„Nebe bude tančit, měsíc bude tančit, planety budou tančit, hvězdy budou tančit, vy budete tančit, naše těla budou tančit,“ recituje Mette Ingvartsen svou mantru, když se na začátku performance začíná pohybovat mezi publikem, nedočkavě popocházejícím mezi několika praktikábly o rozdílné výšce a světelných zdrojích. Jsou rozmístěny tak, že diváctvo tvoří v prostoru foyer Galaxie uzavřenou skupinu, a malá pódia ji uzavírají ve svém kruhu, jsme tedy jako na náměstí, kde se bude buď hrát nebo řečnit. A vlastně obojí – protože projekt The Dancing Public vyznívá dílem jako taneční vystoupení a dílem jako performance lecture, pokud máte dostatečně nabroušené uši. Tanečnice se téměř po celou dobu projevuje verbálně, ale text není z angličtiny přeložený, ačkoliv jí není vždy dobře rozumět, ať už kvůli vlastnímu fyzickému frenetickému třesu, do nějž uvádí své tělo, nebo kvůli elektronické hudbě a beatům, které v proměnlivých rytmických strukturách rozezvučují prostor, od relativně tiché hladiny až po lomoz hodný nočního klubu.
Předmětem fyzického ztělesnění i slovního popisu je fenomén tanečního moru, davového šílenství, o němž máme historické zprávy, ale jen velmi neuspokojivá vysvětlení, od zdravovědných hypotéz o otravách z obilovin až po výklady psychologické. Taneční mánie jsou fascinující jev, a pokud odhlédneme od snahy odhalit jejich příčinu, mohou se stát také symbolickým projevem neukojené divokosti, výbuchu potlačovaných emocí, dokonce v nich můžeme spatřovat osvobození a projev absolutní svobody, byť se tyto události odehrávaly dávno před tím, než moderní koncept svobody představilo osvícenství. Z této roviny také choreografka zřejmě vychází.
Mette Ingvartsen se dává nejprve téměř mimochodem a nesměle do podupávání a rytmických pohybů, zatímco začíná vyprávět onen příběh tanečních šílenství, který se začal kdysi za morových epidemií ve středověku. Vyslovuje historická fakta, reálné letopočty a popisuje detailně průběh různých epidemií tanečního moru tak, jak je zachytili historici, zatímco je sama svým vlastním tancem pohlcována. Nejde, alespoň já se domnívám, o zobrazování toho druhu tance, kdy prostřednictvím vědomé práce s rytmem a dechem dochází aktér do fyzického stavu extáze, vytržení, jak tomu je u přísně střeženého a vedeného rituálu. Taneční pohyb, o němž choreografka předkládá svou vizi, není záměrný, je reflexivní, ale ubíjející, nezvladatelný, zobrazuje jej křečovitými záškuby, stahy, izolovanými pohyby, které by při nekonečném opakování byly nezvladatelné, úmorné a unavující.
Intenzita pohybového materiálu se proměňuje s tím, jak performerka přechází od stanoviště ke stanovišti mezi lidmi, diváky, jichž se letmo dotýká. Vybírá si snad instinktivně či po předchozí domluvě tanečníky a performery, kteří na ni živě reagují a s nimiž chvílemi může vést pohybový dialog, zatímco vystoupá na plochu dalšího pódia. Nebo se promění v bytost jednající jako zvíře. Kdo přistoupí na hru a ochočí ji? V jedné z posledních sekvencí jako by performerku opustily síly a spočívá ve vyčerpání. Na jiném stanovišti se zase vedle křečovitého tance vedeného záškuby či třesem dává do hysterického až provokativního smíchu. To je okamžik, kdy nás vede k přemýšlení o tom, zda tyto taneční morové rány nebyly projevem svobodného ducha, který jednoduše musel dojít uvolnění, třeba nepochopitelným výbuchem připomínajícím šílenství. Jako instinktivní akt odporu, kterému sami aktéři podléhali nedobrovolně nebo nezávisle na vlastní vůli. Protože šílenství může převracet svět naruby a je v něm dovoleno to, co chladný rozum zapovídá, jako při karnevalu. To podtrhuje motiv dlouhých rozpuštěných vlasů, který je v romantismu spojován se šílenstvím, ztrátou rozumu (v baletu stejně jako v literatuře), ale také s absolutní svobodou, která je nebezpečná. Proto nadpřirozené bytosti ženského rodu, divoženky, víly, bludičky, jezinky jsou vyobrazovány tančící a prostovlasé.
