Norma v českém kontextu
Belliniho Norma nepatří k často uváděným operám – a to nejen na českých jevištích. Základním klíčem k inscenaci, bez něhož nemá smysl Normu „otevírat“, je pěvecké mistrovství italského belcanta 19. století. U nás si na ni v roce 2004 trouflo Slezské divadlo Opava, protože mělo pro titulní roli skvělou Katarínu Jordu Kramolišovou. V roce 2007 ji uvedlo pražské Národní divadlo, aniž přesvědčilo, že Olga Makarina je vhodnou představitelkou. Inscenaci Státní opery z roku 2015 s Marií Fajtovou jako Normou ozdobilo v roce 2018 hostování Edity Gruberové, vyhlášené právě v této roli. Další příležitostí vidět u nás scénicky Normu byl kinopřenos z Metropolitní opery se Sondrou Radvanovsky.
Belliniho vzestup a múza Giuditta Pasta
Bellini byl právě čerstvým absolventem neapolské konzervatoře, když Biancou a Gernandem úspěšně vstoupil v roce 1826 do světa opery a získal uznání a přízeň klíčového muže v tomto oboru – Domenica Barbaji. Ten v té době ovládal nejen neapolskou, ale i vídeňskou operu a chystal se do milánské La Scaly, aby ji vyvedl z období stagnace. Angažmá Belliniho potvrdilo správnost jeho úsudku. Pirát, Cizinka a Norma, všechny ve spolupráci s básníkem, novinářem a vyhledávaným libretistou Felice Romanim, navíc inspirovány Belliniho vztahy s oslavovanými primadonami (dokonce se shodnými křestními jmény Giuditta) vyvedly La Scalu opět na výsluní.
Podnět ke vzniku Normy vzešel od Romaniho, který věděl o pařížském úspěchu tragédie Alexandra Soumeta Norma ou L’infanticide v roce 1831. Tvůrčí jiskru kompozici vtiskla navíc pěvecká virtuozita fenomenální Giuditty Pasty, italské sopranistky/mezzosopranistky, múzy Balzaca, Stendhala nebo Chopina. Ačkoli byla v té době již na vrcholu své kariéry, La Scala ve výčtu jejích úspěchů dosud chyběla, a právě Norma se stala jejím tamním debutem.
Prvotní chladné přijetí premiéry Normy v milánské La Scale v roce 1831 bylo zklamáním, ale další reprízy názor publika změnily a diváky začala uchvacovat Belliniho jemná lyrika, melodická invence a hudební charakteristika jednajících postav. Důraz na pocity a psychologii postav byl navíc v jeho době novinkou, přijímanou nejednoznačně. Někteří Normu nadšeně vzývali (například Wagner), jiní (například Berlioz) ji odmítali. Dnes je považována za Belliniho nejlepší dílo. A přece ji v současném běžném operním repertoáru italské provenience zastiňují veristé, Verdi i Rossini. Není se příliš co divit. Norma jako typické dílo vrcholného italského belcanta klade opravdu mimořádné nároky na pěveckou techniku a výraz se všemi jemnými záludnostmi, které k tomuto stylu patří.
Belliniho belcanto ve službě dramatu
Italské belcanto 19. století jako soubor pěvecké techniky a estetických zásad je spojováno především s Rossinim, Donizettim a Bellinim. Od pěvců vyžaduje především dokonalou plynulost dlouhých legatových frází s tvarováním dynamiky a akcentů, lehkost tvoření tónu a pružnost/plasticitu ve všech rejstřících, aniž je obětována dikce pro srozumitelnost textu. Rovnoměrné dechové frázování, promyšlené používání messa di voce, jemná portamenta a rubata nebo appoggiatury jako prostředky výrazu jsou důležitější než dramatická síla hlasu.
