Dřív, než vás napadne, že nejslavnější zimní pohádkou na světě je jistě Andersenova Sněhová královna, která přináší trochu hlubší poselství, než je obvyklá louskáčková vánoční zábava, na niž se redukovala Hoffmannova předloha, připomeňme si, že ve slovanské části lidových pověstí je ještě jeden zimní fenomén, který si našel cestu do historie, a to Sněhurka. A ne ta se sedmi permoníky a macechou, ale slovanská Sněhurka, Sněguročka, v 19. století do češtiny překládaná jako Sněženka – není to dívka z masa a krve, ale nadpřirozená bytost z říše vil.
Sněhurka, která vládne
Jinou Sněhurkou je ovšem Dcera sněhu, kterou uvedl v život Marius Petipa na hudbu Ludwiga Minkuse s premiérou 19. ledna 1879 v Petrohradu jako baletní fantazii o těch dějstvích a pěti obrazech. A ta stanula na jevišti dříve než dívka stvořená ze sněhu, kterou rozpustí neopatrnost a teplo ohně. Ústřední postavu Dcery sněhu tančila Ekaterina Vazem, primabalerína, mezi jejíž žákyně patřila Anna Pavlova, bylo to její benefiční představení. Fantazijní příběh odehrávající se v Norsku a na severním pólu čerpal inspiraci ze skandinávského folklóru a legend a nesl typické rysy romantismu, střetu světa lidí a nadpřirozených sil, spolu s dalšími Petipovými režijními postupy, například zařazení charakterních tanců severských národů. Tento balet podle všeho vznikla díky nadšení, které vyvolala arktická expedice švédsko-finského průzkumníka Adolfa Erika Nordenskjölda v letech 1878–80, expedice Vega, která otevřela severovýchodní průchod a byla významným politickým i ekonomickým pokrokem pro Rusko. Představa tvorby baletu, jehož ústředním motivem by byla expedice na severní pól, ale který by se proměnil v magické dobrodružství končící tragédií, evokuje i představu zlomu dvou epoch, způsobů nazírání na svět a umění, přechod ze světa romantismu, který hledá naplnění v sepjetí s přírodou a neviditelnými říšemi za ní, a neúprosným pokrokem, který se zhmotňuje ve vědě, technice a racionalismu moderních expedic.
Zajímavé je, že se balet skutečně odehrával ve Skandinávii a na severním pólu, nikoli v Rusku. Petipa vytvořil inscenaci v tradici romantického baletu, kdy se svět smrtelníků setkává se světem nadpřirozena, včetně příběhu smrtelníka, který se zamiluje do nadpřirozené bytosti. Dcera sněhu je však zlověstnější než Sylfida nebo Ondina, protože není, podobně jako Andersenova královna, schopna lidských citů, je ztělesněním ledu a chladu uvnitř i navenek, její srdce neroztaví ani láska smrtelníka, ani síly bohyně léta. Je vyslankyní ledového království a zahubí každého člověka, který se s ní setká. Bohyně léta ji promění v květinu, sněženku, a tak její nelítostná pouť končí, ale zůstává nadobro přírodní silou, ledovou a nezlomnou.
