Komorní filharmonie Pardubice hrála svěžím tempem
Suita Johanna Sebastiana Bacha v aranžmá Gustava Mahlera z roku 1909, která zazněla na úvod koncertu, je jakýmsi dialogem s barokem, který Mahler vedl. Pět částí je převzato z Bachových Suit č. 2 BWV 1067 (první tři části, Ouverture, Rondeau a Badinerie) a č. 3 BWV 1068 (Air a Gavotte I & II). Mahler toto aranžmá vytvořil na sklonku svého života pro svůj debut jako hlavního dirigenta Newyorských filharmoniků, u nichž vedle Metropolitní opery hostoval po svém odchodu z pozice ředitele vídeňské Dvorní opery v roce 1907. Romantické monumentalizování Bachovy hudby do velkého symfonického aparátu Mahler nepřeháněl a neusiloval ani o zásadní přeinstrumentování. Vedle varhan zařadil dokonce i cembalo. Suita v jeho úpravě připomíná řazení symfonického cyklu: první dvě části jsou volným vstupem a hlavní větou, Badinerie je scherzem, Air volnou větou a Gavoty mají funkci rychlého finále. Při prvním provedení v New Yorku v roce 1909 hrál Mahler sám na cembalo, které je v jeho podání a úpravě celé skladby využito spíše pro svoji „barvu“ než jako basso continuo. Jestliže Mahler je znám tím, že někdy do skladeb druhých skladatelů zasahoval autoritativně, až poněkud neomaleně, za což byl dost kritizován, vůči Bachovi se zachoval výjimečně pietně. Aranžmá ale samozřejmě odráží pozdně romantickou interpretaci barokní hudby, která se vyznačuje hutnějšími texturami a pomalejším tempem ve srovnání s moderními historicky poučenými provedeními. V krásném kontrastu vynikne proslulá Badinerie (doslova „žertování“) se sólovou flétnou a poklidný a neméně slavný Air pro smyčce. Dirigent Robert Kružík vedl Komorní filharmonii Pardubice svěžím tempem, s radostí a s tím, že dal právě oněm kontrastům bohatě vyniknout. Flétnové sólo nádherně podala Klára Mach Jasenčáková, která za to po doznění skladby sklidila právem velký potlesk. Její hra byla skutečným dialogem s orchestrem, který si všichni užili, hráči i posluchači. Talentovaný varhaník Adam Suk, student Konzervatoře Pardubice, stejně jako cembalista Štěpán Pokorný výborně přidali na „dobarvení“ orchestru a celé provedení vynikalo nadšenou energií, stejně jako zklidněním tam, kde to bylo potřeba.
Exsultate, jubilate zazpívala Simona Šaturová se všemi nuancemi
Jednou z nejoblíbenějších duchovních skladeb Wolfganga Amadea Mozarta je Exsultate, jubilate pro soprán a orchestr (K 165). Třívěté moteto, zakončené slavným „Aleluja“, vzniklo v lednu 1773 v Miláně během Mozartovy třetí italské cesty, původně pro pěvce-kastráta Venanzia Rauzziniho. Jeho uměním byl Mozart nadšen již díky roli Cecilia v opeře Lucio Silla z roku 1772, a tak pro něj napsal sólovou duchovní skladbu, resp. koncertní árii. Duchovní motet má jásavou atmosféru výborně ladící s vánočním obdobím. Text je v latině a vyjadřuje náboženskou radost, ačkoliv hudební styl nese silné prvky italské opery té doby. Radostná úvodní árie „Exsultate, jubilate“ („Radujte se, plesejte“) je v rychlém tempu; následuje krátký recitativ „Fulget amica dies“ („Svítí jasný den“) a lyrická pomalá árie „Tu virginum corona“ („Jsi korunou panen“). Virtuózní finále „Alleluja“ bývá často uváděno i jako samostatný koncertní kus. Mozart oslavuje radost a spásu, text nabádá duše k radostnému zpěvu, chválí příchod světla a míru, odkazuje na Pannu Marii jako na ochránkyni a končí opětovným „Alleluja“. Tento opravdový klenot Mozartovy tvorby pro lidský hlas zprostředkovala sopranistka Simona Šaturová se všemi nuancemi, barvami a náladami, které k tomu patří. Zkušená pěvkyně, v jejímž bohatém repertoáru hraje Mozart jednu z nejdůležitějších rolí, má hlas zvonivý a svítivý, takže její zpěv byl radostný přesně tak, jak to skladba vyžaduje. Nechyběl ani niternější ponor a na závěr, při „Alleluja“, se celá nadšená nálada díla přenesla na posluchače, kteří pěvkyni i orchestr ve výborné souhře odměnili bouřlivým aplausem.