Jakkoli je Norma prubířským kamenem sopranistek, zdaleka nejde jen o „krásné zpívání“. Skladatelé povýšili brilantní hlasovou techniku na nástroj k vyjádření bohaté škály výrazu. Norma je především psychologickou kumulací emočně vypjatých témat milostného trojúhelníku, lásky a povinnosti, nenávisti i náklonnosti k nepřátelskému okupantovi, žárlivosti i zhrzeného mateřství. Souboje dvou žen o jednoho muže v zakázaných milostných vztazích musí nutně vyústit do beznadějné tragédie.
Děj na pozadí střetu antických Římanů s galskými Kelty začíná předzvěstí vzpoury Galů proti římské okupaci, kterou Norma, velekněžka druidů, zdrží, protože stále miluje Polliona, římského prokonzula v Galii. Ukáže se, že tato dcera vůdce galských druidů Orovesa, zradila své kněžské poslání: nejenže porušila celoživotní slib čistoty a tajně se provdala, ale dokonce za nepřítele svého národa, okupačního římského prokonzula Polliona, a porodila mu dva syny. Milostné vzplanutí se po čase zrcadlově opakuje, když se jí mladá kněžka Adalgisa svěří, že se beznadějně zamilovala do stejného muže. Karty osudu jsou rozdány bezvýchodně – Pollione odmítne se své nové lásky vzdát, Normu zavrhne a plánuje s mladou milenkou odjet do Říma. Zoufalá Norma chce nejdříve Adalgisu i dvě své děti upálit na hranici a vyzve Galy k boji proti okupantům. Její vztah k sokyni se postupně proměňuje z nenávisti v přátelství. Pak se ale lidu přizná ke své zradě a vyjeví, že je Pollionovou manželkou. Ten, ohromen velikostí její odvahy i zoufalství, se vzdá Adalgisy, ale už je pozdě – oba nakonec společně vstoupí na hranici, aby oheň očistil jejich hříchy. Její otec Oroveso pláče nad zlým osudem, ale nakonec jí odpustí a slíbí, že se postará o svá vnoučata. Operu tak uzavírá obraz tragické katarze, v níž se osobní vina obrací v akt vykoupení.
Norma stojí na kontrastu mezi rituální monumentalitou druidského prostředí a intimní psychologií hlavních postav. Bellini zde spojuje symetrickou formu s citlivostí k hlasovým barvám a melodickým obloukům, což vytváří hudební prostor pro hluboké emocionální napětí. Rozvíjí charakteristické dlouhé kantilény a rafinovaně propracované ansámbly.
Postava Normy, psaná pro primadonu Giudittu Pastu, je se stominutovým partem jednou z nejnáročnějších dramatických rolí belcanta. Vyžaduje nejen technickou brilanci, ale také schopnost jemné dynamické modelace, aby vynikla její autorita kněžky, vnitřní rozpor i tragická velikost. Věhlasu v této roli dosáhly Maria Callas, Montserrat Caballé, Joan Sutherland nebo Edita Gruberová, která ji zařadila do svého repertoáru v roce 2003 a v roce 2018 ji předvedla také ve Státní opeře v Praze.
Norma s velkými hlasy
Při koncertním provedení ve Státní opeře vytvořila titulní roli Normy Marigona Qerkezi. Tato sopranistka s kosovskými kořeny, v roce 2023 zařazená portálem OperaWire mezi Top Rising Stars a v anketě International Opera Awards nominována mezi deseti sólisty v kategorii Young Singer, vystupuje především v italských divadlech jako Donizettiho Lucia di Lammermoor, Verdiho Gilda nebo Rossiniho Mathilda ve Vilému Tellovi. Vládne opulentním dramatickým sopránem s gejzíry koloratur. V intencích Belliniho záměru vložit do partu Normy vášnivost, dramatičnost i patos hraničních situací lidského života díky síle svého hlasu ohromuje Normou jako velkolepou heroinou blízkou vášnivé Tosce. Jenže part Normy, velekněžky i matky, ženy zmítané láskou i pomstychtivostí, schopné zabíjet své vlastní děti i odpouštět, je mnohotvárnější. Rozpíná se ve škále výrazu od něžné lyriky po hrozivé proklínání, vyžaduje technicky zvládnout kantilénu, finesy dynamiky v pastelové barevnosti i brilantní koloraturní pasáže. Když jsme měli soucítit s útrapami ztrápené duše Normy, do měkkosti, vroucnosti a k jemnějšímu pěveckému vypracování dynamiky, frázování i výrazu hlas Qerkezi nepřecházel a ve střední poloze jí ne vždy vycházela jistota nasazování a plynulosti messa di voce a srozumitelnosti slov.
