Malá inventura vzniká, dá se říci, průběžně po celý rok. V týmu máte zřejmě svoje teritoria a žánry, které po celý rok sledujete a pak sestavíte program z inscenací, které ve své oblasti vyhodnotíte jako nejzajímavější, je to tak? Jak taková dramaturgická práce probíhá?
Rámcově máme teritoria rozdělena, to je pravda. Zároveň to není tak, že každý nebo každá z dramaturgické rady sestaví svoje favority a ty dáme hned dohromady a máme hotovo. Chodíme se samozřejmě dívat i na představení, která jsou vzhledem k našemu osobnímu záběru třeba trochu „přes plot“, jelikož Malá inventura vlastně na ploty moc nehraje. Míváme tendenci pátrat po takových scénických tvarech, které třeba není snadné hned jednoznačně druhově zařadit, které něčím vybočují, vyhazují nás ze sedla, matou, iritují, překvapují. „Lezou“, kam „nemají“ nebo kde ještě nebyly nebo kde není obvyklé pobývat. Někdy překvapíme i sami sebe, diskutujeme velmi vydatně, zkoušíme si pojmenovávat vlastní kritéria, podle nichž výběr realizujeme, konfrontovat je, zpochybňovat i obhajovat, permanentně hledat přesvědčivé argumenty. Je to vzrušující proces.
Hodně jsem jako MI vnímala hlavně tebe a Petra Polu, ale dramaturgyněmi jsou ještě Zuzana Šklíbová a Anna Prstková. Kdo dělá dramaturgii čeho? Všichni sestavujete hlavní program? Stane se, že se o nějaký projekt přete?
Ano, momentálně jsme v dramaradě čtyři. Pracujeme v této sestavě už druhý rok, zpestřila se nám paleta hlasů, které jsou při výběru zastoupeny, naše dramaturgická buňka je teď ještě více „multifasetová“. Hlavní program sestavujeme společně, na některém projektu se shodneme hned, jiný probíráme i v několika vlnách, v programu se tak odráží právě i určitá pestrost a různorodost našich pohledů na současnou divadelní praxi. Dynamika našich debat mě baví: dokážeme se spolu domluvit, zároveň zastupujeme různé perspektivy, máme svoje priority, mluvíme spolu otevřeně i kriticky, názory se o sebe tříští, někdy vydatně. Přiměje nás to ladit se na jiný pohled, vystavovat ten svůj revizi, nebo se naopak ještě silněji postavit za něco, čemu věřím. Ale také uvidět známé věci jinýma očima, pobýt si s tím jiným pohledem, připustit si jiný argument, vzít ho do hry. Klíčové pro mě je, že je atmosféra našich diskusí za všech okolností respektující. A také z našich porad odcházím pokaždé nabitá energií. Kdyby to slovo nebylo zprofanováno jednou nejmenovanou ministryní kultury, řekla bych, že jsou pro mě naše dramaturgická setkání skutečně „vzácná“.
Jak jste došli k letošnímu leitmotivu „obnažení“?
Téma se nám vždycky odněkud vyloupne – a letos se vylouplo překvapivě brzy. Začalo probleskovat už na prvních poradách ještě před letními prázdninami, když jsme se bavili o projektech, které jsme čerstvě zažili. Testovali jsme ho. Nechávali ho uležet. Spekulovali o dalších možnostech. Až se nám po zhlédnutí všech přihlášených projektů vloudilo pod nos znovu. A bylo jasné, že je to ono. Baví nás, že to slovo neoznačuje jenom stav, ale spíše výsledek nějakého procesu, nějakého činu nebo i ten čin sám. Současná doba je natolik turbulentní a zažíváme v ní tak masivní otřesy, že se podle mě nevyhnutelně děje, že opadávají pomyslné ochranné svrchní vrstvy, ale také se setřásají nánosy zvyku, obnažuje se to, co bylo skryté nebo nebylo vidět zřetelně. Obnažení vnímáme v mnoha významech: znamená pro nás poukázání na zranitelnost, ale taky třeba na osobní odvahu, s níž tvůrci a tvůrkyně předstupují před publikum se svými osobními i politickými výpověďmi. Samotný divadelní akt může být v mnoha ohledech obnažující, a to nikoliv nutně explicitně, i když i takové tvary jsou na programu Malé inventury k vidění. Obnažení může tkvět ve způsobech, jakými se vás ty tvary dotknou a odkryjí věci zasuté v těch největších hloubkách a zákoutích.
