Po pás: CreWcollective a posun v chápání tance

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Analýza projektu Po pás uměleckého sdružení CreWcollective aneb Snaha o hlubší porozumění postmoderní zkušenosti a jeho přetavení evropským tancem 90. let.
Po pás #05 (foto H. Fikerová)

CreWcollective vznikl nejprve jako virtuální platforma propojující formou webových stránek různé umělce. Jako jakýsi deštník sdružovala převážně výtvarníky, hudebníky a performery. Postupně se virtuální propojení přetavilo v diverzní spolupráce v reálu. CreW se soustředí na tvorbu a produkci specifických interdisciplinárních akcí.

Před dvěma lety 14. června 2017 odstartovala ve Studiu ALTA nová série improvizačních večerů Po pás. Iniciátorkou projektu byla Jana Novorytová a inspirací se jí stal amsterdamský formát Monday Match, kde kurátor sestavuje skupinu lidí, kteří spolu déle než rok nebyli v žádném tvůrčím vztahu a odperformují spolu improvizační set. Hosty večerů byli umělci etablovaní na české umělecké scéně, ale i zahraniční umělci, např. Julyen Hamilton, David Zambrano či Martin Kilvády.

Po pás #02 s Julyenem Hamiltonem (foto CreWcollective)

Na webových stránkách CreWcollective čteme, že Po pás je dobrodružství improvizace, jedinečnost a neopakovatelnost sledovaného, spontánnost a překvapení. Na jevišti se spolu potkávají umělci z různých oborů, kteří spolu déle než rok nespolupracovali a komponují v daný večer improvizované představení. Divák i performer jsou na tom podobně, ani jeden neví, co se bude dít, ale jsou v tom až „po pás“. Každý večer má dvě až tři části o délce 20 až 30 minut. Kombinaci hráčů vybírá publikum losem těsně před začátkem představení. Diváci nejen že rozhodují, kdo s kým bude performovat, ale stávají se součástí celé koncepce tím, že přinášejí nápady na konkrétní úkoly pro umělce, zastoupené takto – tanec, vizuál, slovo, hudba, světlo.

Zdá se tedy, že hlavním rysem přejaté amsterdamské koncepce by se měl stát improvizovaný večer. Cílem pak otevřená, spontánní struktura, kterou tento formát předjímá, a zároveň smísení a mezioborová setkání, která vedou nebo by mohla vést k novému náhledu na vlastní tvorbu, či k mezioborovým spolupracím. Zároveň slouží ke zpochybňování konvenčních divadelních forem tance. Formát Po pásu tak ukazuje důležitý posun v chápání tance, jenž se odehrál skrze zkušenost postmoderního tance, kde docházelo k volným setkáním umělců, které nespojovalo pouze jejich médium a jeho dokonalé ovládnutí, ale také důraz na řešení otázek a problémů, které si kladli ve vztahu k tvorbě, předvedení a účasti. I když začátek 60. let a perioda Judson Dance Theatre se vyznačuje v tanci také příklonem ke zkoumání čisté materiality pohybu, jeho analýzám a objektivizacím pod vlivem zvláště Merce Cunninghama, je zde od začátku patrné silné propojení s celou uměleckou scénou, což umožnilo vznik neoavantgardního hnutí a změnu tanečního paradigmatu, tak jak ho znala moderna.

Po pás #03 (foto CreWcollective)

Po pás nám tak dává skvělou příležitost k analýze teoretických myšlenek, které ovlivnily změnu moderního paradigmatu, a také možnost podívat se, jak je na tom česká odborná taneční veřejnost a zda je schopna tuto změnu uvidět, uchopit, reflektovat, akceptovat a ocenit.

Clement Greenberg – teoretik umění, činný kolem poloviny 20. století – analyzoval abstraktní malířství s důrazem na jeho formální čistotu a nezávislost média. Tento přístup ovlivnil u tanečních teoretiků čtení tance jako vědomí čistého tance a toto paradigma v našich krajinách stále převažuje. Znamená to vnímat, že tanec má esenci, která je založena na neustále proudícím pohybu těla záměrně regulovaného rytmickými, gestickými nebo jinými vzorci.

Toto chápání uměleckých disciplín na základě jejich esence 60. léta rozbíjejí a výstižně tuto změnu popisuje umělec a tvůrce prvních happeningů Alan Kaprow, který říká, cituji: „Mladí umělci dneška si už nemusí říkat: “jsem malíř nebo básník nebo tanečník”. Jsou prostě umělci…“ Tyto myšlenky, kterými se umělci napříč obory obracejí spíše k řešení filozofických než estetických problémů svých vyjadřovacích prostředků, nakonec vedly k minimalismu, vzniku konceptuálního umění a filozofování o konci umění.

Tím, že spojuje náhodu, improvizaci a spontánnost, navazuje Po pás na snahy postmoderních umělců o vymanění se z osidel narativnosti, psychologizování, esteticky formovaných těl, technických dovedností či divácké podbízivosti, tak jak se o to v 60. letech pokoušela neoavantgarda v opozici vůči modernímu tanci.

Po pás si tak můžeme spojit např. se zřejmě první akcí tohoto druhu, kdy mezi americkým skladatelem Johnem Cagem, klavíristou Davidem Tudorem a choreografem Mercem Cunninghamem proběhla spolupráce na akčních projektech na půdě Black Mountain College. Jako převratný počin uskutečnili performance nazvanou dnes Divadelní událost. Tato performance spojovala několikero druhů umění v jeden celek a byla originální díky svému akčnímu přístupu. Umělce spojoval pouze čas a místo, ale jinak byly jejich akce a interakce ponechány náhodě.

Tento posun v chápání uměleckého díla, jež může fungovat bez geniální autorské aury, reaguje na sociopolitické nastavení společnosti. V té době se vyhraňoval především proti myšlence geniálního maskulinního gesta abstraktního expresionismu (Jackson Pollock), který odrážel sebevědomou poválečnou náladu amerických padesátek.

Protože celkově snahy CreWcollective tíhnou k myšlenkám neoavantgardního dědictví a rozklíčování evropských snah o řešení choreografických problémů, vyprofiloval se na české scéně jako intelektuální a progresivní skupina a stojí za to se na jejich snažení podívat podrobněji.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na