Pro mne trochu nepochopitelně je do této srozumitelné motivické linie zařazená pasáž, v níž performerka hovoří o tanečních maratonech 30. let, které jsou ale jiným fenoménem, kdy se tanec místo nástroje osvobození stal prostředkem vykořisťování. Vytrvalostní soutěže nebo spíše závody v tanci podstupovali ti nejchudší zájemci při vidině štědré výhry, které dosáhl pár, který byl nejdéle schopen odolat fyzické vyčerpanosti. Mementem je román Horace McCoye z roku 1935 Koně se přeci střílejí. Taneční maratony nebyly davovým tancem v pravém slova smyslu, i když svého druhu šílenstvím se staly, ale byly možná spíše pramáti televizních reality show, protože v nich úlevu nenacházeli účinkující, ale diváci, kteří si libovali v pohledu na trpící účastníky.
Mette Ingvartsen však přeci hledá v tanci osvobození a životodárnou energii, která sice může vyčerpat až do krajnosti, ale manifestuje se v ní potlačovaná touha, potřeba a neovladatelná nutnost rytmického pohybu. V případě tanečního moru je to samozřejmě jen umělecká hypotéza, protože nevíme, a nikdy se patrně nedozvíme skutečnou příčinu. Potud je třeba si uvědomit, že choreografka vztahuje historickou událost na aktuální prožitek, který už je její vlastní tělesně vnímanou skutečností. Neovladatelné nutkání vyjádřit se pohybem klade do souvislosti s prožitkem covidové pandemie, v níž se pohyb skutečně zastavil, doslovně, stejně jako socializace bytostí, jež Aristoteles označil za společenské tvory. Její zájem o fenomén taneční mánie je motivován hledáním paralely, ale jde o metaforu, ne vědu.
Poslednímu monologu již není rozumět, zní však jako opakující se zaklínadlo. Performerka, která projevila už tak obdivuhodnou fyzickou výdrž, se roztřásá a nechává schvátit záškuby těla v reakci na jeho umlčování a násilný příkaz klidu. Paradoxem je, že tančí o vůlí nezastavitelném chtíči po pohybu, ale činí tak tanečním vystoupením promyšleným, vůli a řádu zcela podřízeným, i když jde o řád, který zobrazuje chaos. K tomu jí dopomáhají světelné změny v prostoru a ona rytmická zvuková krajina, která nutí k pohybu i mnoho účastníků, kdy pak bystrý pozorovatel může hádat, kdo je tanečníkem profesním, a kdo svátečním (navíc je méně nepohodlné se hodinu pohybovat do rytmu než jen stát a zatěžovat páteř). Tvůrkyně pokládá několik otázek: „Může se tanec zmocnit kolektivního veřejného těla a přetvořit jej? Jaký přetlak z nadbytku neprojeveného pohybu můžeme dnes pociťovat v našich tělech? Jsme připraveni být znovu opojeni životem?“ Je pravděpodobné, že oběti tanečních mánií místo opojení prožívaly spíš fyzické utrpení, ale to ponechme stranou. Opojení životem se nemusí tak docela rovnat opojení tancem nebo pohybem, ale i toho lze jistě dosáhnout. Možná, že se to v Galaxii stalo druhý den, protože Mette Ingvartsen vystoupila se svým sólem dvakrát, a druhá repríza se nepochybně překlopila do velkého tanečního večírku. V tom směru tanec nakažlivý je, a pokud festival vrcholí společnou oslavou, naplnil beze zbytku svoje poslání.
4 + 4 dny v pohybu – Mette Ingvartsen: The Dancing Public
9. prosince 2025, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie
Realizační tým
Koncepce a představení: Mette Ingvartsen
Světelný design: Minna Tiikkainen
Scénografie: Mette Ingvartsen & Minna Tiikkainen
Hudební aranžmá: Mette Ingvartsen & Anne van de Star
Kostýmy: Jennifer Defays
Dramaturgie: Bojana Cvejić
Technická režie: Hans Meijer
Zvukový technik: Anne van de Star
Manažerka souboru: Ruth Collier
Produkce a administrativa: Joey Ng
Hudba: Affkt feat. Sutja Gutierrez, Scanner, Radio Boy, LCC, VII Circle, Kangding Ray, Paula Temple, Ron Morelli, Valanx, Anne van de Star