Také italský tenorista Stefano la Colla dával na odiv hlavně velikost svého ostřejšího hlasu schopného permanentního forte adekvátního pro role Verdiho Radama, Manrica či Pucciniho Cavaradossiho nebo Pinkertona. Jenže na úkor výrazové a dynamicky odstíněné tvárnosti a modelování významu textu, jak to vyžaduje part římského prokonzula Polliona. Tato jednotvárnost ho připravila o charisma muže, který je středobodem konfliktu Belliniho opery.
Ani moldavský basista Iurie Maimescu nemá problém s objemem svého hlasu, jak ho ve Státní opeře uplatňuje od roku 2023 jako Donizettiho Dulcamara, Verdiho Zachariáš nebo Banco v Macbethovi. Jakými pocity se zmítal vůdce druidů Oroveso, jsme však z jeho výkonu příliš nepoznali.
Díky svému technicky perfektně ovládanému mezzosopránu byla nejblíže stylu Belliniho belcanta Štěpánka Pučálková. Ostatně stala se v roce 2015 držitelkou ceny Nejlepší ženský hlas na Mezinárodní belcantové soutěži Vincenza Belliniho v Marseille v roce 2015. Má rozsáhlé zkušenosti nejen jako sólistka drážďanské Semperoper, včetně role Adalgisy, ale vytvořila například i Carmen ve vídeňské Volksoper a loni debutovala v Lipsku jako Straussův Oktavián v Růžovém kavalírovi. V jejím pojetí byla mladá kněžka Adalgisa vedle Marigony Qerkezi upřímnou dívkou, která svým čistým charakterem odkrývá Pollionovu lehkomyslnost a zároveň umožňuje Normě projít morální očistou.
V menších rolích obstáli Sylva Čmugrová jako Normina důvěrnice Clotilda a Martin Šrejma v roli Pollionova přítele Flavia. Pochvalu zaslouží sbor pod vedením Adolfa Melichara, který mocným forte vygradoval válečný pokřik Guerra, guerra!
Hudebního nastudování se ujal Hermann Bäumer, od sezony 2025/2026 nový hudební ředitel Státní opery. Zde ho známe už z inscenací Šostkovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Reimannova Leara, které připravil, nebo z repríz Nabucca, Otella a Růžového kavalíra. Provedení řídil spolehlivě a udržoval koncentraci orchestru umístěného na jevišti, vygradoval dramatická místa, v předehře vystihl kontrasty témat, ale ani on k finesám belcanta nedospěl.
Bellini nebo spíš Puccini?
Koncertní uvedení Belliniho Normy ve Státní opeře se nakonec proměnilo v efektní defilé hlasů, které sice imponovaly objemem, avšak jen málo respektovaly belcantovou estetiku založenou na pěvecké pružnosti a plastickém tvarování frází. Převaha robustních dynamik a dramatických akcentů připomínala pozdější veristický styl, takže se výsledek posunul až k pucciniovské expresivitě – tedy do oblasti, s níž má Belliniho svět jemně modelovaných kantilén, a to i v tragickém dramatu Normy, pramálo společného.
Vincenzo Bellini: Norma
23. listopadu 2025
Státní opera
Účinkující
Norma: Marigona Qerkezi
Pollione: Stefano La Colla
Adalgisa: Štěpánka Pučálková
Oroveso: Iurie Maimescu
Clotilde: Sylva Čmugrová
Flavio: Martin Šrejma
Sbor Státní opery
Adolf Melichar – sbormistr
Antonín Burda – koncertní mistr
Orchestr Státní opery
Hermann Bäumer – dirigent
