě upoutalo, že tvorba Julyena Hamiltona je velice úzce provázána se způsobem jeho uvažování. Jeho promýšlení podstaty divadla, tance, pohybu a těla má výraznou filozofickou rovinu, jež jej přivádí i k otázkám etickým, a k potýkání se se společensko-politickými tématy. Nejzajímavějším však na Hamiltonově postoji shledávám schopnost ostře a jasně rozlišovat a pojmenovat to, ale zároveň nedogmaticky pochopit a přijímat svět v jeho různosti. Uvažování a tvorba Julyena Hamiltona jsou demokratické již v samotném svém základu.
Taneční umělci, hudebníci a řekněme umělci vůbec znají improvizaci jako nástroj pro tvorbu. Zpravidla však dochází k tomu, že se improvizované fixuje a pro divákovo oko tudíž vzniká již více či méně připravená forma nebo je předem dané konceptuální rámovaní. Improvizace coby jevištní forma se začala provozovat a teoreticky zkoumat v šedesátých letech 20. století především v okruhu Judson Dance Theatre na newyorské scéně. Zde se připravoval a realizoval paradigmatický obrat, který Západní tanec sesazuje ze světa idejí a metafor zpět do reality. Nutil jej vrátit se ke svému základu, k tělu – jeho fyzikalitě a jeho propojení se zemí, se zákony, které ovládají a určují parametry toho, co činím. Co radikály 60. let zajímá, je nejen nová estetika „všedního“, ale také politický aspekt věci, především demokratizace těla a narovnání vztahů ve společnosti. Každá doba se vtiskne do těla a do způsobu jakým se pohybujeme, prezentujeme a jakým tvoříme umění. Nejvíce tyto aspekty můžeme zkoumat v uměních, kde se tělo stává hlavním prostředkem pro tvorbu – v tanci a performanci. Byť tvorba vychází z jednotlivých těl, soukromé[1] těchto těl je vždy již politické.
Co fascinuje na dědici 60. let Julyenu Hamiltonovi, je nesmlouvavost v kladení otázek po radikalitě těla. Nepadá do pastí, jež taneční postmoderna na sebe nastražila, když se postupně etablovala a její emancipační projekt byl rozmlžen lidmi, kteří z radikálních počinů vytvořili výdělečnou značku, nebo sklouzli do sektářství s ezoterickými prvky. Nástrahám se vyhýbá a bere si z tradice to nejhodnotnější a nejaktuálnější: otázky po povaze tvorby a jejího propojení se společenskou realitou. Co nám může lépe ukázat nesmyslnost některých ze současných narativů Západního světa založených na důrazu na sebestřednost, sebepropagaci, individualitu, výhru na trhu či vlastní výjimečnost a důraz na vlastnictví a bezohlednost než to, že propojíme těla, která mají zájem, a učíme je naslouchat, vnímat, cítit, co vyžaduje situace? Než to, že jim dáváme k dispozici čas a prostor pro setkání, pro sdílení, které však není podmíněno mocenskými vztahy, výkonem nebo soutěživostí, ale touhou dát situaci, co si žádá, chutí nechat něco společně vzniknout, ne však na úkor druhých?
Setkáváme se zde s inkluzí, která nesměřuje k průměrnosti, nýbrž ke vnímání, že jsem součástí celku a že mohu existovat proto, že existuje druhý nebo vše okolo, včetně zvířat, rostlin a věcí. Instantní kompozice je možnost, jak se nechat pojmout hrou, zkoumat dynamiku skupiny, převzít zodpovědnost a zvládnout sebe sama (být zodpovědný a disciplinovaný) ve svobodě a radosti ze vznikání a v respektu k ostatním. Tak se umění nestává únikem od reality nebo napodobením či zobrazováním reality, ale vzniká nová paralelní realita, realita bez ideologie, již lze pak přenést a použít pro konstituování reality celospolečenské. (T. W. Adorno)
Být schopen porozumět situaci, ale nebýt jí podřízen ani nadřazen a být radikálně ve svém těle a s druhými těly a zvuky a prostorem, je však nesnadný úkol, jenž vyžaduje praxi. Proto další z častých klišé o tom, že tanečníkům není třeba zaplatit – vždyť jen přijdou a cosi zaimprovizují – že nelze prokázat, že by v jejich případě šlo o odvedenou práci, je nesmysl, který trefně a s nadhledem komentuje také slavná teoretička tance a performance, Bojana Kunst: když se někteří umělci rozhodli na jeviště vstoupit a tančit na něm v teplákových úborech, začali se strážci výkazů práce bát, aby tanečníci pracovali dost, bylo proto třeba vynalézt (a rovnou zneužít!) institut „work in progress”, aby bylo možné i tyto umělce podrobit kontrole. Sám Julyen Hamilton však dává hodnotu tanečníkovy práce otevřeně najevo, když popisuje tanečníky jako velkorysé, vždy připravené jít do akce a rizika, dávat a tvořit.
