Dokonalá sebekontrola Saleema Ashkara
V první části koncertu zazněla Schumannova Fantazie C dur, op. 17. Saleem Ashkar je již od pohledu umělcem skromným, soustředěným a přemýšlivým. Jeho vystupování je nenápadné, prosté okázalých teatrálních gest a mimických póz. Svými pohyby a výrazy spíše podporuje svůj vlastní prožitek, než aby jimi umocnil vnímání a prožitek publika. V energickém úvodu Schumannovy Fantazie hned ukázal, že je mu blízký velký a zvučný tón, kterého využíval na mnoha exponovaných místech tohoto díla. V lyrických partiích rád udržoval zvukovou naléhavost, do tichých pianissim se dostával jen tehdy, kdy samotný kompoziční materiál nebyl významný. Zcela zásadní pro pozitivní vyznění celého třívětého díla byl způsob, jakým dokázal Ashkar pracovat s přirozenými změnami temp, dynamickou stavbou a širokým vedením melodických linií. Přestože měl vše koncipováno a dokonale vypracováno do nejmenšího detailu, vždy se mu to podařilo dokonale a harmonicky spojit ve velké celky.
Intelektuální výbava a schopnost emocionální sebekontroly umožnily posluchačům prožít Schumannův cyklus bez jakéhokoli rušivého, interpretačně sebestředného elementu. Měl jsem pocit, že Ashkar nechce na pódiu překážet a příliš upozorňovat na svou přítomnost. Jeho interpretace je ve všech ohledech příkladná, jen podíl výraznějšího prožitku a emocionality si střeží pro sebe, svůj vnitřní svět si hlídá a okolnímu prostředí se většinou příliš neotevírá. Vše, co na pódiu probíhalo, měl pod dokonalou sebekontrolou, snad jen ve velmi exponované codě druhé části se nechal strhnout hudebním spádem a dal svým emocím přednost před dokonalostí a bezchybností. Velmi jsem tento moment ocenil! Třetí, velmi komplikovanou část vystavěl s dokonalou formální, tempovou a dynamickou logikou a přispěl tak k velmi přesvědčivému vyznění tohoto skvostného Schumannova cyklu.
Blízký vztah k Beethovenovi byl cítit
Saleem Ashkar má ve svém životě několik významných milníků, prvním bylo pozvání Zubinem Mehtou na vystoupení s Izraelskou filharmonií, tehdy mu bylo sedmnáct let. Ve dvaadvaceti letech měl svůj debut v Carnegie Hall a jeho zatím největším uměleckým počinem je nahrávka všech Beethovenových klavírních sonát pro firmu Decca. Všech třicet dva sonát provedl i jako komplet koncertně, k Beethovenovi má tedy velmi blízko.
Pro druhou část svého koncertu zvolil Ashkar dvě sonáty z Beethovenova vrcholného kompozičního období, Sonátu č. 26 Es dur, op. 81a „Les Adieux“ a Sonátu č. 23 f moll, op. 57 „Appassionata“, díla koncertně často exponovaná a posluchačsky vděčná. Sonáta Es dur má ve své klavírní stylizaci množství instrumentačních prvků, které Ashkar dokázal skvěle využít, jeho barevný zvuk mě téměř dokázal přemístit k poslechu symfonického repertoáru. Obě rychlé části byly provedeny s velkým temperamentem a sytým zvukem, podpořeným hojnou pedalizací. Drobné tempové změny a některé romantizující prvky poukazovaly na záměr odlišit tyto vrcholné sonáty od sonát raných, které jsou bytostně klasicistní. Volná věta se nesla ve velmi klidném tempu, dostala tak v rámci formální stavby daleko významnější roli, než jakou většinou zastává.
I nenápadný umělec se nechá strhnout
„Appassionata“ je právem jedním z vrcholů celé klavírní literatury. Díky své pianistické a interpretační náročnosti se stala prubířským kamenem pro celé generace pianistů. Spektrum pojetí jak úspěšných, tak nepřesvědčivých interpretací je bezbřehé. Ashkar má toto dílo do důsledku zažité, tempově stavbu všech vět uvolnil, nesnažil se držet tempové jednolitosti, dodal dílu ještě více romantizujícího elementu. Ve druhé, variační větě ve prospěch výrazové rozmanitosti tempa též měnil, třetí část Allegro, ma non troppo změnil na živelné Presto. Bohatá pedalizace i v pasážových a stupnicových částech mu pomohla vytvořit zvukově hutnou strukturu, která sice nepomohla detailní čitelnosti, ale dokázala vygradovat finále k velmi přesvědčivému konci. V samotném závěrečném Prestu se umělec nechal strhnout k tempu, které se při přechodu na šestnáctinové pasáže udržet nedalo. Měl jsem pocit, že se v Beethovenovi Ashkar interpretačně více uvolnil a publiku otevřel. Byl odměněn nadšeným potleskem, který opětoval přídavkem v podobě Schumannova „Snění“ provedeném ve velmi pomalém tempu, překrásném křehkém zvuku, za opětovné přítomnosti dokonalého soustředění a sebekontroly. Tato definitiva a dokonalost provedení mi však neumožnila snít a fantazírovat.
Saleem Ashkar na svém koncertě ukázal široké spektrum jak pianistických, tak interpretačních dovedností, poučenost, pokora a schopnost soustředění jsou úhelnými elementy jeho interpretace. Kdyby se o svou lidskou a uměleckou krásu dokázal s publikem otevřeněji podělit, byl by umělcem skvostným.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Saleem Ashkar – Klavírní recitál
17. ledna 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Robert Schumann: Fantazie C dur op. 17
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 23 f moll op. 57 „Appassionata“
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 26 Es dur op. 81a „Les Adieux“
Účinkující
Saleem Ashkar – klavír
