Název Smoke and Mirros naznačuje tajuplnost, pocit, že věci nejsou tím, čím se zdají být, kouřovou clonu, příslib. Je to název starého optického triku. Motivuje k objevování, odhalování. Hra se slovy ale není důležitá – zásadní roli po vizuální stránce sice skutečně hraje kouř, ale také skleněné instalace, které zdobí a rozdělují prostor: ať už jsou průzračné tyčky závěsné nebo ukotvené v podstavci, vypadají křehce jako ledové střechýle nebo jako vysrážené a opracované stalagmity a stalaktity. Sklo působí nesmírně efemérně, a přitom je z nejtrvalejších materiálů, pokud se neroztříští. Jeho estetické kvality jej předurčují pro moderní design a architektonické prvky v interiérech, ve scénografii však tolik užívané není, zřejmě právě pro kombinaci tíhy a křehkosti. V čistotě tvaru, který nabylo v tomto případě, je určitý kontrast s dramatičností a živelností hudby a tance, je to třetí prvek, který vstupuje do pomyslného rozhovoru, odehrávajícího se beze slov mezi interprety. Kouřem i skleněnými skulpturami prosvítá světlo (Dominik Šimurda), jehož zdroje plynule vzplanou a zase pohasínají, aby divákův pohled vedly prostorem v různých úrovních. Skleněnou instalaci inspirovala tvorba Vladimíry Klumparové, scénografii vytvořil Hynek Dřízhal s Václavem Kunešem. Ten před časem ke scénografickým prvkům vysvětlil: „Nádherné skleněné objekty jsme zredukovali na polotovary, ze kterých nové skleněné objekty vznikají podobně tak, jako vzniká představení.“
Hudebník sice sedí na vzdálené straně scény, ale zvuk jeho hry, v průběhu programu mírně zesílený či modifikovaný, naplní okamžitě celý prostor. Sklo má nepochybně svůj účel i pro lom zvukových vln, snad přispívá svou vlastní neslyšitelnou rezonancí. Na hudbu, ať už dynamickou nebo lyričtější, však reaguje především tanečnice, tělem i duší, napětím, rychlostí reakcí, v nichž se stává prodlouženou notou i pomyslnou synkopou. Ačkoliv hudba je v některých částech ryze flamencová, choreografie je současná a místo citací se inspiruje spíše některými základními pohybovými principy – sebevědomým postavením těla nebo pružnými zápěstími, jimiž Francesca Amante krouží (jindy se však její paže a ruce pohybují ve vlnách). V prvním výstupu i několikrát později choreografie zdůrazňuje izolace, kdy rozdílné impulzy počínající v různých částech tančícího těla. V jedné pasáži snižuje tanečnice své těžiště, aby spočinula na zemi, ale nikdy neopouští rytmus ani vláčnost pohybu, která je přítomná paradoxně i tehdy, když je izolovaný nebo když její ruce vystřelují do prostoru a nohy téměř jako v kopu bojového umění.
Pohled na hudebníka není vždy pro udržení kontaktu nutný, protože hudba, unikající od základní melodie hojně k improvizacím naplňuje prostor ze všech stran a je přirozenou vůdčí silou. Někdy jako by si spolu tanečnice a kytarista hráli a vyměňovali si akcenty, ostatně pracuje-li s improvizací hudebník, musí k témuž přistupovat i tanečnice. Někdy se Francesca Amante zahledí na kytaristu nebo jej jen nehybně pozoruje a naslouchá strunám a rytmu vyklepávanému na ozvučnou desku. Jindy si vybírá k očnímu kontaktu publikum, usmívá se tu spokojeně, tu s lehkou provokací a vyzývavostí v oku, neboť její tanec je i svůdný. Je však především ponořený do sebe samotného, vyživující se jako perpetuum mobile. Vztažené paže propojují pomyslně zemitost a vzdušnost, tančící tělo je kouzelně vtahováno do proudu rytmu. Někdy se skryje ze zorného pole nebo na ně dopadne stín a prostor pak patří hudbě. A pak se žena vrací a bere si zpět své území v prostoru. Oděna je ve volném šedohnědém splývavém kostýmu z dílny Olo Křížové, dvouvrstvé tunice s jen lehce upevněnými rukávy a v širokých volných nohavicích umožňujících plný rozsah pohybu. A zároveň je tak podpořen onen dojem tajuplnosti, skrytých ženských svodů.
Dynamika večera je proměnlivá, ale pár neztrácí vzájemné napojení, něco mezi interprety rezonuje jako neviditelná napjatá struna. Choreografie je postavena na prožitku, ale také na kvalitě pohybu, jeho velkém rozsahu. I když se tanečnice vrhá do prostoru, ovládá vědomě každý záchvěv. Dokonce když si jen zdánlivě užívá jednoduchého rytmického pohybu připomínajícího tanec na diskotéce. Někdy se na pohyb soustředí jako na meditaci nebo magický rituál, stejně jako v okamžiku, kdy přesouvá skleněné skulptury a pak rozehraje pouze choreografii rukou a trupu nad nimi, nebo když pečlivě snímá jeden skleněný válec za druhým, aby vytvořila prostor pro závěrečnou část. Většinou je však energicky dravá a bezprostřední, byť je provedení pohybu precizní. Celý dialog mezi umělci je od začátku do konce fascinující, plný napětí, ačkoliv je zároveň abstrakcí. Je možné si do něj zasadit pomyslný příběh dvojice mladých lidí, ale není to také naprosto nutné, je možné zůstat u estetického prožitku. Projekt je pravou oslavou hudby a tance, minimalistickou a propracovanou. Václav Kuneš vykouzlil ve Studiu Maiselovka opět prostor pro taneční meditaci a zklidnění, které zažíváme, když se můžeme plně nechat pohltit harmonií pohybu.
Václav Kuneš: Smoke and Mirrors
21. listopadu 2025, 19:30 hodin
Studio Maiselovka, Praha
Realizační tým
Choreografie: Václav Kuneš & Francesca Amy Amante
Hudba: Filip Zubák
Scénografie: Vladimíra Klumparová, Václav Kuneš
Výroba scény: Hynek Dřízhal
Kostýmy: Olo Křížová
Světelný design: Dominik Šimurda
Produkce: Zuzka Borová
Soubor 420PEOPLE
Premiéra: 24. & 25. &. 26. 10. 2025
Účinkující
Francesca Amy Amante, Filip Zubák