Rozrostl se doprovodný program (nebo si ho víc všímám), především nabízí hodně prostoru pro debaty a setkávání lidí přímo od divadla, byť předpokládám, že většina akcí je do nějaké míry otevřená každému. Máte za MI pocit, že příležitostí k debatám a setkávání je málo a že pomáhá tyto aktivity a setkání organizovat? Nebo si o to umělci dokonce sami aktivně říkají?
Malá inventura od svých počátků věnuje velkou péči síťování, setkávání, sdílení a vzájemné podpoře. Je to v její DNA. A mám to na ní ráda. A zároveň je nutno říci, že přání pořádat společná setkání zaznívají i přímo od členstva spřáteleného networku Nová síť, od festivalových hostů a hostek i od odborné veřejnosti. V rámci hlavní showcase chystáme s dramaradou krátké neformální mini-diskuse s tvůrčími týmy po vybraných představeních, v rámci doprovodného programu pak proběhnou společné odborné diskuse dramaturgů a dramaturgyň, kulatý stůl o udržitelném financování nezávislé scény, oblíbená dynamická burza projektů Sbal ho*ji*to!, kam se vloudil i takový exkluzivní loutkářský performativní koutek. Dále bude tradiční symposium o rozvoji rezidenčních center ART-IN-RES, společné procházky Prahou ozvláštněné performativními prvky nebo závěrečné odpočinkové setkání v pletacím kroužku, kde se po všem tom obnažování budeme učit plést, zakrývat, zachumlat se a vydechnout si.
Na co z doprovodného programu bys upozornila spíš veřejnost, a na co profesionály?
Veřejnost zvu určitě na ty mini-diskuse po vybraných představeních (jsou avizovány na festivalovém webu v sekci Program po rozkliknutí konkrétního představení). Strašně se těším na procházky nazvané Aplaus, které k nám přiváží slovinská formace DISCOllective – projdeme Prahou, budeme si všímat prvků, na které v každodenním běsu není čas, a budeme společně jásat. Jednoduchý koncept, veliká krása. Nechte se překvapit. Také máme dílnu pro děti, kterou vedou Světlana Silich a Yanina Arlova a kde si budou děti moci vyzkoušet nakládat s nepotřebnými věcmi velmi neobvyklými způsoby, hledat pro ně nová využití a přemýšlet při tom jako chobotnice. Jiné-než-lidské perspektivy pro všechny věkové kategorie (čímž se přiznávám, že bych se na tu dílnu nejradši vypravila sama).
Profesionály zvu na sérii setkání s festivalovými hosty Meet the Guests a samozřejmě na majestátní festivalový večírek – kam se ovšem dostane i veřejnost, bude-li chtít (v prodeji je omezený počet vstupenek). A abych nezapomněla, pokračujeme v našich oblíbených kartičkách, které po vybraných představeních může publikum získat od člena festivalového týmu – píšeme na ně takové malé poťouchlosti, kterými zkoušíme zážitek z konkrétního představení vést a tvarovat ještě dál (kartičky jsou hmatatelné stopy, které po diváctvu zůstávají v barech, ve foyer anebo s nimi odjíždějí i do všelijakých dalekých končin – takové poťouchlé suvenýry).
Ve spolupráci s Vizí tance bude kulatý stůl o udržitelném financování, to je téma i pro MI jako takovou. Na grantech MHMP má vysoké hodnocení, ale finanční podporu letos nízkou. Vždycky se to vyhrotí na sociálních sítích a pak zase utichne. Mají letošní výsledky nějaký dopad na fungování a dramaturgii MI?