Hlavním mužským hrdinou baletu je námořní kapitán, který vyráží na sever z norského přístavu směrem k severnímu pólu. Loučí se i se svou pozemskou snoubenkou, která mu dá svůj portrét. Druhé dějství představuje jiný svět, který se nachází na severním pólu – Zemi sněhu, kouzelné království, kterému vládne Duch chladu. Když loď uvízne na ledu, kapitán se vydá na břeh s částí své posádky a setká se s překrásným přízrakem, Dcerou sněhu, do níž se zamiluje a zapomene na svou snoubenku – trochu jako když se Kaj dostává do moci Sněhové královny a zapomíná na Gerdu. Pravý romantický příběh ovšem nemůže skončit šťastným shledáním milenců. Dcera sněhu nemůže kapitánovu lásku opětovat, protože milovat neumí, kapitán se tedy odhodlá odplout, objeví se však Duch chladu, který námořníkům hrozí pomstou za to, že vstoupili do jeho království. Kapitán opustí loď a na opuštěném ostrově se znovu setkává s Dcerou sněhu. Je tak okouzlen její krásou, že se rozhodne obětovat svůj život za jediný záblesk lásky v jejích očích. V tu chvíli se objeví bohyně léta obklopená amorky, ale kapitán si uvědomí, že zradil svou snoubenku, protože v ledu spatří její obraz, uvědomí si, že ponese následky. Dotek bohyně léta naplní jeho tělo oživující teplem a příroda kolem něj se promění, zima se stane létem a Dcera sněhu se promění ve sněženku. Kapitánovo štěstí však netrvá dlouho, znovu se objeví Duch chladu a bere si zpět, co je jeho, kapitán podlehne chladu a zemře. Balet byl navzdory slibnému ději přijat vlažně a podle vzpomínek Ekateriny Vazemové nepatřil podle pramenů k Petipovým nejúspěšnějším dílům.
Sněhurka, která roztála
Jak je to se Sněhurkou, která nevychází z tradice skandinávských legend, ale ze slovanské pověsti? Má také svou slavnou jevištní verzi, známou i v západní Evropě. Populární pohádka a postava Sněhurka, Sneguročka, se poprvé objevila v ruském folklóru v 19. století. První verze, známá i u nás, byla publikována v roce 1869 v knize etnografa Alexandra Afanasjeva. V této verzi si bezdětný pár, který touží po dítěti, postaví dítě ze sněhu a to ožije – asi jako český Otesánek, ale s méně morbidním nádechem, nebo francouzský Paleček. Adoptují holčičku jako svou dceru a ona rychle vyroste v krásnou dívku, která si získá srdce všech vesničanů. Jednoho dne jde s ostatními dívkami z vesnice do lesa. Založí společně malý oheň a postupně přes něj skáčou, tak jak je obvyklým zvykem v různých rituálech, které provádějí mladí lidé. Když však přes oheň přeskočí Sněhurka, vypaří se do oblaku a vystoupá do nebe. Ve druhé verzi je Sněhurka dcerou Otce Mrazu a Matky Jara, která není pro svůj nadpřirozený původ schopna poznat lásku, i když po té zkušenosti touží. Matka Jaro se nad svou dcerou slituje a dá jí schopnost lásku prožít – ale jak to bývá, v pohádkách i v životě je vždy něco za něco, Sněhurka se sice zamiluje do mladého pastýře Lela, ale láska její srdce rozehřeje příliš a ona roztaje. Druhá verze příběhu byla adaptována Alexandrem Ostrovským pro jeho hru z roku 1873 Sněhurka, pro kterou Petr Iljič Čajkovskij složil doprovodnou hudbu. Příběh byl také adaptován Nikolajem Rimským-Korsakovem jako opera Sněhurka: Jarní pohádka z let 1880–81, jejíž libreto je také založeno na Ostrovského hře.