Pečovat o – a kultivovat v sobě – radikalitu těla založenou na fyzické akci, fyzických zákonech a vztazích v čase a prostoru bez jasné představy o tom, jaký krok bude vzápětí následovat, však není samozřejmé, snadné ani konformní. Je to neustálý proces vyjednávání a balancování podmínek života a jako takový dokonale vystihuje cosi z toho, jaký život ve skutečnosti je. Odráží v sobě dnešní bezprecedentní dobu, kdy na podstatné otázky ohledně toho, kam se bude společnost ubírat, schází odpovědi a dříve osvědčené recepty selhávají; dost možná je právě v takové situaci třeba otevřít mysl, tvořit a improvizovat s tím, co máme – s našimi těly.
CreWCollective a Legros Štěpánková/Janypka zorganizovali společně s Julyenem Hamiltonem rovněž večerní představení, kterého se kromě Hamiltona a Prague Improvisation Orchestra pod vedením George Cremaschiho, aktivně účastnila také někteří z účastníků workshopu. Událost, jež naplnila divadlo Ponec, potvrdila, že improvizace jako strategie pro tvorbu silně rezonuje. Čeští, potažmo slovenští umělci, kteří aktivně působí na zdejší improvizační scéně, se řadí mezi tvůrčí lidi, kteří modelují situace, v nichž se ukazuje otevřenost budoucnosti. Jejich umělecká hodnota na současné taneční scéně je nedocenitelná, byť jsme se ještě nenaučili ji dostatečně „uvidět“ a přiznat jí její místo.
Poznámka redakce:
- Michaela Raisová (katedra autorské tvorby a pedagogiky DAMU) a Mirka Eliášová (katedra tance HAMU) tento rok připravují k publikaci tři články věnované fenoménu okamžité kompozice, improvizace na jevišti. V ArteActa bude publikován recenzovaný dvoudílný text Okamžitá kompozice jako svébytná umělecká disciplína.
- Na podzim vyjde článek Okamžitá kompozice jako jazykový problém / Real-time Choreography as a Linguistic Problem, rovněž recenzovaný, ve speciálním vydání Tanečních aktualit zaměřených na tanec a slovo – bude publikován anglicky i česky.
- V dalším čísle Theatralia vyjde v angličtině rozhovor s Julyenem Hamiltonem zaměřený na pedagogiku, který vznikl v rámci mezinárodního výzkumného projektu M. Raisové, M. Eliášové a Lizzy Le Quesne (University of Coventry, Centre for Dance and Research): Improvisation as Practicing Trust: Interview with Julyen Hamilton.
- Na konec roku 2023 je také naplánovaná dvojjazyčná publikace – výstup mezinárodního výzkumného projektu DKR M. Eliášové, M. Raisové a L. Le Quesne s názvem Improvizace jako choreografický, autorský a tvůrčí princip, jehož součástí budou studie tří autorek sledující fenomén okamžité kompozice z různých úhlů pohledu a také rozhovory se šesti osobnostmi, které se improvizaci dlouhodobě věnují. Některé rozhovory byly už publikovány v upravené verzi, v angličtině ZDE nebo ZDE.
[1] Zde narážka na přesný termín: „Soukromé je politické“ = „Le privé est politique“, historicky se jedná o politické heslo či prohlášení reflektující fakt, že individuální problémy jednotlivce vycházejí z politického postavení skupiny či třídy.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
