I v Bernu se jako v jiných městech soustředí současné taneční produkce (a nezávislé umění) v divadlech a kulturních centrech s historií dílem divadelní, větším dílem však nedivadelní, především industriální. Na bienále spolupracuje vždy řada místních institucí a scén, všech možných velikostí a statusů. První den posloužilo úvodní vybrané představení jako performativní vycházka po několika různých prostorách. Kombinací inscenace a pouti s umělci, která propojuje jednotlivé části díla, tak vzniká příležitost zažít i město. A první vystoupení ještě před oficiálním zahájením, bylo překvapivě velkorysé. Člověk by si myslel, že na pomyslné rozehřátí a seznámení přijde nějaký krátký kus, ale performance dramaturgie nasadila velkoformátový kalibr, který očekávání předčil.
Inscenace Same Love z dílny Company MEK a původem tureckého choreografa Muhammeda Kaltuka je site specific projektem kombinujícím po formální stránce současný tanec a hip hop a soubor jej tančí v různých vnitřních i vnějších prostorách. To, že se choreografie zabývá fazetami lásky, může znít velmi obecně, téměř fádně, pravdou ovšem je, že pozornému oku nabízí výklad poněkud užší. Je spíše pohledem na to, jak se city projevují a jakých podob nabývají v různých vztazích rodinných, od podporujícího partnerství po rodičovství, a možná i ve vztahu k rodu nebo předkům, kteří vstupují do života rodiny jako milovaná vzpomínka a inspirace. Ztvárněné situace vycházejí z osobních zkušeností sedmi performerů z různých prostředí a různých zkušeností, ale působí jako kompaktní obraz jedné jediné rodiny (kterou se ostatně i taneční kolektiv, který spolu pracuje, stává). Právě tento „otvírák“ slouží jako dobrý příklad z praxe, jak je možné jednak vytvořit celovečerní dílo současného tance i bez konkrétní narativní linky, jak zapojit tanečníky různých kulturních pozadí a mírně odlišných technik, jak zároveň nabídnout téma, které neirituje složitostí, ale není prázdné a dostatečně probouzí představivost. Důležitou složkou je taneční dramaturgie – té se tady totiž obecně věnuje péče, je jí věnován i jeden velký celostátní rezidenční program.
V malém divadle v historické části města, kde dříve bývala jatka (jak příznačné!), a tak nese název Schlachthaus, se odehraje první část v prostoru vymezeném jako čtvercová aréna, s diváky obklopujícími scénu s obdélníkovým kobercem a velikou látkovou růží. Počáteční atmosféru formuje zpěvavý hlas se záznamu, přecházející do lidové písně, s melismatickou melodií. Přichází drobná žena, která nese tíhu muže, partnera. Mezi oběma aktéry je patrné souznění, pohybují se na vymezeném prostoru a vidíme důraz na gesta, precizní detaily rukou a tváří, pohyby paží pracující s rychlými izolacemi. Iniciují také pohyb těl ve vlně, která je přerušena křečovitými záchvěvy. Ty střídá úslužný úsměv a postoj, jakási hraná spokojenost nebo vynucený klid. Vztah je sice harmonický, ale ukazuje, že v každém člověku pulzuje energie, která se občas projeví jako křeč a potlačované napětí, proto se partneři někdy obejmou, ale se zaťatými pěstmi. Spořádanost, která má být vidět navenek, je svazující pro každou generaci, ale tento pár zřejmě symbolizuje ty, kdo se naučili s energií pracovat vnitřně a nedestruktivně. To, co může vypadat jako maska, je nástroj, jemuž důvěřují. Přiblížení ruky sevřené v pěst k druhé není nebezpečí, ale vzájemné ujištění a mezi nimi se energie předává jako mezi dvěma magnety. První část choreografie končí obřadným vyzvednutím obrovského květu a dvojice pomalu vykročí z divadla. A za ní i všichni diváci, kteří kráčejí jako procesí a jsou provázeni udivenými pohledy turistů i místních obchodníků. Za zvuku minimalistické reprodukované uklidňující hudby přicházejí průvodci přímo do budovy státního divadla, světlé klasicistní honosné stavby.