Dopady grantové politiky a konkrétních rozhodnutí jsou samozřejmě výrazné. Festival potřebuje mít určité mantinely, ve kterých se může pohybovat – nejde nutně o konkrétní výši podpory, ale spíš o možnost dělat kvalifikovaná rozhodnutí a v případě Malé inventury i tím spíš, že se festival koná na samém začátku roku. Dozvěděli jsme se realitu ve chvíli, kdy už se na ni těžko operativně reaguje. A tento rok to nečekaně ustřelilo. Doufáme, že bude situace v dalších letech o něco lepší.
Jak je to se zahraničními návštěvníky-delegacemi, z jakých organizací nebo festivalů letos hosté přijedou?
Přijedou hosté a hostky z deseti zemí, nejpočetnější účast bude z Německa a Slovenska. Zahraničních hostů a hostek bude navíc veliké množství, více než šedesát. Někteří přijíždějí na festival pravidelně, tak se moc těším na setkání. Kultura a umění to v současné době nemají lehké a lze očekávat, že situace bude spíš těžší – tím spíš je vždycky posilující moci se bavit o strategiích, jak složitou dobou procházet, a dozvídat se zahraniční příklady dobré praxe.
Kdo vymyslel zařazení performativních procházek a co na nich diváky čeká? Zadává se taková práce umělcům na zakázku? („Vytvoř aktivity od místa A do místa B, téma je toto a bude to trvat hodinu a půl.“?)
Procházku Aplaus objevil umělecký ředitel Malé inventury Petr Pola na festivalu Mladi Levi v Lublani. Jakmile nám ji na setkání dramarady líčil, bylo jasné, že ji nutně potřebujeme zažít v Praze na vlastní kůži. Procházka Lovci majú oči pre plač od kolektivu Divadlo Setkání se přihlásila do festivalového open callu a přesvědčila nás.
Tyhle aktivity a divadelní události jsou hodně efemérní – v porovnání s divadelní inscenací, která je replikovatelná, i když je samozřejmě v každé repríze jedinečná a v něčem „neopakovatelná“. Kde je ta hranice mezi „ještě pořád“ divadlem a „už“ obyčejným životem? Je vůbec důležitá?
Efemérnost se mi s divadlem pojí obecně – zároveň replikovatelná je kromě inscenace i procházka, byť se do ní v otevřeném veřejném prostoru samozřejmě propisuje mnohem větší množství neovlivnitelných faktorů než při představení hraném v uzavřené budově. Nic si nelze úplně naplánovat. Všechno se může rázem změnit. V divadle i mimo něj. Je v tom pocit ohrožení i úleva i obava i potřeba zkoušet balancovat v té neustále proměnlivosti, hledat, co jsou vzácnosti, o něž je potřeba se starat, aby měl člověk vždycky o co nebo o koho se opřít. Prosycování divadelnosti do všednosti a naopak mě baví velice: divadlo je pro mě médium, které umožňuje prohlížet si svět a vztahy a spolubytí neobvykle nablízko a ve velkorysejším čase – a taky často s lidmi, které mám ráda a na nichž mi záleží.
Připadá mi, že v oblasti tanečních projektů, kterých není v programu mnoho, vidím souvislosti mezi vybranými inscenacemi. Například Rapture a Synesthetic Flesh se zabývají rituálem, ale jeden tým na to jde jako na divadelní ztvárnění prožitku a druhý etnograficky. Slip Grip a Iconic Program mají v symbolice sport – bruslení, i když jedno na zemi a druhé na ledu (a já se na ně jdu teprve teď podívat). Jak řešíte a argumentujete tu příbuznost? A nebylo by lepší mít tematicky a sémanticky ten rozptyl inscenací větší?
