Nejprve tedy k pěvecké činnosti. Zpěv jste vystudovala na brněnské Janáčkově akademii múzických umění i na pražské Konzervatoři Jaroslava Deyla (spolu s klavírem). Kdo vás učil zpívat, co vás vůbec ke zpěvu přimělo a jaké procento vaší dnešní činnosti tvoří právě aktivní zpívání?
Předně tedy děkuji za krásný úvod. Takhle hezky bych to o sobě sama asi neřekla. Prostě mě v životě baví dělat víc věcí. Mám ráda pestrost a snažím se vidět život v souvislostech. Zároveň vím, že se musím krotit, protože by mě bavila taková spousta věcí, že by mi jeden život nestačil. K hudbě jako takové mě přivedl dědeček. Nebyl to sice profesionální hudebník, ale byl to muzikant tělem i duší. Hrál na housle, na klavír a zpíval se mnou. Chodili jsme na koncerty, do opery i na operetu. Když zjistil, že slyším, hned mě přihlásil na hodiny klavíru, u kterého jsem nakonec zůstala dvanáct let a vystudovala jsem ho také jako druhý obor na konzervatoři. Kdybych měla jmenovat všechny pedagogy zpěvu, kteří mě něco naučili, byl by to docela dlouhý seznam jmen a všechna by byla důležitá. Rozhodně bych ale měla jmenovat tu, která stála na mém začátku, a to byla paní profesorka Daniela Štěpánová Šimůnková. Potkala jsem ji v pravý čas a dala mi tehdy přesně to, co jsem potřebovala. Byla laskavě přísná, trpělivá a důsledná. Díky její práci jsem se pak dostala na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Jaké procento mojí činnosti tvoří zpívání, asi nedokáži říci. Je to různé. Všechny moje činnosti někdy vyžadují intenzivní práci a pak mají období klidu. Vlastně se mi to docela hezky střídá, a někdy se také nahrne všechno najednou. Ale snažím se toho vyvarovat. Držím se pravidla, že nemusím dělat všechno. Ale to, co dělám, chci dělat jak nejlépe dovedu.
Čím jste absolvovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně?
Zuzankou ve Figarově svatbě. A bylo to strašné. Skoro jsem to tehdy nedozpívala. Nebyl ještě ten správný čas. Neměla jsem prostředky ke zvládnutí té role. Strašně mě to tehdy mrzelo, protože ta opera je přenádherná a já tu hudbu milovala. Chtěla jsem pak se zpěvem úplně skončit. Ale nedalo mi to a dál jsem na sobě pracovala. A o mnoho stovek hodin studia zpěvu a mnoho let později jsem dostala možnost „opravného termínu“. Zuzanku jsem si znovu zazpívala ve Slezském divadle Opava, kam si mě pozval Vojtěch Spurný. A to už byla úplně jiná práce. Jiná Zuzanka. Už jsem věděla, jak na ní. Strašně moc jsem si to užila i díky skvělé režii Jany Andělové Pletichové a snad se mi podařilo si tuhle roli, alespoň pro sebe, rehabilitovat.
Ve své pěvecké činnosti se věnujete především barokní a klasicistní hudbě. Proč tomu tak je?
Myslím, že v životě neexistují náhody. Když jsem začínala studovat na konzervatoři, zahlédla jsem ve výloze obchodu CD Bach Arias s Magdalenou Koženou. Na přebalu byly Magdaleniny krásné vlasy a na CD byl pro mě objev nového světa. Slyšela jsem toto CD tolikrát, že bych vám dnes nejspíš byla schopná zpaměti zazpívat všechny árie z Bachových kantát. Tam vznikla moje celoživotní láska ke staré hudbě. Pak jsem už jen chodila do knihoven, hledala si další nahrávky a notové materiály. Paní profesorce jsem na hodiny zpěvu nosila šíleně těžké árie z barokních oper a oratorií, a lámala si krk na koloraturách. Neuměla jsem tehdy ještě skoro nic, ale ta hudba se mi tak líbila, že jsem dané kusy vždycky nějak nadřela. Byla jsem schopná u toho sedět hodiny a hodiny. A to mi zůstalo. Když se mi něco líbí, je jedno, jak je to těžké, nadřu to. Opačně to bohužel neplatí. Když se mi hudba nelíbí, nemám motivaci a je to utrpení. Naštěstí ale nemusím zpívat hudbu, která se mi nelíbí nebo ve které se necítím „doma“. To je velký dar. Barokní a klasicistní hudba mi zkrátka nejlépe sedne, jak se říká do krku i do těla. Jistě, že se mi líbí i jiná hudba. Poslechnu si ráda cokoli, ale nemám vůbec žádnou touhu zpívat třeba Verdiho, Pucciniho, ale ani Dvořáka. Vím, že bych jim nedokázala dát to, co jejich hudbě náleží.