Už to ukazuje, jak jsou zde všechny instituce hrdě spojeny při příležitosti společné události, jakou skýtá velký festival. Procesí v bundách a s batohy navlhlými deštěm působí v nablýskaném divadle trochu nepatřičně. Druhý akt se odehrává v patře na balkoně. Na zemi a na večerním baru posedávají čtyři tanečníci, z nichž nejnápadnější je dívka sedící na parketách a působící jako někdo, kdo se rozcvičuje před vystoupením, ale při bližším zkoumání je patrné, že jde o pohybové vzorce malého dítěte. Doprovází je i onen zvídavý pohled upřený na všechno nové. Do hudby se vkrade dynamika a mění se atmosféra, tanečníci se začínají důstojným prostorem honit a vymýšlet pohybové hry. Pracuje se zde s kontrasty, kdy tím nejviditelnějším je samozřejmě spojení volného tance s prostředím divadla, ale pak také užití dramatické hudby k nevinným hrám. „Dítě“ pak naznačuje gesty pláč a přichází k němu jedna z tanečnic, která z pohledu inscenace působí jako starší sestra – utěšit, předat mu jistotu dotykem pěsti na pěst, ale také přichází s návodem, jak se ovládat, možná nepřirozeně a příliš brzy – zakrýt oči, zakrýt ústa, být silný. Sílu pak předvádí celá čtveřice společně v unisonu, které pracuje se slovníkem urban dances, pohybují se jako jeden tok energie prostorem. Druhou část v jisté chvíli doprovází také píseň, které místní publikum jistě rozumí, neb je zpívaná francouzsky. Kdo řeč neovládá, je odkázán více na fantazii.
Tanečníci se coby poutníci vydávají s publikem znovu z divadla, opět v pomalém a majestátním tempu, tentokrát do podloubí blízkého traktu, kde čekají židle na tři z nich. Tam se usadí, na zemi mezi nimi květ, a rozehrávají tanec jen trupy svých těl a rukama. Jsme v hájemství hip hopu, ale tady je technika využita formou výrazového tance a podává jasně odpověď na otázky, jestli tenhle taneční styl má co dělat v jevištním umění – má, pokud se umí využít! Choreograf této inscenace to umí, tudíž je tento jazyk zcela přirozený a navíc na místě, protože jeho výbušnost a základ v izolacích koresponduje ideálně se sdělením. Ukazuje vnitřní rozervanost a vztek člověka, který je doma doháněn k šílenství, možná je to teenager, právě procházející vzdorem. Rapper z amplionu zpívá o tom, co všechno za úkony, úkoly a příkazy může člověka dohnat k šílenství. Napětí a křeč jsou hlavními znaky, hip hop mluví o zahlcení a vykresluje rodinnou hádku. Změnu přináší ženské hlasy v nahrávce, které jako spínač přepnou energii a tanečníci si s květinou klidně vydávají na pouť k dalšími uměleckému centru.
Kulturní centrum Progr v budově plné uměleckých ateliérů skýtá v patře otevřený sál, který vypadá jako místnost, jež byla dříve určena plesům, s dřevěnou balustrádou a vysokánskými okny, jimiž proudí denní světlo. K závěrečné části choreografie se publikum opět rozesadí do čtvercové arény, což už je dnes až standardní tvar. Stále ještě dominuje dílu pomalá dynamika určená hudbou z předchozí pouti. Ke skupině přibyl i pár z první choreografie – teď už zjevně působí jako figury rodičů, jako by se sešla celá rodina. Ale žádný vztah není naznačen konkrétně nebo popisně – vztahy a jejich mechanika vycházejí z velmi jemných nuancí y vysvítají z průběhu inscenace nenápadně na povrch. Rodiče a děti v živém obrazu. Muž, který už předtím v triu projevoval největší vztek, propadá destruktivní energii i nyní. Hudba duní, tělo se napíná, ale skupina skýtá obrovskou uklidňující sílu. Rapovaná píseň znovu doprovází sebedestruktivní energii tanečníka, kterou ale ostatní aktéři jaksi odrážejí zpět k němu, protože se pohybují kolem něj a on je v jejich středu.