Po přestávce jsme si mohli pěvecké umění Simony Šaturové vychutnat ještě jednou, a to v překrásné vánoční pastorele Jakuba Jana Ryby Rozmilý slavíčku pro soprán, sólovou flétnu a komorní orchestr. Ryba, autor slavné České mše vánoční, napsal desítky podobných pastorel, a právě Rozmilý slavíčku patří k těm nejhranějším díky své virtuózní, ale přesto srozumitelné melodice. Skladba vyniká prostotou, radostnou náladou a typicky pastorálními prvky, které oslavují narození Ježíše Krista. Text pojednává o radosti z narození Spasitele a vyzývá slavíčka, aby svým zpěvem oslavil tuto svatou chvíli. Sólová flétna napodobuje ptačí zpěv slavíčka, čímž vytváří dialog s lidským hlasem. Flétnový part je technicky náročný a dodává skladbě lehkost a jiskru, což nebyl pro Kláru Mach Jasenčákovou žádný problém a její dialog se sopranistkou bylo radost poslouchat, stejně jako zpěv paní Šaturové. A možná není na škodu připomenout text Rybovy pastorely celý – není dlouhý:
„Rozmilý slavíčku
Líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
A já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku
Pějme sladce u jesliček
Kdežto dřímá náš Ježíšek
Odpočívej neviňátko
Libě hajej, nemluvňátko
Tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte
Odpočívej libě, Ježíšku
Odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat
Tě věrně upřímně vždycky opatrovat
S tebou vždy chci se jen radovati
S tebou vždy chci se jen celovati“
Výběrem Haydnovy Symfonie č. 101 „Hodiny“ bylo připomenuto odpočítávání posledních dnů roku 2025
Dodám ještě, že po skončení koncertu následovala autogramiáda Simony Šaturové včetně prodeje jejího nového CD Nocturno, na němž za doprovodu klavíristy Marka Kozáka zpívá výběr z písní Richarda Strausse, Debussyho, Dvořáka, Schuberta, Mozarta či Martinů.
Na závěr koncertu byla více než vhodně vzhledem k náladě předchozího programu zařazena Symfonie č. 101 D dur (Hob. I:101), známá pod podtitulem „Hodiny“, devátá z dvanácti „Londýnských symfonií“ Josepha Haydna. Vznikla v roce 1793 ve Vídni a premiéru měla 3. března 1794 v Hanover Square Rooms v Londýně pod taktovkou skladatele. Podtitul „Hodiny“ pochází od publika a odkazuje na pravidelný rytmus doprovodu v druhé větě, který připomíná tikání mechanických hodin. Symfonie má klasickou čtyřvětou formu: Adagio – Presto, začíná tajuplným pomalým úvodem v d moll, který přechází do brilantního a energického Presta v hlavní tónině D dur. Slavná druhá věta Andante v G dur dala dílu jméno: pravidelné střídání fagotů a pizzicata smyčců vytváří charakteristický „tikající“ efekt. Menuetto (Allegretto), jeden z nejdelších Haydnových menuetů, obsahuje vtipné Trio, které paroduje vesnickou kapelu se záměrnými „chybami“ v doprovodu. Finale (Vivace) je poslední, rychlá věta ve formě rondo-sonáty, vrcholící mistrovskou fugovou pasáží. Dílo představuje vrchol Haydnova symfonického stylu, ve kterém kombinuje formální dokonalost, kontrapunktickou zručnost a svůj typický hudební humor. Komorní filharmonie Pardubice vedená Robertem Kružíkem podala toto mistrovské dílo klasicismu, spojující jednoduchost s propracovanou kompoziční technikou, pěkným a přehledným způsobem a ukázala tak všechny stránky Haydnovy inovativnosti a mistrovství v symfonické kompozici. Navíc, jak se píše i v doprovodné brožurce koncertu, bylo zařazení této symfonie symbolické právě v závěru roku: odpočítáváme poslední dny, rok odchází a čekají nás vánoční svátky…
Simona Šaturová
17. prosince 2025 v 19:00 hodin
Sukova síň Domu hudby, Pardubice
Program
Johann Sebastian Bach: Suita (arr. Gustav Mahler, 1909)
Wolfgang Amadeus Mozart: Exsultate, jubilate pro soprán a orchestr K 165
Jakub Jan Ryba: Rozmilý slavíčku. Vánoční pastorela pro soprán, flétnu a orchestr
Joseph Haydn: Symfonie č. 101 D dur „Hodiny“
Účinkující
Simona Houda Šaturová – soprán
Komorní filharmonie Pardubice
Robert Kružík – dirigent
