Opera vyniká Rossiniho geniální hudbou a velkými sborovými scénami – hebrejský lid je tu jedním z hlavních „hrdinů“ a sbor je na scéně až na několik obrazů téměř stále. Dílo má mimořádně působivě, emočně a dramaticky vystavěný příběh s nezbytnou linkou milostnou a střetem osobních osudů na pozadí biblické historie, ač samozřejmě ne doslovně převyprávěné. „Rossiniho hudba je v Mojžíši a faraonovi strhující a poutavá. Vytváří atmosféru, která dokáže barvitě vyprávět lidský psychologický příběh a zároveň inspirovat k vystavění působivých obrazů. Právě tím dává vysoce výpravnému formátu francouzské grand opéry přidanou hodnotu a smysl jej dnes uvádět,“ říká režisér Vladimír John a pokračuje: „Rossini navzdory dramatické partituře neopouští energickou a odlehčenou invenci melodiky, která je pro něj tak typická. To nám umožnilo vážné téma vyvažovat žoviálními, rozpohybovanými, či místy až muzikálovými scénami. Tento druh nadhledu nemá dílo karikovat v negativním slova smyslu, ale naopak posílit jeho seriózní vyznění.“
Dnes je ovšem dílo uváděno jen sporadicky – v českých divadlech je naposledy doloženo před více než 130 lety, v Národním divadle moravskoslezském se dosud nehrálo. Rossini přitom s Mojžíšem triumfoval až napodruhé: premiéra italské opery s názvem Mojžíš v Egyptě byla v roce 1818 v Neapoli. Velký úspěch měl ale teprve Mojžíš a faraon ve stylu grand opéry s premiérou v Paříži v roce 1827, s francouzským libretem z pera Luigiho Balocchiho a Victora-Josepha Étienna de Jouyho, s rozšířenou orchestrací, baletními scénami a velkolepě koncipovanými sborovými scénami. V roce 2003 trefně vystihl Mojžíše a faraona slavný dirigent Riccardo Muti při uvedení v milánské La Scale: „Nic ve zlém. Mojžíš v Egyptě je fantastická opera, ale v zásadě je pořád jen skicou pro Mojžíše a faraona,“ řekl mimo jiné.
Příběh v Rossiniho opeře začíná tím, že Mojžíš žádá faraona, aby propustil Izraelity z Egypta. Faraon váhá mimo jiné proto, že jeho syn Amenofis miluje Mojžíšovu neteř. Mojžíš faraona varuje před božím trestem, ten je ale neoblomný a Egypt pak stihne řada pohrom, v bibli popsaných jako deset ran egyptských. Rossini však do opery zahrnul jen tři – ty, které dokáží fungovat hudebně a na divadelním jevišti, většina pohrom je pouze naznačena. Až smrt egyptských prvorozených znamená zásadní obrat. Izraelité odcházejí, faraon je ale pronásleduje. Hebrejský lid provede Mojžíš vlnami moře (v bibli nechá Mojžíš moře rozestoupit, v opeře si s tím autoři poradili jinak), Egypťané v moři zahynou. Mojžíš je v opeře vykreslen jako morální autorita, faraon jako mocný vládce, kterého ale sžírá pýcha a strach ze ztráty moci.
Tým režiséra Vladimíra Johna doplňují kostýmní výtvarnice a choreografka Barbora Rašková, světelný designér Martin Krupa a scénografka Kristina Komárková. „Náš výtvarný tým hledal současné prostředky pro stále efektní pojetí, které grand opéra vyžaduje, ovšem prostřednictvím nadčasového, minimalistického a symbolistického přístupu. Scénografie pracuje se symboly kruhu, označujícího hebrejskou svobodu a uvolněnost, a trojúhelníku, který reprezentuje řád a pevnost. Kostýmy se inspirují autentickými oděvy, ale posouvají je do nadčasové módní roviny. Světlo a projekce pak napomáhají znázornění božských zásahů. Spolu s pohybovými pasážemi jsou však všechny složky na sobě protkaně závislé a společně vytvářejí obrazový gesamtkunstwerk,“ shrnuje režisér Vladimír John.
Kromě debutujícího režiséra a jeho týmu se v Ostravě poprvé divákům představí v titulní roli Mojžíše ukrajinský basbarytonista Andrii Kharlamov (sólista opery v Oděse), alternuje s kmenovým Martinem Gurbaľem. Postavu Faraona ztvární Miloš Horák v alternaci s Danielem Kfelířem. Milostnou dvojici pak Veronika Rovná a Lada Bočková (Anaj) a Martin Javorský s Martinem Šrejmou (Amenofis). Sbor opery NDM vede Jurij Galatenko. Dramaturgem je Juraj Bajús.
Hudební nastudování je dílem zkušeného dirigenta Davida Švece (v Ostravě je podepsán pod Křičkovou komickou operou Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší v režii Ondřeje Havelky). Od ledna 2022 je šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, s pražským Národním divadlem spolupracuje od roku 2003, od roku 2011 jako stálý dirigent. Má za sebou řadu počinů nejen operních, nahrává CD se sólisty, sám koncertuje jako sólový pianista. Vystudoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, má za sebou řadu zahraničních studijních pobytů.
Režisér inscenace Vladimír John patří k představitelům nastupující generace operních tvůrců. Studoval zpěv (je tenorista) na konzervatoři a vysoké škole, v současnosti se ve zpěvu vzdělává soukromě a má za sebou řadu vystoupení jak v divadlech, tak na festivalech nebo v rámci jiných hudebních projektů.
Operní režii absolvoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V Janáčkově opeře Národního divadla Brno spolupracoval na vzniku inscenací Alcina Georga Friedricha Händela v režii Jiřího Heřmana, Salome Richarda Strausse v režii Davida Radoka a Dalibor Bedřicha Smetany v režii Davida Pountneyho. Samostatně jako režisér debutoval režií opery polského skladatele Karola Szymanowského Král Roger v brněnském Janáčkově divadle. V aktuální sezóně kromě režie Rossiniho díla v Národním divadle moravskoslezském nazkouší v Moravském divadle Olomouc Mozartova Dona Giovanniho. Od sezóny 2028/2029 nastoupí jako dramaturg a kmenový režisér souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno.
