Představení působilo jako audiovizuální koláž. Odvíjelo se ve dvou rovnocenných liniích: filmové a pohybově-hudební. V rozvláčném, nebo rozhodně nijak uspěchaném tempu se střídaly výstupy, aby zas v této osobní a osobité galerii po chvíli zanikaly. Hned první taneční film nabídl princip založený na pomyslném štěpení se. Tatáž osoba mužského vzezření se ze sebe vydělovala. Choreografie jediného člověka se jeho multiplikací variovala do navazujících i synchronizovaných tanečních figur, jako by si pohrávala s pomíjivostí kontaktů, a to obecně a zjevně i se sebou samým. Rytmizaci funkčně napomáhaly nástroje zvoleného média, především úhel záběru a střih. Obě roviny se mohly nejprve jevit jako konfrontační, až protichůdné, neboť představené snímky vyjma příběhového, věnovaného osvětě o rakovině krve, přiznaně pracovaly s násobením identity, potažmo dělením sebe sama, zatímco přítomné já na rozdíl od digitálního působilo celistvě, avšak izolovaně, osaměle.
Introspektivní koncept italského tanečníka zahrnoval pohybové skici, provedené ve vysoké technické kvalitě jazykem současného tance i fyzického divadla ve stylu Farmy v jeskyni. Autor se vyhýbal pohybovému exhibicionismu, aniž by rezignoval na precizně strukturované věty, v nichž nepromlouval jen taneční virtuozitou, plastickou gestikou, ale také například vzdáleností ode zdí i diváků či směřováním pohledu. Princip přemosťování mezi verzemi sebe sama – tanečníka, choreografa, filmového autora, zahrnoval obrazné rozprostírání se do prostoru a těsnou provázanost těla s hudbou.
Bílé, vizuálně ničím nerušené stěny galerijního prostředí sloužily jako projekční plocha, a také odrazná – pro hru se stíny. Jako by se v těchto okamžicích tanečník opticky rozpouštěl ve vysvíceném kuželu a strohá architektura zachytávala jeho měkké obrysy. Ve fyzických výstupech se spolu s až úzkostlivě přesným tělesným vyjadřováním z významotvorných doplňků objevila například upnutá maska, překrývající hlavu i zahalující obličej včetně očí, nebo se proměňovaly kostýmy – společenské kalhoty se sakem, anebo jinde dlouhý červený úplet s vázáním na zádech připomínal nemocničního anděla.
Je možné, že by interpretace z určitého úhlu pohledu snesla slovo exponát ve smyslu být vystaven a pozorován, a to i navzdory jisté neukotvenosti a fragmentarizované přítomnosti, neboť Coccia setrvával v sále na očích diváků pokaždé jen po omezený čas. Na jedné straně tak vznikal dojem prodyšnosti, na druhé plaché nedořečenosti. Komponovaný večer Never So Close, Never So Far byl tímto příkladem střídmosti ve stavu napětí. Setrvávání v nespektakulárním rámci navozovalo pocit přihlížení opracovávání materiálu – disponibilního těla, které bylo k dispozici. A ve volném proudu asociací jako by Gioele Coccia ve vlastním labyrintu nehledal cestu ze sebe ven, ale sám k sobě.
Never So Close, Never So Far
17. prosince 2025, 19:30 hodin
Centrum současného umění DOX, Praha
Choreografie a interpretace: Gioele Coccia
Hudba a interpretace: Berardo Di Mattia
