Hvězdou podvečerního koncertu byl jistě íránsko-český cembalista Mahan Esfahani, ale prostor a pozornost, jež věnoval mladým (ovšem již zkušeným) hráčům, a souznění, které doprovázelo všechna vystoupení, vytvářely atmosféru takřka rodinné sešlosti, kde si všichni muzikanti navzájem fandí. Zážitek povýšila i dramaturgie koncertu, na němž převažovala díla 20. století. Během večera se sólisté postupně představili v partnerství s cembalistou, v závěrečném Koncertu pro cembalo a pět nástrojů Manuela de Fally se pak na pódiu sešli všichni.
Stálice Martinů, překvapením Cowell
Promenády pro flétnu, housle a cembalo, H 274 Bohuslava Martinů rozhodně nebyly zahřívacím úvodním kusem. Oto Reiprich, Milan Al-Ashhab a Mahan Esfahani v této osmiminutové čtyřvěté miniatuře na své nástroje kouzlili, nejvíce se prosazovala flétna. Oto Reiprich, člen Prague Philharmonia a Belfiato Quintet, je výborným hráčem s krásným, příjemně znějícím zvukem, jistou intonací a virtuózní zběhlostí. Tyto kvality dokáže přenést i do komorní spolupráce, zvláště když jsou jeho partnery vynikající muzikanti. Kompoziční pestrost Promenád se projevila i v příležitostech, které dostali druzí hráči, housle Milana Al-Ashhaba jsou nepřeslechnutelné výrazem a virtuozitou, pro Mahana Esfahaniho je Martinů velmi blízkým skladatelem. Martinů velmi rád využíval barevných možností cembala a Esfahani je svým pojetím hry jeho ideálním interpretem.
V Tancích z Capriccia pro housle, violoncello a cembalo, op. 85 Richarda Strausse dostali všichni tři hráči příležitost k představení svých technických a muzikálních předností, vedle očekávané muzikality Milana Al-Ashhaba mě překvapila violoncellistka Aneta Šudáková, kterou jsem dosud komorně neslyšela. Čekatelka na pozici ve violoncellové skupině České filharmonie hrála emotivně, s expresivním výrazem, dokázala se mezi dvěma zkušenými hráči prosadit.
Vrcholem první části koncertu byl Kvartet pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo Henryho Cowella, amerického skladatele 20. století (zemřel v roce 1965), hudebního experimentátora, avantgardisty a extravagantního člověka. Dvanáctiminutový kvartet vznikl na objednávku cembalistky Sylvie Marlowe v roce 1954, ale ta ho nikdy neprovedla, osm let nato skladatel part cembala přepracoval pro harfu. První provedení s cembalem se pravděpodobně uskutečnilo až v roce 1982. Hudba je to nádherná, přístupná, vzdálená někdejším autorovým experimentům. K Mahanu Esfahanimu, Otu Reiprichovi a Anetě Šudákové se připojila zručná hobojistka, členka České filharmonie a Alinde Quintet Barbora Trnčíková a společně ztvárnili hudbu tak barevnou, rytmickou a melodicky nápaditou, až o přestávce řada diváků litovala, že se s tímto autorem nesetkala dříve. Nutno ovšem podotknout, že tento kvartet je poslechově vděčným dílem, které má zcela jiné vyznění než Cowellovy experimentální opusy.
Ebenova Sonáta pro cembalo vrcholem koncertu
Dosud jsem se podrobněji nezmínila o bravurní cembalové interpretaci Mahana Esfahaniho, obdivovatele a posledního žáka Zuzany Růžičkové, jehož přístup ke hře na cembalo patří po mém soudu mezi ostatními interprety k nejvytříbenějším. Nástroj pod jeho rukama zní barevně, dynamicky, rytmicky, výtečně pracuje s časem, srozumitelně artikuluje i v hraničních tempech, jeho hra má švih a posluchače ani na okamžik nenudí. Tak zahrál i Sonátu pro cembalo Petra Ebena z roku 1988 (česká premiéra v roce 1991). Auditorium zasáhla jak hloubka sdělení, tak přednes cembalisty, který vystavěl interpretaci třináctiminutové skladby s přemýšlivostí i nonšalancí. Rejstříkování, pedalizace, střídání barev, ale především úžasná rytmická přesnost a virtuózní jistota si vysloužily ovace. K jednomu z nejsilnějších míst sonáty patří citace gregoriánského chorálu v druhé větě Angoscioso v levé ruce, zatímco pravá znepokojivě tečkuje tuto citaci do naléhavého sdělení v morseovce. Zasáhnout posluchače se podařilo nejen skladateli, ale i cembalistovi.
Po Ebenovi následovala Sonáta pro housle a cembalo, op. 28 Viktora Kalabise z konce šedesátých let minulého století. „Připadal jsem si jako výtvarník, který navrhuje novou výplň okna do gotické katedrály a snaží se o soulad…,“ cituje Emil Drápela ve výborném doprovodném textu programu skladatele. Právě intimnější nálada, ztišená dynamika a klidné vyznění skladby způsobily, že Kalabisova skladba se účinkem na obecenstvo octla trochu ve stínu Ebenovy sonáty. Ovšem to se netýkalo provedení – Milan Al-Ashhab interpretačně zářil a Mahan Esfahani to jistil od cembala.
Příval hudební radosti a bezprostřednost se rozlily v závěrečném Koncertu pro cembalo a pět nástrojů Manuela de Fally, premiérované v roce 1926. K výše zmíněným hudebníkům se připojila klarinetistka Anna Paulová a všichni doprovodili posluchače do Španělska a odkryli jeho hudebními kořeny. Energií kypícím provedením de Fallovy skladby se uzavřel večer zajímavě koncipovaného programu, který vedle výborných výkonů představil málo hrané skladby, jež patří do kánonu hudby 20. století.
Český spolek pro komorní hudbu • Mahan Esfahani
13. ledna 2026, 17:30 hodin
Rudolfinum, Sukova síň, Praha
Program
Bohuslav Martinů: Promenády pro flétnu, housle a cembalo, H 274
Richard Strauss: Tance z Capriccia pro housle, violoncello a cembalo, op. 85
Petr Eben: Sonáta pro cembalo
Viktor Kalabis: Sonáta pro housle a cembalo, op. 28
Manuel de Falla: Koncert pro cembalo a pět nástrojů
Účinkující
Mahan Esfahani – cembalo
Oto Reiprich – flétna
Barbora Trnčíková – hoboj
Anna Paulová – klarinet
Milan Al-Ashhab – housle
Aneta Šudáková – violoncello