Jsem ráda, že se na to ptáš. Zcela organicky se nám totiž letos děje, že se projekty ve festivalovém programu spojují do takových pomyslných dvojiček. Ty dvojičky ovšem fungují na velmi různých bázích, pravidlech, souvislostech, které jsme si čistě pracovně v průběhu vybírání pojmenovávali. Právě určitá vibrace, která vzniká, když jsou na programu dva tvary, v nichž pulzuje něco blízkého, a přesto rozlišného, nás baví. Umožňuje jít při jejich sledování více do detailu, všímat si odchylek, specifik – toho, co je jiné. Mám na tanci taky obecně ráda, že dokáže ventilovat horečnou energii, přetlak, tělesnou explozi. A právě takové tvary mohou diváci na programu letošního ročníku najít.
V doprovodném programu bude uveden také nový projekt Temporary Collectivu, respektive jejich odnože Temporary Young – One Gesture. Čím vás zaujal?
Aktivitu Temporary Young sleduju už delší dobu, v září jsem viděla jejich Sóla pro Galaxii, jimiž se pod hlavičkou DanceConnected spolu s dalším skvělým programem otevírala nová kulturní stanice na Hájích. Tereza Ondrová a Petra Tejnorová představují kombo, na jehož práci jsem kontinuálně velmi zvědavá. Jejich díla mají drive, drzost, křehkost i strhující energii. Zástupci a zástupkyně nové taneční generace, sdružující se pod značkou Temporary Young, se navíc na tyto principy ladí po svém, je to určitá synkopa k něčemu známému, která rozkmitává současnou praxi zase novými směry. Právě hledání takových synkop a upozorňování na ně mi v rámci Malé inventury dává smysl.
Část programu cestuje po regionech – jaké je tam vlastně publikum?
Publikum je různorodé a na různých místech různě vyhraněné, což se odvíjí i od dramaturgických a kurátorských priorit místních promotérů a promotérek. Regionální inventury proběhnou v Jičíně, v Kuksu, v Rožnově pod Radhoštěm, v Karlových Varech a v Českých Budějovicích a ozvěny festivalu se objeví i na dalších místech. Právě v Jičíně, Kuksu a v Rožnově se třeba výrazně daří současnému loutkovému divadlu pro děti i pro dospělé, kterému se ovšem v poslední době daří tak, že proniká i do Varů a do Budějovic i všude možně jinde. Nerada rozřazuju divácké skupiny, jelikož mě nakonec vždycky překvapí, že přijde úplně jiná skladba diváctva, než jakou bych na první dobrou očekávala. Malá inventura kolem sebe sdružuje lidi, kteří jsou otevření a zvědaví a občas taky docela paličatí a svérázní a každopádně činorodí – je radost se s nimi potkávat.
Mám pocit, že Malá inventura se skládá z alternativní činohry, objektového divadla a tanečně-pohybových projektů. Tak nějak se to děje samo od sebe, intuitivně. A vím, že lidé z okruhu nového divadla nemají rádi, když se my zvenčí snažíme klasifikovat inscenace podle žánrů, protože málokdy jdou identifikovat právě jen s jedním, ale já si myslím, že vytvářet kategorie není samo o sobě špatné. Pozoruješ nějaký vývoj v čase ohledně žánrů, které dominují, nějaká období – kdy převažovaly inscenace, ve kterých se víc mluvilo, kdy bylo víc těch tanečních…?
Snažíme se při výběru myslet na to, aby se program masivně nepřevážil třeba jen k jednomu, dvěma divadelním druhům – zároveň v posledních letech vnímám, že přibývá tvarů, které dokážou velmi sugestivně komunikovat na jiné než čistě diskurzivní úrovni. Zkrátka pohyb, objekt, výtvarný jazyk atp. Určitě to bude i tím, že takové tvary sama vyhledávám a lebedím si, když se můžu ladit na výtvarný klíč, tělesný jazyk, materialitu objektu, technologickou magii, prostě jiné než čistě řečové struktury. Období krizí takovému divadlu myslím přeje, jelikož se tancem i objektem můžeme rychle propadnout do podvědomí a surfovat na halucinogenních vlnách, které fungují jakoby mimo slovo a ratio. Můžu se do toho světa potápět i se jím nechat nadnášet, aniž bych si ho potřebovala vysvětlovat, což je pro mě osobně strašně osvobozující.