Zatímco muž zůstává na chvíli z kolektivu vyloučen, z židle v rohu vychází z publika poslední performer, který přináší novou pohybovou kvalitu. Jeho tělo je vláčné a plastické, v pohybu je klid i síla, jako by vcházel z jiného světa (a možná právě ano – metaforicky). Také zatne ruce v pěst, ale zároveň je v gestu přítomen klid. Pohyb a rozmach využívá nahromaděnou energii, aby proudila – a to se zdá být řešením, jež nabízí: energii uvolnit, nenechat ji explodovat násilně, ale napřít. Uklidnění muže střídá energická choreografie skupiny, s dravými pohybovými akcenty, a zatím „starý“ pár se pouze smířlivě usmívá. Zazní opět hlas v cizí řeči a se zpěvnou melismatickou melodikou. Žena-matka pracuje s energií ještě jinak, ještě klidněji a mírněji, jako by učila, jak ji uzamknout do gesta. Mladý muž ji nese na vlastních bedrech a hlas z nahrávky uhrančivě odříkává, jako by zaklínal. I muž ztělesňující (pro mne) otce, jej uklidňuje a koriguje. Zatím tanečnice dcery formují trio a opakují některá již známá gesta včetně zakrytí úst. Onen tanečník nadaný zvláštní plasticitou mezi ně vstupuje a uklidňuje dynamiku, působí jako – snad duch rodiny. Komunikuje především s mladým mužem, který neumí ovládat svou energii, ale je to obtížné, jako by ho táhl s sebou, až se hroutí v křeči a odchází. Žena se otáčí kolem své osy a postupně rotují všichni a hudba burácí. Muž ztělesňující klidnou rodinnou sílu se vrací, skupina se srocuje, celá se zklidní. Dynamika pohybu se vrací, ale není agresivní, protože mladík se konečně zklidnil a rozehrávají se drobnější situace, které možná ukazují různé konstelace vztahů, už nejsme svědky divokých vzplanutí a nezvladatelných nálad. Kus také končí společnou skupinovou choreografií plnou dynamických skoků a výpadů, přecházející v obyčejný běh, ve kterém je ale síla gesta – a tak inscenace vrcholí, jako kdyby přinesla reálný dramatický příběh, ačkoliv se v ní ve skutečnosti nic jako děj neodehrálo. Je to dobrý příklad toho, jak pracovat s formou tak, aby působila technicky precizně, ale přitom právě ne formalisticky, aby nesla od začátku obsah, který nabízí možnost sledovat vývoj vztahů a situací, bez hluchých míst, kde by autor váhal. Jde o autorskou vyspělost, a také o přítomnost dramaturga. Však se k tomu ještě vrátíme v dalších, již kratších reflexích bohatého programu.
Swiss Dance Days – Muhammed Kaltuk: Some Love
11. února 2026, 15:00 hodin
Schlachthaus Theater a další místa, Bern
Realizační tým
Choreografie ve spolupráci s tanečníky: Muhammed Kaltuk
Dramaturgie: Catherine Nakawesa
Hudební koncepce: Gabriel Mareque, Muhammed Kaltuk
Hudební kompozice: Gabriel Mareque
Spolupracovníci na hudební nahrávce: Atilla Kocaay (Saz), Saadet Türköz (zpěv)
Kostýmy: Gabriel Mareque
Režie zkoušek: Egon Gerber, Sophie Gerber
Účinkující
Egon Gerber, Lea Korner, Ariadna Martinez Alcántara, Earle Garnette, Elina Kim, Sophie Gerber, Sheang-Li Pung