Tato Sněhurka se stala baletem na začátku let šedesátých. Vytvořil ji Vladimir Burmeister na zakázku London Festival Ballet a v roce 1963 byla uvedena na scéně Hudebního divadla Stanislavského a Nemiroviče-Dančenka. Kompozice byla k inscenaci sestavena z různých populárních děl Petra Iljiče Čajkovského: ze scénické hudby k Ostrovského divadelní hře, Symfonie č. 1 (Zimní sny),Serenády pro smyčce, klavírních sonát a dalších skladeb. V roce 2001 vytvořil novou jevištní verzi hry choreograf Mark Vladimirovich Peretokin a Sněhurku uvedl s menším moskevským souborem v Londýně. Další verzi má či donedávna měl na repertoáru soubor Russian State Ballet of Siberia, který v roce 2022 hostoval v Londýně. Inscenaci viděl renomovaný baletní kritik David Mead:
„Balet, založený na stejnojmenné hře Alexandra Ostrovského, vypráví ruskou lidovou pohádku o krásné Sněhurce, dceři Otce mrazu. Jelikož touží žít mezi lidmi, uteče do vesnice, kde potká úspěšného mladého obchodníka Mizgire, který opustí svou snoubenku, místní dívku Kupevu, jakmile ledovou krásku spatří. Je téměř nevyhnutelné, aby její příběh skončil tragicky. Navzdory varováním se jí dotkne slunce, na němž roztaje. Avšak Kupeva najde své štěstí s Lelem, mladým pastýřem, který jako první pozval Sněhurku, aby se připojila k vesničanům. (…) Sněhurka je možná nenáročná podívaná, ale díky silnému a srozumitelnému příběhu je dobru volbou pro turné. Převážně klasická choreografie Marka Peretokina s několika lidovými tanci pro vesničany je příjemná, kostýmy Sergeje Bobrova a projekce Dmitrije Cherbadžiho nahrazující kulisy dobře evokují les a vesnici. Úvodní scéna, soubor sněhových vloček na pozadí ledového toku a mrazivých, sněhem pokrytých stromů, vyvolala z hlediště slyšitelné ‚ahhh‘. Příběh mohl být velmi emotivní, ale téměř vůbec nezkoumá frustraci Sněhurky z života v lese, její touhu uniknout nebo lidské city, které jí později věnuje její matka Jaro. Anastasiia Osokina byla v titulní roli sice úchvatná, ale neměla kam směřovat, kromě toho, že předvedla svůj půvab, ladnost a plynulost. Partitura není příliš nápomocná, i když Čajkovského scénická hudba složená pro Ostrovského hru se poslouchá velmi dobře. Někdy se v ní dokonce ozývají ozvěny některých jeho baletů (zejména Louskáčka) a opery Evgenij Oněgin. Odpovídá skladatelově stylu, ale i když to byla možná jedna z jeho oblíbených skladeb, jak napsal své mecenášce Nadeždě von Meck, nemá hloubku, rozsah ani mnoho prostoru pro emocionální vývoj. Často je veselá a nejlépe funguje v závěrečné vesnické oslavě.
Drama do baletu vnáší velmi sebevědomý obchodník Mizgir. Ten má také nejlepší choreografické pasáže, Georgij Bolsunovskij se předvádí několika vzrušujícími skoky a rotacemi. Jeho pas de deux se Sněhurkou zahrnuje také řadu složitých zvedaček, provedených snadno a bez námahy, až na jeden okamžik, kdy divákům zatrnulo. V baletu se objevuje několik zajímavých odkazů na jiná taneční díla. To jak Mizgir přesouvá svou pozornost z Kupavy na Sněhurku, z lidské postavy na magickou, má něco z La Sylphide, zatímco jeho pozdější obklopení sněhovými vločkami, když hledá svou nově nalezenou lásku, a jeho sebevražedný skok z útesu do řeky poté, co se ona roztála, odkazují na Labutí jezero.“
Sněhová královna a Princezna léta i inspirace Kamenným kvítkem
Skutečným protipólem louskáčkových šílenství je ale bezpochyby Sněhová královna. Nemá jednotnou kanonizovanou hudební předlohu, každý tvůrce k ní přistupuje jako k originální inscenaci. Jedna z aktuálně nejslavnějších verzí pochází z choreografické dílny dánského tvůrce Kennetha Greveho, bývalého prvního sólisty Danish Royal ballet a uměleckého šéfa Finnish National Ballet. Vychází z tradiční předlohy Hanse Christiana Andersena z roku 1845 o Gerdě a Kajovi a o síle lásky a přátelství: Gerdina babička nevědomky zakoupí v Laponsku staré zrcadlo, které je však naplněno černou magií Sněhové královny. Královna přikáže trollovi a skupině zlovolných trpaslíků, aby zrcadlo získali zpět. Když ho náhodou rozbijí, Kajovi se zabodne do oka střep, který ale královna potřebuje, aby zrcadlo bylo celé, mladého chlapce tedy unese. Gerda se vydává na cestu, aby svého mladého přítele našla, setkává se s lidmi a bytostmi Andersenova příběhu a společně se rozhodnou osvobodit Kaje z ledového hradu Sněhové královny. Hudba ke Greveho jeho inscenaci je původní, od Tuomase Kantelinena.