Co považujete za svůj dosavadní největší pěvecký úspěch?
Víte, já asi takhle vůbec neuvažuji. Možná bych tady mohla jmenovat nějaký významný festival nebo divadlo, ale když o tom tak přemýšlím, za svůj největší pěvecký úspěch považuji to, že stále zpívám. Ta cesta nebyla vždycky jednoduchá. Byl a je to stále takový běh přes překážky. Kolikrát má člověk už opravdu chuť to vzdát. Když práce nechodí, když se nedaří. Když se vám zdá, že na další překážku už prostě nemáte. Ale asi mám v sobě nějaký skrytý motor, který nakonec vždycky zabere a já tu laťku přeskočím. Ráda překonávám sama sebe. Ráda překračuji vlastní hranice. Je to sice velká mentální i fyzická práce, ale je to jediný způsob, jak může člověk růst. A to platí nejen ve zpěvu. Kdyby mi ten motor mohl ještě nějakou dobu vydržet, a když mi do cesty budou chodit další výzvy, na které ho budu moci použít, budu úplně spokojená.
Pracujete také v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK, kde máte na starosti edukativní pořady. Jak je důležité, aby se takové instituce, jakými jsou třeba Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK nebo Česká filharmonie, věnovaly propagaci takzvané vážné hudby a připravovaly i pořady pro děti a mládež?
Je to naprosto zásadní. Pro hudbu i pro člověka. Hudba a umění jako celek by měl být nedílnou součástí našich životů. Umění nás kultivuje, otevírá oči a také srdce. Dělá nás lepšími a život krásnějším. Když se dětem neotevřou ouška pro hudbu už v raném věku, těžko si pak k ní budou v dospělosti hledat cestu. To, jak se bude hudbě dařit za dvacet let, bude na dnešních předškolácích. Takže teď je to na nás. Když se nám podaří namotat jejich zájem na tu správnou melodii, předat jim neopakovatelnost a jedinečnost hudebního umění, máme vyhráno.
Nyní studujete v plzeňském Divadle J. K. Tyla roli Asterie v opeře Josefa Myslivečka Tamerlán. Barokní, případně i klasicistní opera, dnes zažívá obrovský boom. Na straně jedné se divadla snaží o takzvanou historicky poučenou interpretaci a zároveň moderní režijní pojetí. Myslím, že tak tomu bude i v Plzni, když je hudební nastudování svěřeno Vojtěchu Spurnému a režie panu Roccovi. Jaká bude jejich inscenace?
Skoro si myslím, že to je spíše otázka právě na Rocca a Vojtěcha, ale samozřejmě mám na ni i nějaký svůj pohled, který vám mohu zprostředkovat. Já jsem ve velké většině zvyklá na klasické inscenace. Tedy historicky poučené s barokní gestikou a kostýmem. Zkrátka jakousi rekonstrukci barokní opery. To má pro mě obrovské kouzlo a miluji to. Tyto opery provádím především s Ondřejem Mackem a jeho souborem Hof-Musici v českokrumlovském barokním divadle. S Ondřejem jsem nastudovala už devět oper a nespočet koncertních programů. Naučil mě naprosto zásadní věci o barokní opeře. Jak a kde zdobit, jak udělat dobrou kadenci, jak zpívat recitativy. S Roccem jsem nahlédla do úplně nového světa. Moderní pojetí barokní opery dělám poprvé a musím říct, že mě to úplně smetlo. V dobrém slova smyslu. Myslím, že jestli se nám to povede, bude mít inscenace obrovskou sílu a tah. Navíc se nejedná už o čistě barokní operu. Mysliveček napsal Tamerlána v roce 1771. V té hudbě už se stékají proudy z obou hudebních řek. Z baroka i klasicismu.
