Soubor se v obou choreografiích ukázal být práv své pověsti tělesa světové úrovně. Oba kusy staví na vysokých technických kvalitách neoklasiky a moderny v tom nejlepším slova smyslu. Roman Novitzky, který svou kariéru baletního sólisty zahájil v Bratislavě, ale hlavní úspěchy slavil jako člen a první sólista Stuttgarter Ballett a nyní zde zastává kumulativní funkci „Artist in Residence“, začal s choreografií před více než deseti lety. K tvorbě díla The Place of Choice (Místo volby) přizval dramaturga Kristiána Kohúta a z jejich spolupráce vzešel metaforický obraz trojjedinosti ráje, očistce a pekla inspirovaný Danteho Božskou komedií. Hudební kompozice Fallng Fields and Pixel Paths skladatele Henryho Vegy vznikla pro dílo, které mělo premiéru v roce 2024, na objednávku. Druhou část programu tvoří choreografie slavného zkušeného britského umělce Davida Dawsona, který využil partituru Ezia Bossa Symphony No. 2 Under the Trees´ Voices k vytvoření abstraktní pohybové kompozice, ve které se hudba v pohybu zhmotňuje. Nese podtitul V upomínku na Johna Cranka, ale navzdory dedikaci mitru dramatických baletů žádný děj neskýtá, soustředí se na krásu pohybu jako takovou.
Pokud jde o kus Romana Novitzkého, Božská komedie je jen volnou inspirací a v inscenaci je nahlížena nejednoznačně, autoři vytvářejí pojmům vlastní koncept a obsah. Ráj nemusí být místem štěstí a peklo nemusí být místem zatracení. Tam, kde proudí energie, vznikají vždy antagonické vztahy a nebe nebo peklo nejsou místa, ale stavy duše. Na jevišti sice musíme dění přisoudit prostor a ten definovat, ale i tak se tvůrci vyhýbají doslovné dějovosti nebo popisu situací. Inscenace nekopíruje předlohu. Aniž by divák o ní cokoliv předem věděl, podobnost ale vyvstává zřetelně, byť destinace pouti mají jiný sled. Divák snadno pozná, že hlavní sólista je návštěvníkem v cizím světě, který je metaforou různých stavů bytí. Neprochází jimi v obvyklém pořadí, ale začíná od Ráje, aby sestoupil do pocitového Očistce a ještě hlouběji do Pekla. Po celou dobu je zobrazován jako postava prožívající vnitřní boj sama se sebou, bez ohledu na to, jakým prostředím prochází, jaká nachází společenství a s kým interaguje. Patrně si klade otázky, na které nikdy nenajde odpovědi, hledá urputně hlas, který mlčí.
Inscenace „pojednává o světě jako celku a o tom, kde se jako lidstvo právě nacházíme. Jde o to nést následky za své činy. Obecně jsem velmi pozitivní člověk, ale momentálně se sám sebe ptám, kam směřujeme,“ uvažoval choreograf už před dvěma lety, když měla choreografie premiéru, jak zjistíme v programu. Za tu dobu se západní svět dostal do ještě většího chaosu a v posledních měsících a týdnech jen nabral ještě větší rychlost do temné budoucnosti. Úvahy umělců, kteří se znepokojením sledují vývoj, jsou pochopitelné. Paradoxně rodí komplikované časy silné výpovědi, hovoříme o tom i v prostředí nezávislého umění. Tvůrci zvažují, čemu a jakému sdělení věnovat energii a mnozí se obrací k celospolečenským otázkám. Jak tedy Roman Novitzky pojímá metaforickou pouť inspirovanou Dantem, aby byla zároveň kritikou dnešního člověka? Ráj sice je místem harmonie a jednoty, ale také kreativity a vášně, nevnímá jej jako nutně klidný stav, přináší do něj energii a dynamiku. Očistec interpretuje jako přítomnost, kde je možné najít krásu v jednoduchosti. Peklo je temné, ale neznamená jen místo zoufalství, protože je plné pohybu. Oba protipóly vidí choreograf blízko sebe, neboť je velmi snadné, aby se jeden přehoupl v druhý.