Neméně slavná je také Sněhová královna Christophera Hampsona, který do děje přivádí protipól Sněhové královny, její sestru Princeznu léta. K inscenaci využil hudbu Nikolaje Rimského-Korsakova v aranžmá Richarda Honnera.
Sněhová královna a Princezna léta žijí v Ledovém paláci, princezna touží odejít a prosí Sněhovou královnu, aby použila své okouzlené zrcadlo a ukázala jí budoucnost. Když se podívá do zrcadla, vidí sama sebe o mnoho let později, jak objímá pohledného cizince. Rozhodne se jít jej hledat navzdory prosbám Sněhové královny. Sněhová královna se rozzlobí a ve svém hněvu rozbije kouzelné zrcadlo a přísahá, že přivede svou sestru zpět do ledového paláce.
Letní princezna žije mnoho let na okraji rušného města jako Lexi, nebezpečnou kapsářka vyzbrojená střepem ze zakletého zrcadla. Gerda a Kaj zde nejsou děti, ale dospělí – Kaj Gerdu žádá o ruku a zasnubují se. Lexi, která je toho svědkem, pozná v Kajovi neznámého muže, kterého viděla v zrcadle, a čeká na příležitost, aby se s ním setkala. Vmísí do davu, ale je přistižena při činu a Kaj, kterému je jí líto, jí pomůže uniknout zatčení tím, že ji obejme. Gerda ji však právem podezírá z nekalých úmyslů. Přijíždí kočovný cirkus vedený Zachem a jeho ženou Mazeldou, věštkyní. Uprostřed vystoupení artistů se náhle zastaví čas a objeví se Sněhová královna. Prosí svou sestru, aby se s ní vrátila. Lexi odmítne a Sněhová královna jí sebere střep skla a foukne úlomek do Kajova oka, jemuž náhle zešedne a zoškliví svět. Propadá zlobě, protože střep se dostal do jeho srdce a promění ho vnitřně v led. Sněhová královna čeká na příležitost unést jej, aby si tak zajistila návrat své sestry, ale na cestu se vydává i Gerda, nečekane ve spojenectví s Lexi. V lese spolu navštíví věštkyni Mazeldu, která jim odhalí, že Kai byl skutečně unesen Sněhovou královnou a nyní je očarován, aby zapomněl na svou pravou lásku. Lexi odrazuje Gerdu, že není naděje, že by ho získala zpět, protože zná sílu své sestry. Gerda se nevzdá a vydává se sama ho hledat. Když Gerda putuje zimním lesem, Sněhová královna se jí snaží cestu překazit svými vyslanci zimy, ale Gerda doputuje k Ledovému paláci. Kaje najde, ale milý ji už nepoznává. Sněhová královna se ji chystá zničit, ale vrací se Lexi již opět v podobě Princezny léta, aby se navždy vrátila ke své sestře. Kouzlo Sněhové královny je zlomeno a Jak s Gerdou se vrací domů.
V pražském Národním divadle byla v letech 2016–2018 uváděna verze Michaela Cordera, která vznikla původně v roce 2007 pro English National Ballet. Svou inscenaci odvodil choreograf nejen z Andersenovy pohádky, ale jako další inspirační zdroj si vzal balet Kamenný kvítek. Balet tedy využívá hudbu Sergeje Prokofjeva. O inscenaci jsme po její premiéře psali ZDE.