Zabýváš se především objektovým divadlem, organizuješ přehlídky tvorby studentů i absolventů katedry alternativního a loutkového divadla AMU, tedy vlastně vidíš úplně všechno. Jak potom vybíráš tipy na MI z tak velkého množství projektů? Nějaký klíč nebo kritérium musí existovat, protože jich vzniká spousta.
To je pro mě strašně těžké, nejradši bych samozřejmě měla loutek a objektů na programu ještě víc. Ale jádrem Malé inventury je ještě trochu něco jiného: objevovat tvary, které jsou něčím nové a neobvyklé a zároveň kompaktní. Zkusím to přiblížit. Obvykle jsem zvyklá reflektovat projekty, včetně těch loutkových, jakoby zevnitř: všímám si, co nového nebo pozoruhodného projekt přináší, jak je řešen technologicky, jaký má esprit, v čem je drzý a oprsklý, jaký nový jazyk testuje, co nabízí, co mě na něm zkrátka poutá. Na případné rysy, které by ještě potřebovaly nějak doladit, promyslet nebo i „připorozbít“ a „přesestavit“, často při výběru tolik nehledím – klíčové je pro mě to jádro, ta vnitřní intenzita, která má sílu udržet diváckou pozornost. Ostatní hmotu je možné třeba vylaďovat ještě v procesu hraní atp.
Při výběru na Malou inventuru ale v dramaradě zvažujeme taky právě tu kompaktnost celého tvaru, komplexnost, jeho sílu ve všech komponentech – možná bych mohla říct, že na něj koukáme jakoby zvenčí. Některé projekty, které na programu nakonec nejsou, ačkoliv jsme o nich vedli velmi obšírné diskuse, se nakonec zadrhly na dramaturgii, byť k mnoha jejich dalším rovinám mám osobně velký respekt i obdiv. Obecně v současné praxi vnímám, že by tato disciplína měla dostat ještě větší pozornost a péči a taky čas. V jednom etymologickém výkladu pojmu dramaturgie jsem objevila, že je to vlastně věda, což není marné brát vážně.
Jaký je vlastně rozdíl mezi pojmy loutkového a objektového divadla? Myslím, že jsem je začala používat intuitivně, ale odborně to nastudované nemám. Může se každý objekt stát loutkou a každá věc „hrát“?
Loutkové divadlo bylo tradičně převážně spjato s antropomorfními postavami, bylo hráno s marionetami, manekýny nebo třeba javajkami, loutkami ovládanými zespod. V průběhu dvacátého století se ale praxe loutkového divadla výrazně „kontaminovala“ postupy z výtvarného umění, ze všelijakých performancí a instalací, z práce s nalezenými objekty, ready-mades, s objekty každodenní potřeby, které nutně nemusejí mít lidskou podobu ani se s nimi nemusí „animovat“. Ten posun souvisí i se změnami ve vnímání hierarchií člověka vůči světu – objekt může fungovat třeba jako jiná-než-lidská entita, kterou nemusím „vodit“, ale se kterou můžu „spolupobývat“ a dát jí prostor, číhat, co provede a jaká je vlastně její podstata, když se ji nesnažím ovládnout. A osobně mě strašně baví nové loutkářské technologie, objevy a vynálezy, to je kapitola sama pro sebe.
Umělci, kteří s loutkami a objekty pracují, jsou pro mě takovými tvůrci mikrosvětů. Je fajn si do nich přijít někdy odpočinout a zpomalit. Obdivuji lidi, kterým v ruce ožije kus klacku, protože to člověku evokuje magii dětské fantazie (myslím, že všichni jsme zažili fázi, kdy jsme místo psa venčili smeták na provázku). Anebo ty, kteří používají loutky menší, než je figurka cínového vojáčka. Kde vidíš smysl takového divadla ty?
To malé měřítko má tu skvělou funkci, že člověka zkoncentruje, a vlastně nutně i zpomalí a zklidní. Je to zenová zahrada v několika minutách. Ty tvary totiž, jak jsou mrňavé, tak často bývají i krátké, takže je to podobné jako propadnout se na chvíli do snu. Aby na ně člověk viděl, musí navíc samozřejmě sedět hodně blízko a intimita takového zážitku je potom pochopitelně jiná, než když jsem ve velikém sále plném lidí. Vždycky mám pocit, jako kdybych k těm tvůrcům přišla na návštěvu. Jako kdyby mě pustili nějak blíž k sobě.
Takového divadelního představení se může v jednu chvíli účastnit právě jen hrstka diváků. Je to výhoda, nebo limit? Kromě toho, že je to jeho inherentní vlastnost.
Limity jsou zejména technického a praktického rázu – na reprízách pro malou hrstku diváků se nedá vydělat úplné bohatství, a navíc se takové tvary většinou hrají několikrát za sebou, aby se všichni zájemci stihli protočit, takže jsou pak tvůrci zralí na měsíční lázně (do nichž samozřejmě vzhledem k dalším povinnostem nikdy neodjedou). Ale výhoda je v tom, že slyším spadnout špendlík, každé chrastění má význam, každý detail funguje jako ohňostroj a je to celé vlastně ASMR oáza. A pak se dá na místě ještě pobýt a obdivovat materiály a hejblátka z pohledu performera a přicházet tomu tvaru na kloub. A dát si společně pivo. To je taky hodnota!
Když přemýšlím o tomhle objektovém drobnoherectví pro tucet diváků, o performativních procházkách, jsou to úžasné oázy, ale v porovnání s tím, jak velkým problémům a konfliktům čelíme jako společnost, mi to také občas připadá jako velká marnost. Ty věříš na smysl maličkostí? Na motýlí efekt? Není to jen obranný mechanismus, aby nám z toho všeho nehráblo, protože mravenec Titanic nezachrání?
Myslím, že kdybychom na to šli takhle, že se dostaneme do pasti. Jedno divadlo celý svět nespasí, ale může dost dobře způsobit transformativní zážitek právě té hrstce lidí, kterých se nějak dotkne. Něco v nich posílit, něčím je uklidnit, anebo naopak vyprovokovat k energii, s níž zkusí udělat ve svém okolí nebo životě nějakou změnu, jakkoli rozsáhlou. Divadlo je proces a může člověka v bezpečném prostředí provést i dost nebezpečnými situacemi, na něž ale v tu chvíli nikdy není sám. To je strašně silná věc.
Jak nám může alternativní / nové divadlo pomáhat tam, kde se něco ještě zachránit dá – pomoct kultivovat veřejný prostor, uklidnit násilné nálady, spojit to, co se roztrhlo? Mám dojem, že i když umění má z principu poukazovat na to, co je špatné a nefunkční, tak že příliš velká nesrozumitelnost, šok, zobrazení krutosti apod. vyvolá spíš další nepochopení a despekt vůči umělcům než inspiraci dělat něco pro svět, aby byl hezčí.
Zase se mi zdá, že nám to binární dělení na špatné-dobré nebo ohavné-hezké situaci neulehčuje. Divadlo nebo umění obecně nemusejí jen ukazovat, můžou taky zesilovat, ať už krásu nebo temnotu, můžou tu podivnou skutečnost rámovat, můžou nebýt binární v tom, co člověku vlastně umožňují zažít a čím projít a jak to vnímat a jak si s tím poradit nebo jak se v tom ztratit a neleknout se toho ztracení. Krása i hrůza v divadle můžou existovat současně, věci mohou být paradoxní, neuchopitelné, záhadné, neproniknutelné, a tím taky vzrušující. A taky někdy něžné, a přitom strašně hluboké. A stmelující. Když se divadlo povede, dodává mi to víru, že se ještě pořád dá něco dělat.
A čemu dáváš přednost, když nejsi v hledišti ani jako pedagožka, ani dramaturgyně, ale jenom divačka? Co chceš, aby s tebou divadlo udělalo?
Nejradši jsem, když se mnou divadelní tvar provede něco, co nemůžu předvídat. A co mě nějak posílí.
