Jeviště Galaxie se proměňuje v otevřený pokoj: kontrabasy opřené o sebe, harfa stranou, kytary čekající na svůj moment, klávesy, bicí, elektronika, kabely, drobné objekty, kbelík s vodou. Uprostřed stojí červená stolní lampa – ne jako symbol, ale jako praktický zdroj světla, kolem něhož se všechno tiše organizuje. Nic nepůsobí dekorativně, ale zároveň nic neusiluje o dominanci. Nástroje i rekvizity čekají na okamžik využití, který ale nemusí nastat.
Ansámbl vedený Tomažem Gromem pracuje s proměnlivou konfigurací. Těžiště se neustále přesouvá: někdy se hudebníci shlukují do jednoho zvukového těla, jindy se rozpadnou do paralelních akcí. Jeden, a vzápětí i druhý saxofonista se postupně vynořují mezi diváky, nenápadně boří čtvrtou stěnu. Když se nakonec setkají na jevišti, rozvine se mezi nimi přirozený zvukový dialog. Publikum není vtahováno efektem, ale postaveno do situace bez trvalého centra, v níž si musí samo zvolit, kam se dívat a čemu naslouchat.
Hudba je vrstevnatá, trpělivá, založená na jemném sčítání. Negraduje k vrcholu, ale střídá stavy: klid, zahuštění, eruptivní momenty, návrat k tichu. Intenzita vzniká spíš fyzickým soustředěním než dramatickou stavbou. Hudebníci často nehrají „pro publikum“, ale mezi sebou – pohledy, gesty, přiblížením nebo ústupem.
Výraznou roli má hlas Nataši Živković, který se objevuje a mizí bez snahy vést nebo vysvětlovat. Její přítomnost je konstantní, neexhibiční – hlas, stejně jako hudba, představují další vrstvu prostoru, nikoli nositele sdělení.
Důležitým paralelním proudem jsou projekce. Panoramata města v chladných modrých tónech, pohledy na domy, okna, interiéry – obrazy vzdáleného světa, který zůstává za stěnou sálu. Nejde o narativ, ale o pocit: město je přítomné, ale nedosažitelné. Kontrastuje s teplem světla na scéně a posiluje motiv dočasného útočiště.
Texty promítané na plátno – vycházející z poezie Primože Čučnika – se objevují fragmentárně, někdy rozpadlé do jednotlivých písmen, jindy čitelné v celku. Báseň Rostliny artikuluje téma cykličnosti, růstu a rozkladu:
Už se vůbec nestýkáme,
už jen rosteme,
když k tomu jsou podmínky,
a hnijeme,
když nadejde čas hniloby.
Text zde není komentářem k hudbě, ale rovnocenným rytmem existence. Stejně jako hudba se objevuje, mizí a znovu skládá. Význam není vnucován, spíš ponechán v otevřenosti – k přečtení, nebo jen k zahlédnutí periferním viděním.
Celý projekt pracuje s motivem odchodu. Nejde o dramatický útěk, ale o vědomí možnosti: teď už můžu jít. Odchod není cílem, ale stavem mysli. Vědomím, že lze odejít, ale že lze také zůstat. Že věci se nevyvíjejí lineárně, ale cyklicky opakují – od pupenů po zvadlé květy a spadané listy.
Závěrečný obraz ansámblu stojícího společně, s rukama kolem ramen, bez hierarchie a bez rolí, zpětně osvětluje celý večer. To, co působilo jako volná improvizace a otevřená struktura, se ukazuje jako pevně sdílený proces. Nešlo o jednotlivé výstupy, ale o společné bytí v čase.
Now I can get the fuck out of here, now I can go je nabídka sdílené přítomnosti – prostoru, kde je možné být spolu, mlčet, poslouchat a nechat věci plynout a dít se vlastním tempem. Bez tlaku na výklad a bez potřeby něco definitivně uzavírat. A možná právě proto působí závěr tak klidně: katarze je zde vlídná, spočívá v intenzivním pocitu klidu, který nepotřebuje drama ani rozuzlení. Zůstává jen tiché vědomí, že čas byl využit správně. Projekt, který nehledá odpovědi – jen umožňuje být. A hrát si.
Teď už můžeme jít.
4 + 4 dny v pohybu – Now I can get the fuck out of here, now I can go
8. prosince 2025, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Tomaž Grom, Nataša Živković, Polona Janežič, Eduardo Raon, Jošt Drašler, Vid Drašler