Proměnlivé taneční krajiny
Hned zkraje diváky zaujme postava tanečního sólisty, na představení 23. ledna jím by Henrik Erikson, zmítaná třesem, nervozitou, rozkolísanou nervovou soustavou, neklidně postávající a popocházející jakoby v křeči těla i ducha, s rukou kompulzivně se vracející k svěšenému čelu, jako kdyby muž nemohl nalézt myšlenku. Na jeho vnitřní tenzi je snadné se naladit, na pocit zmatení a ztracení ve světě. Prudké pohyby paží vyjadřují přehlcení a jeho vlastní ruka jako by na něj útočila, tělo je ale zároveň měkké, ohebné a snadno splyne s gravitací v přízemní pozici. Na stylu je patrný vliv moderních principů, rozpuštění těžiště v přízemních polohách nebo využití švihu a dalších typů pohybu pro zdůraznění dynamiky a toku, ale po celou dobu choreografie uchová estetizující formu. Nezachází výrazem těla až k současnému postmodernímu či konceptuálnímu pojetí.
Po prologu nastává základní výchozí situace se změnou v hudbě a tempu, kdy na scénu postupně přichází pár tanečníků, kostýmem odlišených od toho, jehož můžeme nazvat poutníkem. Ten (tak trochu s gestem Prométhea, vdechujícího cit sochám) pokládá dívčinu ruku kolem ramen mladíka a jeho paži okolo jejího pasu. Na ten obraz si ovšem vzpomenete až na úplném na konci. Nyní se otevírá svět za pomyslnou oponou, zalidněný postupně postavami. jeden pár začíná tančit duet se zvedačkami končícími v rotaci a na scénu vstupují další dvojice, zatímco stoupající horizont odhalil prosvětlený oválný výsek v pozadí, který bude barevnými odstíny formovat atmosféru. Scéna je jinak střízlivá, designér Yaron Abulafia pracuje se světlem jako se součástí scénografie. Zní slavnostní hudba, elipsa září a páry se staví do zákrytu, aby pak vztáhl každý ruce do prostoru a do prázdného objetí. Jsme zřejmě v ráji, ale pulzuje jím život. Střídá se skupina s krátkým vstupem dvou mužů, prostor prozáří barva červánků. Tanečníci se shromáždí v půlkruhu a vztahují paže vzhůru v kánonu, otáčejí se zády či postupně splétají ruce za hlavou, v přesné souslednosti. Muž, který je v tomto prostředí pozorovatelem, sleduje duet tanečníků, kteří klesají k zemi, aby se pak dal do tance s dívkou (odolejte pokušení vidět v ní Beatrici – není to jedna stejná dívka po čas představení). Ženino tělo se roztáčí odstředivou silou v jeho úchopu. Zakrývá si oči, ale pak sleduje ženu při tanci. Jako jediný prochází prostorem civilní chůzí, aby bylo zdůrazněno, že do společenství sám nepatří.
Tanečníci zformují kruh kolem čtyř dívek, později se rozdělí na dvě čtveřice a skupinu u horizontu, jistá souměrnost v dělení taneční skupiny i prostoru samého je pro celý kus charakteristická. Fialové světlo jako by iniciovalo zpomalení dynamiky veškerého dění, skupina se pozvolna pohybuje kolem jediné sólistky, jejíž pohyb jako by byl ztělesněním klidného dechu, pohyb vedou nádechem paže. Pak v duetu dominuje elegance, ale zároveň i vypjetí těl v energii. Akcenty nádechu má i následující variace tři chlapců a jedné dívky, smyčce smířlivě doprovázejí harmonii, na scéně se pak formují dva páry a poutník se stává součástí dějí. Náhle stojí první před diváky a řada tanečníků se skupuje za ním, aby rozehrála vlnu (ne že by to bylo nějak extrémně překvapivé, když vidíte řadu tanečníků, nicméně je to zpravidla vždy velmi působivé, pokud si v takových formacích dovedou energii předat a navázat pohyb plynule). V hudbě se zatetelí elektronické echo (zdá se, že živý orchestr je umně kombinovaný s nahrávkou či některé nástroje elektronicky amplifikované), vzápětí vzduch zmodrá zadním světlem a smyčce začnou znít až barokně. Choreografie se soustředí na skupinu, na synchronizování a vůbec práci paží a rukou, střídají se menší formace a skupinky, zvukovou krajinu rozrušují hlasy. Pohyb končí ve strnutí a náhle slyšíme zvuk vody, očistný zvuk.
Poutník tančí s dívkou, ale brzy se jí v duetu chápe další z tanečníků, mezitím znovu klesá horizont a zakrývá světlo, zvuk vody doplněný jen jednoduchou melodií ševelí jako déšť a spouštějí se sloupy modrého světla kolem konstrukce, která promění prostor v odcizenou prázdnotu, jež se naplní mlhou a uvězní ústřední postavu v samotě. Jako by fyzicky klesl do jiné úrovně – jsme v Očistci. Bílé světlo ozařuje prostor kolem něj a do jeho pohybů se znovu vkrádá neklid, třes a ruka vstřeluje k čelu. Leč vyrýsuje se světelná brána a pomyslné stěny kolem jsou průsvitné a nehmotné. Ze zadní části vychází tanečník, mrštný a obratný až zvířecky, pohybově evokující negativní element, temný, jako by návštěvníka zadržoval (ačkoliv je to zřejmě personifikovaný Vergilius). Bílé postavy opodál se jeví ve světle průzračně a nehmotně. Hlavní hrdina je svým pomyslným soupeřem nesen a manipulován, objevuje se však znovu dívka. Zdá se, že jeviště teď díky scénografii nabylo duální atmosféry, pravá část je temná, vycházejí z ní postavy melancholické, v levé části se skrz světelný závoj objevují postavy lákající gestem ke vstupu, mohou však samy volně i přecházet. Je to zřejmě prostor, kde se setkávají různé světy a kde je svobodná volba rozhodnout se, kam kdo chce patřit. Tanečníci mají nyní buď tmavší kostýmy, nebo je to efekt kontrastu s bílým světlem, každopádně s poutníkem tančí v sevřeném triu, pak se jej snaží skupina ovládnou svými doteky, ale setřásá je. Duet s tanečnicí v bílém na smyčcovou pasáž znějící klasicistně je zřejmě setkáním se světlem, oba osaměli – skoro – kdyby se neobjevila skupina tanečníků, jež jako by jej odháněla. A rozechvělost hrdinu stále neopouští.
Se změnou hudby se skupina staví před něj a tanečník se uchýlí k bráně, kde osamí. U země začíná problikávat světlo, rychle se přetváří celé prostředí prostým vyjetím tahů, za okamžik jsou odhaleny nepříjemně syrové zdi evokující chlad a prázdnotu jeskyně nebo neútulného bunkru. Do nového prostoru (není těžké odhadnout, kam jsme s hrdinou klesli) vcházejí postavy v kápích, pláštících, hudební krajinu rozrušuje zvuk škrábání, sykání nesrozumitelného hlasu. Šest tanečníků stojí oděných do půl těla, ostatní se halí v pláště, choreografie se mění v charakteru pohybů, které jsou v něčem animální, ale také surovější a výhružnější, stejně tak jako disharmonické fanfáry protínající nepříjemně vzduch. Poutník se mezi tanečníky ocitá též napůl svlečený, vedou jej mezi sebou, jako by se stal součástí společenství (z nějž patrně není snadné uniknout), poponášejí jeho, ale stejně tak si třeba pohazují s jednou z tanečnic, plazí se a tříští pohyb do osamocených izolací. A on? Stále projevuje touž rozervanost, neklid, nenachází nikde odpovědi, pokud sem přišel s otázkou…
Z různých akcí postav v pláštích i bez nich vyniká třeba synchronizovaná pasáž dvou tanečníků, kteří pak napodobují hrdinovy pohybové vzore, jsou tu čtyři ženy, muži rozpínají paže, choreografie nabývá na dynamice či dramatičnosti, jsou využity i skoky. Možná, že poutník cítí nebezpečí, ale snad je i fascinován energií, kterou toto místo i kolektiv nabízí. Dostává se do kleku, přebírá atmosféru místa, svírá ruce v pěst, dostává svůj vlastní plášť, všichni vztyčují paže v němém znamení. Ruce na tvářích, odhozené róby, akt odmítnutí a zvuk dechu rezonující divadlem. Ze stran se objevuje světlo a z haldy plášťů vystupuje znovu On. Unavený po dalším dobrodružství, ale stále neklidný a v křeči, bez odpovědí. Nutkavé pohyby se vrací. Hledá, stále hledá, sebe, svět, místo, smysl toho všeho. Vrací se však i jedna z tanečnic, její příchod působí jako akt naděje a smíření: oba se procházejí, až strnou v nevinné póze polo-objetí bok po boku jako druzi, hledící někam na horizont. A kupodivu to ani není nijak patetické! Poučení si divák jistě najde sám nebo si dosadí vlastní interpretaci a odpověď.
U konce s dechem s Davidem Dawsonem
O co měla první část více dramatičnosti, teatrálnosti, proměn nálad a symbolického podtextu, o to je druhá část abstraktnější, ale paradoxně v něčem složitější na uchopení. Dawsonova choreografie je celá jako velká oslava neoklasického tance, je jedním tokem virtuózních pohybových sekvencí, nekonečným přílivem a odlivem těl na scénu a zpět z jeviště pryč, nesmírně krátkých sekvencí, které jedna střídají druhou. V zákulisí musí probíhat ještě frenetičtější vzruch než na scéně, desítky rychlých nástupů ze všech rohů a šál v neustále se proměňujících počtech tanečníků. Z nichž většina přitom zachovává radostný úsměv, takže jim snad i věříte, že si to užívají, i když fyzicky jim pro skutečné potěšení musí stěží stačit síla.
První pár, který se objeví, hned naznačuje, jakým stylem se bude tato část ubírat – špičky, čistota, elegance a jistota. Vznosnost a přesnost. Důraz na detail, práce s vyosením těla, ale jen tak, aby zůstalo vše v estetické rovině a stoprocentní jistotě. Tanečníci jsou přesto individuality, ne promazané soukolí, liší se v prožitku i výrazu. Často se opakuje zvedaná figura končící ve statické póze na zádech s oporou partnera či partnerů, většinou dvou, s kročnou nohou v pravém úhlu v en avantu. V průběhu choreografie se objeví pózy, v nichž tanečníci flexují ruce, ale jedna dlaň míří od těla a druhá k tělu, pozice je vystavěná jen na pravých úhlech. Zaznamenat ale můžeme také aluze na romantismus, třeba gesto střelby z kuše. Samozřejmostí jsou extra vysoké arabesky, vysoké pozice obecně. Z diváckého hlediska je až zahlcující (vlastně příjemně, ale jen do té chvíle, kdy si uvědomíte, že nelze sledovat vše) množství paralelních akcí odehrávajících se na několika částech scény, kde každý pár či sólista provádí zcela jinou variaci.
Ačkoliv variace není správné slovo, to je přeci jen celek v čase trvající déle, který můžeme dělit do frází, zatímco zde by se hodilo spíš hovořit o toku jednotlivých motivů, kdy kombinace často končí náhle (jakkoliv choreografie zahýbá i zrcadlovými neurony u diváka, který má v tělesné paměti stopu akademické techniky, protože vazby jsou logické a někdy je možné, ne snad je přímo předjímat, ale v duchu se s tanečníky pohybovat, třeba v kombinacích středních skoků). Vše v každém případě probíhá v souladu s hudební předlohou, jíž je pětivětá soudobá symfonická skladba. Určuje strukturu, emoce, náladu. Všechnu energii obsaženou v partituře se choreograf snaží přelévat do pohybu tanečníků, kteří jsou strženi nebo ukolébáni, ale vždy na proměny bryskně zareagují, protože síla hudby je vede. Dílo je abstraktní, jen na několika místech je prostor na jakési balanchinovské poškádlení a vytvoření vztahu mezi mužem a ženou. Jinak kus působí především tak, že všech 14 interpretů je jedním tělem, které komunikuje s hudbou jako protějškem.
Jak asi vypadala tahle smršť z pohledu diváka, který si ji pokouší zaznamenat? Autenticky asi takto: „Běh, zvedačka, mezitím tři akce a tanečnici odnášejí pryč, rychlé duo, rotace kolem osy muže s odstředivou silou a dlouhé dégagé, en avant ve zvedačce na zádech, penché, gesta odevzdání… Běh, sólo, skok, attitude, enveloppé, piruety, měkká páteř, vlny. Trio. Každá ze dvou tanečnic má jinou pózu, jindy, trojice a dvojice se rozpadají, někdy stačí jen jedna póza, vypjatý postoj, po americku předsunutá hruď a paže více vzadu. Klasické mužské sólo, promenády, hluboký záklon. Hudba se stoupající kadencí, 4 páry a harmonický odchod. Rychlá promenáda v náznaku secondu, ale při zemi, protáčení, zvedačka, žena přitom ecarté, ale v tupém úhlu, pirueta, komunikace bez vztahu, fázované port de bras, rozpad do dvojic, vyosená pánev, šest žen individualit, běh v kruhu au manège, soutenu, piqué, dívka, zvuk kontrabasu a houslí. Předklony, skok, arabesky, nabrání do rondu, dva pády, cambré, čtyři páry, dívky naskakují do zvedaček, otevřené pozice, čtyři tanečníci v pozadí flexované ruce.“ Představujte si to hodně, hodně rychle, opravdu v překotném tempu, i tehdy, když se smyčec zachvěje legatem. Fantazie toho kusu je opravdu nezměrná a zachytit, zapsat jej… Ano, šlo by to, ale je to nekonečný proud prvků a kombinací.
Jádro je ovšem v onom propojení pohybové složky s hudbou a její atmosférou. Čtvrtá věta je pomalá, ne snad vyloženě melancholická, ale v každém případě přinese vydechnutí, než znovu dynamicky vygraduje. Na jejím konci zůstává na jevišti muž a žena, ona dává gestem najevo únavu a on jí nabídne své vlastní dlaně ke spočinutí v poetickém gestu, a nakonec ji z jeviště odnáší. Pátá věta s rychlými smyčcovými party vrací po tomto intermezzu na scénu radostnou náladu a novou smršť nástupů, odchodů a změn. V hudebním i pohybovém vyvrcholení dosahuje kus svého zenitu a zanechává bez dechu tanečníky i publikum. Z hlediska dramaturgie celého večera na sebe díla plynule navazují, první přináší rozrušení, znepokojení a otázky, druhé diváka napojí taneční vášní. Možná je to odpověď.
Ballettabend Novitzky/Dawson
23. ledna 2026, 19:00 hodin
Opernhaus Stuttgart
Henry Vega, Roman Novitzky: The Place of Choice
Inscenační tým
Choreografie: Roman Novitzky
Scéna a světelný design: Yaron Abulafia
Kostýmy: Aliki Tsakalou
Dramaturgie: Kristián Kohút
Hudební nastudování: Wolfgang Heinz
Dirigent: Wolfgang Heinz
Obsazení
Henrik Erikson
Mizuki Amemiya, Diana Ruiz, Farrah Hitsch, Vittoria Girelli
Martí Paixà, Ciro Ernesto Mansila, Fabio Adoriso, Dorian Plasse, Christopher Kunzelmann
Sbor Stuttgarter Ballett
Staatsorchester Stuttgart
Ezio Bosso, David Dawson: Symphony No. 2 Under the Trees‘ Voices
Inscenační tým
Choreografie: David Dawson
Scéna: Eno Henze
Kostýmy: Yumiko Takeshima
Světelný design: Bert Dalhuysen
Asistenti choreografa: Christiane Marchant, Rebecca Gladstone, Raphael Coumes-Marquet
Hudební nastudování: Wolfgang Heinz
Dirigent: Wolfgang Heinz
Obsazení
Tanec 1. věta: Elisa Badenes, Anna Osadcenko, Diana Ionescu, Daiana Ruiz, Vittoria Girelli, Veronika Verterich, Martí Paixà, Jason Reilly, Satchel Tanner, Gabriel Figueredo, Henrik Erikson, Martino Semenzato
Tanec 2. věta:Elisa Badenes, Anna Osadcenko, Diana Ionescu, Daiana Ruiz, Vittoria Girelli, Veronika Verterich, Irene Yang, Martí Paixà, Jason Reilly, Christopher Kunzelmann, Gabriel Figueredo, Henrik Erikson, Martino Semenzato, Satchel Tanner
Tanec 3. věta:Martí Paixà, Vittoria Girelli, Irene Yang, Henrik Erikson, Christopher Kunzelmann, Gabriel Figueredo, Martino Semenzato, Satchel Tanner
Tanec 4. věta:Elisa Badenes, Anna Osadcenko, Diana Ionescu, Jason Reilly, Christopher Kunzelmann, Martino Semenzato, Satchel Tanner
Tanec 5. věta:Elisa Badenes, Anna Osadcenko, Diana Ionescu*, Daiana Ruiz, Vittoria Girelli, Veronika Verterich, Irene Yang, Martí Paixà, Jason Reilly, Satchel Tanner, Gabriel Figueredo, Henrik Erikson, Martino Semenzato, Christopher Kunzelmann
Hudebníci sólisté
První housle: Elena Graf
Druhé housle: Muriel Bardon
Viola: Madeleine Przybyl
Violoncello: Olivier Marger
Staatsorchester Stuttgart