Aktuálně je na českých jevištích zastoupena Sněhová královna od loňského podzimu v Liberci, inscenace se autorky ujala šéfka souboru Marika Mikanová, která vytvořila příběh pro baletní soubor i početný ansámbl dětského sboru, který inscenaci doplňuje tancem a zpěvem a pomáhá tak prosvětlit psychologické drama, které do díla choreografka a režisérka vložila. Nestaví na špičkové neoklasice jako balety na velkých scénách, ale vytvořila taneční divadlo, v němž je kladen větší důraz na vztahy mezi postavami, hloubku osobnostní proměny „zakletého“ mladíka a sílu obětavosti ženy, která čeká, až bude čas nechat jeho nešťastně zmrazené srdce roztát a vyjmout střep z jeho oka. Inscenace je o zranění, odpouštění, překonávání sebe sama, o vnitřní síle a vědomí, že pro lásku je někdy nutné podstoupit utrpení, které nespočívá v boji s mrazem, který přináší příroda, ale s ledovou clonou, s níž se člověk setkává mezi sebou a milovanou bytostí. Reflexi jsme přinesli ZDE. Inscenace je zcela autorská, hudbu na míru složili Aleš Březina a Pavel Ridoško.
Epilog abstraktní
Zima se v baletu a tanečním divadle objevuje také jen jako abstraktní jev, jako stav lidské duše. Jeden příklad za všechny: inscenace německého choreografa Christiana Spucka vytvořená na cyklus Fraze Schuberta Winterreise v úpravě skladatele Hanse Zendera má zimu přímo v názvu. Neodehrává se v ní žádný konkrétní děj, hudba však svou programností nese dynamiku chladu a osamělosti, kterou si můžeme spojit s představou putováním spící krajinou, která se někdy může zdát i mrtvá. Původní Schubertův cyklus 24 písní pro hlas a klavír vznikl na podzim roku 1827, rok před jeho smrtí, na texty básní Wilhelma Müllera a je považován nejen za vrchol Schubertova díla jako skladatele písní, ale také za okamžik, kdy německá umělecká píseň dosáhla svého zenitu. Schubert do hudby promítá city ztracené, zraněné a osamělé postavy, vyjadřuje existenciální konflikt lidské existence. Hans Zender upravil cyklus jako Schuberts Winterreise – eine komponierte Interpretation (Schubertova Zimní cesta – komponovaná interpretace). Jeho verze pro tenor a malý orchestr, která měla premiéru ve Frankfurtu v roce 1993, je víc než pouhá orchestrální úprava, pracuje do hloubky s básněmi Wilhelma Müllera, vyjadřuje temné oblasti lidského bytí, odhaluje emoce, které pulzují pod povrchem Schubertovy hudby. Christian Spuck se pak ve své inscenaci nezabývá tolik ilustrací různých vnějších etap cesty poutníka, jako spíše abstraktní vizí. Kaleidoskop velkých souborových scén a intimních sól ukazuje cestu do nitra člověka, v níž prozkoumává nadčasová témata jako jsou láska, touha, odcizení a opuštění, to vše v minimalistické výpravě evokující spící krajinu, zasněžené pole s odpočívajícími hejny vran a chlad zimy, kterou si v sobě nese člověk sám, když se zblízka podívá do své duše, o níž si mohl myslet, že je vřelá.
Zimu jako symbol vnitřního temna i jako metaforu odcizení bychom našli ještě v mnoha inscenacích. Neměli bychom ale končit tento výlet do ledových království tragicky. Naopak přáním, aby všechny ledové střepy, ať už se do srdcí a očí našich blízkých dostaly jakýmkoliv způsobem, roztály a odpluly, aby zima nebyla zdrojem strachu, ale radosti, aby navždycky zmizela ledová království z lidských duší.
Odkazy:
