S Mirkou Eliášovou (HAMU, Katedra tance, Mirka Eli a kol.) a Mish Rais (DAMU, Katedra autorské tvorby a pedagogiky, CreWcollective) jsme si povídali o fenoménu improvizace jako principu jevištní tvorby a o jejich úsilí tento fenomén uchopit teoreticky. Umělecky spolupracují od roku 2016 (Refresh, Boxinbox, Tabula Rasa, Pokračování příště?!?, Meziprostory) a v roce 2021 se spolu s britskou tanečnicí a pedagožkou Lizzy Le Quesne (University of Coventry, Centre for Dance Research) sešly v tříletém uměleckém výzkumném projektu Improvizace jako choreografický, tvůrčí a autorský princip. Zabývají se v něm každá z jiného úhlu pohledu okamžitou kompozicí (real-time choreography, dance improvisation), kterou doposud zkoumaly prakticky skrze svá představení a umělecké projekty. V článcích, které vycházejí v ArteActa (první část zde) a speciálním vydání Tanečních aktualit na podzim 2023, uvádějí tuto performativní formu do historických souvislostí, v jakých v USA vznikala od šedesátých let min. století. V časopise Theatralia by měl v nebližších dnech vyjít přepis rozhovoru těchto autorek s Julyenem Hamiltonem, který by jistě neměl ujít pozornosti čtenářů.
V druhé části našeho rozhovoru se setkáte s tanečnicí, choreografkou, lektorkou a na tělo orientovanou psychoterapeutkou, Robertou Legros Štěpánkovou a z fyzického divadla vycházejícím performerem, choreografem i interpretem Tomášem Janypkou. Oba pocházejí ze Slovenska. Přestože Tomáš v posledních letech působí spíše na pražské scéně, oba se podílejí na rozvoji improvizace v Brně a v propojování místních umělců s mezinárodní scénou. Roberta studovala ve Španělsku tanec a v Nizozemí tanečně-pohybovou terapii, Tomáš studoval fyzické divadlo na JAMU pod Pierrem Nadaudem a je vyškolen v disciplíně Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Jejich společnou práci v oblasti okamžité kompozice jste mohli vidět například v sérii site-specific improvizovaných večerů s titulem Immediatus nebo v divadelně-tanečním „vždy znovu utvářeném” duetu, Eight Cups and the Devil. Brněnská improvizační scéna se rovněž pod vlivem zde působícího světelného a zvukového designera Matthieua Legrose, vyznačuje scénografickými krajinami se snovým, surreálným nádechem. Výtvarněji koncipovaná scénografie ji odlišuje od scény pražské, jež tíhne ke střízlivější výpravě a koncentruje se zejména na tvůrčí princip okamžité kompozice jako takový. V našem rozhovoru Tomáš Janypka odkazuje na text o práci Ivana Vyskočila, resp. jeho Dialogické jednání. Studie je zajímavá pro rozšíření kontextu a najdete ji přístupnou (v angličtině) ZDE.
V závěrečné části rozmlouváme s Janou Novorytovou, zakládající členkou a jednou z vůdčích osobností pražských CrewCollective. Jana studovala Teorii a dějiny divadla na Masarykově univerzitě v Brně a konzervatoř Duncan Centre v Praze. V roce 2014 iniciovala vznik série improvizačních večerů s názvem Po pás (reflexe např. ZDE), k němuž se inspirovala amsterodamským projektem Monday Match, kde rolí kurátora každého z večerů je sezvat skupinu umělců z různých oborů, kteří společně namístě vytvoří improvizační set. V diverzním portfoliu její umělecké činnosti najdeme rovněž autorské projekty, například v duu s Mish Rais sérii performancí Částečné znejistění, nebo ve spolupráci s hudebnicí Andreou La Rose a světelným designerem Pavlem Havrdou představení Budem furt stejný, nebo uvidíme barvy jasněji? (naše recenze ZDE).
Zde si můžete připomenout naše předchozí rozhovory:
