Výsledek uvedený v pražské Galaxii v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu působí zvláštně – postdramaticky, roztěkaně, nonsensově, místy až surrealisticky. Rozhodně však zůstává podmanivě hravý. Představuje jakýsi dada karneval, který se odmítá ohlížet na to, zda mu publikum rozumí.
Nacházíme se v útrobách obřího těla – snad v jícnu nebo v prostoru, který připomíná orgán, jehož funkce se mění podle toho, kdo na scéně zrovna dominuje. Místy připomene jazyk, jindy vaginální otvor, a někdy jen neidentifikovatelnou slizkou dutinu, která vše pohlcuje. Choreografie pracuje se záměrnou neurčitostí: ani výrazné rekvizity – pojízdný prst, robotická kobra, uříznutá končetina či létající dechový nástroj – nemají pevný význam. Jsou to symboly, které se tváří, že něco reprezentují, ale ve skutečnosti rozpoutávají další vrstvu hravého chaosu.
Vittucci a Machaz vytvářejí prostředí, v němž mohou interpreti Theater HORA naplno využít svůj výraz, bez ohledu na tělesné či kognitivní limity. Místo toho, aby byli prezentováni jako „jiní“, jsou zde naopak přirozenou součástí celku; jejich energie, specifický rytmus pohybu i radost z jevištní přítomnosti drží inscenaci v permanentním varu. V jistém ohledu se Sacre! přibližuje konceptům, které se v evropském tanci objevují stále častěji – tedy snaze chápat různorodost těl na jevišti ne jako gesto inkluze, ale jako standardní estetickou realitu. (Další zahraniční inscenaci s obdobným étosem v tvůrčím principu nedávno reflektovala Hana Strejčková, pozn. red.)
K původnímu Svěcení jara se inscenace vztahuje volně, spíše jako k archetypu oběti a rituálu. Objevují se motivy modlitby, jarní bohyně, ročních období, ale i robotického těla či vnitřností vlků. Někdy je to čistě hravé – třeba když se soubor promění v extatické housenky ve vlastnoručně vytvořených kostýmech. Jindy ironické, například ve scéně, kdy jsou nahé performerky dramaticky „vypískány“ a následně si prostě udělají vlastní improvizovanou diskotéku.
Tahle kombinace rituálu a popu působí přesně v duchu Vittucci: popkulturně nakažlivá, zároveň něžně absurdní. Z extatických housenek se rychle stávají dravci požírající vnitřnosti; zpoza scény se line tajemné troubení, aby vzápětí bylo přehlušeno nečekaným výkřikem nebo gestem. Diváci jsou neustále vrháni mezi fascinaci a údiv. Ano, chvílemi působí představení „nízkonákladově“. A ano, místy připomene školní předváděčku. Nicméně právě tato přiznaná neuhlazenost, která neskrývá proces, lidskost ani nedokonalost, otevírá v díle jiný druh humorné autenticity.
Hudebně Sacre! staví hlavně na reprodukované Stravinského partituře. Někdo může namítnout, že jde o work-in-progres „tanec na kazetě“, ale s ohledem na koncepci to vlastně nevadí. Stravinského partitura funguje jako archetyp, melodramatické jádro, kolem něhož se roztáčí dějové i vizuální fantasmagorie. Občas se do ní vpletou ruchy, živé troubení či hlasové intervence performerů, které slavnostní monumentalitu skladby narušují a rozkouskují – jako by ji samotnou vtahovaly do hry absurdity.
Otázka etiky spolupráce s herci s kognitivním postižením se nabízí sama. Inscenace se nicméně vyhýbá lacinému využívání jejich jinakosti; naopak pracuje s výrazovými možnostmi těchto interpretů jako s legitimním a rovnocenným performativním jazykem. Vittucci i Machaz tělesnou odlišnost performerů nechávají na jevišti existovat zcela samozřejmě. V zahraničí se podobné projekty objevují stále častěji a dokazují, že nálepky „abled/disabled“ o kvalitě díla nic neříkají.
Velká část inscenace zůstává radikálně neuchopitelná – půda se hercům i divákům mění pod nohama tak prudce, že se ten vír proměn ani nedá dohonit. Ale možná právě o to jde. Sacre! netouží po pochopení, ale po odevzdání. Po nenápadném únosu do světa, kde se realita prohýbá pod tíhou imaginace. Je to představení roztomile ujeté, křehké i podvratně laskavé. Galaxie byla pro tenhle surrealistický výlet ideální laboratoří. Ale ať už z ní odcházíme zmatení nebo okouzlení, jednomu se neubráníme: úsměvu, že jaro se vrátí. Jen možná v podobě, kterou nečekáme.
4 + 4 dny v pohybu – Teresa Vittucci a Annina Machaz: Sacre!
7. listopadu 2025, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Koncepce: Teresa Vittucci, Annina Machaz
Choreografie: Teresa Vittucci, Annina Machaz a HORA Ensemble (CH)
Autoři a účinkující: Andy Böni, Matthias Brücker, Cécile Creuzburg, Frank Häusermann, Annina Machaz, Lucas Maurer, Tiziana Pagliaro, Teresa Vittucci
Divadelní výchova: Svenja Koch a Anna Fierz
Zvukový design: Samuel Savenberg
Scéna: Michela Flück
Kostýmy: Sophie Reble a soubor HORA
Asistentka režie: Emma Bertuchoz
Asistentka scény: Flora Bühlmann
Asistentky kostýmů: Liv Senn a Andi Böni
Dramaturgická konzultace: Benjamin Egger
Supervize: Yanna Rüger
Technický ředitel a světla: Robert Meyer / Micha Bietenhader
Produkční management: Jörg Schwahlen
Umělecký ředitel Theater HORA: Yanna Rüger
Produkce: Theater HORA v koprodukci s Tanzhaus Zürich