Bouří to a bude to velké drama.“Lieto fine“, tedy šťastný konec, kdy se z nebe jako „Deus ex machina“ snese anděl na obláčku, zazpívá ohňostroj koloraturek a všechno dobře dopadne, opravdu nečekejte. Rocc v nás svým citlivým a zároveň intenzivním způsobem probouzí hluboké emoce. Dokáže skvěle vystavět vztahy mezi postavami. Nekloužeme po povrchu. Myslím, že mohu mluvit za nás všechny, když řeknu, že co se týká emocí, saháme až na dno. Až do míst, odkud vyvěrají. Strašně bychom si přáli, aby se všechno to, co na jevišti prožíváme, dostalo až k uším a srdcím našich diváků. Aby z divadla odcházeli s myšlenkou na to, co viděli. Abychom se i v nich dotkli těch citlivých místeček, které na jevišti v sobě odkrýváme.
Asi před třiceti lety jsem byl Josefem Myslivečkem a jeho hudbou uchvácen. Dokonce jsem byl doktorem Pečmanem pozván k účasti na Muzikologických dialozích s referátem o Myslivečkových operách. Tamerlán bude první Myslivečkovou operou v Plzni, nicméně Mysliveček napsal asi třicet oper, z nichž se na našich jevištích v moderní době hrálo pouze pět (naposledy bylo scénicky provedeno jeho oratorium Adam a Eva v Liberci v roce 2023). Tamerlána uvedla brněnská opera v roce 1967 a o deset let později Národní divadlo v Praze. Přestože musíme být rádi, že Myslivečkova opera v Plzni vůbec zazní, nejde plzeňská opera takzvaně „cestou nejmenšího odporu“, kdy sáhla po opeře, jejíž notový materiál je k dispozici a nepřispěla k poznání oper Josefa Myslivečka uvedením nějaké u nás dosud neznámé opery? Bylo by přece z čeho vybírat!
Víte, já myslím, že není ani tak důležité, čím se začne, ale hlavně, aby se začalo. A ještě důležitější je, aby se pokračovalo. Pevně věřím, že si Myslivečkova hudba a naše zpracování diváky získá, že budou z jeho hudby uchváceni stejně jako my a budou si žádat další opery. A pak už se třeba divadlo pustí i do méně probádaných vod Myslivečkovy hudby.
V roce 2022 byl u nás uveden film Petra Václava Il Boemo o Josefu Myslivečkovi, který vzbudil rozporuplné reakce u běžných diváků a odborné veřejnosti. Viděla jste tento film? Jak se vám líbil?
Mně se vlastně líbil. Někdy mám pocit, že odborná veřejnost se bere až příliš vážně. Byl to film. Jeho hlavní přínos vidím v tom, že představil Myslivečka a jeho hudbu někomu, kdo o něm třeba v životě neslyšel. Nebyl to nejlepší film, jaký jsem v životě viděla, ale klidně bych se na něj podívala znovu. Už kvůli té hudbě. Když jsem ho viděla, okamžitě jsem se zamilovala do árie Palesar vorrei col pianto. Říkala jsem si „tak tohle bych si fakt ráda někdy zazpívala“. A víte co? Asi o rok později jsem si tu árii zazpívala, a dokonce dvakrát. Někdy si stačí jen dobře přát.
Čím si myslíte, že opera Josefa Myslivečka po zhruba 250 letech osloví dnešního diváka?
Hudba přece nestárne. Emoce a energii, kterou do ní skladatel vložil, se neztrácí. Nevyprchají. Každá hudba, jakkoli stará nebo mladá, má obrovský potenciál oslovit posluchače napříč věkovým spektrem. Má to jen jednu podmínku. Musí být prováděna poctivě, s největší pečlivostí, upřímností, respektem k zápisu a pokorou. A taky s vášní! Jsme to přece my, interpreti, kdo v notách zapsané emoce musí najít a znovu oživit. Snad se nám to v Tamerlánovi podaří.
A ještě otázka na závěr. Co vás čeká po plzeňské premiéře Tamerlána?
Velice doufám, že odpočinek. Ráda bych s partnerem vyrazila alespoň na tři dny někam do přírody, a když tam bude sauna a krb, nebudu se zlobit. A pokud se ptáte na další zpívání, čekají mě koncerty se souborem Hof-Musici, většinou italské kantátové programy. S naším hudebním spolkem Via ad Artem chystáme reprízy písňového programu Cestopísně. Také se pomalu začnu učit další barokní operu. Tentokrát to bude opera Antonia Draghiho Lo Smemorato (Zapomnětlivec). Je to komická opera o popleteném tatínkovi, který slíbí dceru zároveň dvěma nápadníkům. Jste srdečně zváni.
Děkuji za upřímné a obsáhlé odpovědi a přeji vám ono divadelní „zlomte vaz“!
