Oficiální zahajovací večer festivalové přehlídky, situovaný do prostoru bývalé parní elektrárny Dampfzentrale, se nesl v duchu oslavy tance, ale ne jen té, také v duchu politických témat. Tanečnice Jolie Ngemi pocházející z Demokratické republiky Kongo (a absolventka P.A.R.T.S. v Bruselu) věnuje inscenaci MBOK’ELENGI své zemi a městu Kinshasa. „Manifest osvobozujícího tance. Konžské skupinové tance. Porušování kódů hegemonie. Radost ze života,“ slibuje ve zkratce tento kus. Jak se dále můžeme dočíst, v africkém jazyce lingala znamená „MBOK’ELENGI“ potěšení a radost ze života. Tento pojem převzala konžská mládež a stal se populárním sloganem pro přežití v ulicích Kinshasy. Pět tanečníků, kteří vystupují v kompozici pod vedením Jolie Ngemi skutečně ztvárňuje obyvatele města, kteří tímto heslem žijí. Diváci mají možnost poznat pouliční konžské tance za doprovodu hudby ve stylu „Sebene“, do kterých proniká vliv současného tance a tanečního divadla, a tak se z nich vytváří událost ne folkloristická, ale divadelní. Pro svou vlastní autorskou fúzi pouličních tanců a současného tance choreografka používá vlastní termín chakamadesu. Do inscenace choreografka zapojuje nepřekvapivě i mluvenou řeč a další prvky. Taneční manifest proti nespravedlnosti je zvláštním způsobem, jak uvést večer, zvláště když pak následuje půlhodina proslovů vedení festivalu, města Bern a příslušných organizátorů. Dlužno podotknout, že nejméně třetina nabitého sálu se během řečnických projevů a díků nenápadně vytratila, ale další taneční program zase nasadil atmosféru na správnou kolej.
Radost ze života jako forma protestu
Jak působila choreografie samotná? Skutečně se ocitáme kdesi v ulicích Kinshasy, auta troubí, ale celý život se odehrává pod slunečním žárem – tuhle někdo griluje, tam jiný prodává ovoce, ulicí prochází člověk v celotělové masce z drobných igelitových sáčků (nedávný příspěvek na Facebooku, už si nevzpomínám čí, mě navádí k domněnce, že jde o sáčky, v nichž se prodává voda, skutečně ve formě „porcí“ v igelitovém pytlíku jako kdysi u nás mléko, protože je to často jediný způsob, jak se napít čisté a nezávadné). Pod slunečníkem je připraveno kadeřnictví, vlevo na pásu jde mladá žena jako na procházce. Na tazích visí pestré pruhy látek. A diváci přicházejí do hlediště rovnou přes scénu, aby bylo jasné, že čtvrtá stěna už dávno neexistuje.
Vše začíná dynamickým tancem ženy, divoké a nezkrotné, vzápětí se začíná předvádět prodavač, po něm maškara a tanečník, který je ukrytý za „maskou“ lednice. Nakonec jeviště ovládne dívka, sama autorka koncepce Jolie Ngemi. Vedle hutného rytmického doprovodu zní z reproduktorů i rapující hlas (zřejmě německy). Tři z tanečníků se sjednocují v divokém unisonu, pouliční tance jsou rozvolněné, v pohybu je výrazně i hruď a paže. Spíše ale než na jakékoliv technice tu záleží na tom, aby pohyb byl co nerazantnější, ať už se roztřásají trupy nebo nohy vyskakují do výšky. Mladá žena si svléká košili, postupně i rozepíná sukni, aby lépe prožila charakteristické pohyby pánví a široké podřepy. Jde ale současně o žánrové divadlo: propuká hádka, vzápětí tanečníci v sevřeném šiku pochodují a skáčí, tu se zase začnou spolu prát a hádat halasně, prostě život na ulici bují a víří. Vrací se rytmus hudby a tanec teď obsahuje explicitní sexuální narážky… na ulici se zkrátka dělá úplně všechno. Energie je nezkrotná. Nastává červené přítmí. Míhá se světlo a obměňuje rytmus a přichází změna v náladě a sdělení: objevují se zaťaté pravice, vzduch duní a tanec se proti rytmu naopak zpomaluje, jako by lidem ubývalo už sil. Mladá žena přichází s mikrofonem. Ještě se směje, ale tanečníci náhle povolují postury, schylují se a malátní, pohled už není vyzávavý ani dravý, ale zastřený. A žena začne mluvit – francouzsky, ale s titulky: vypráví o chudobě, o kořistění, o utrpení země, která byla kolonií a nese svůj úděl dál, hluboko až do přítomnosti.
Skupina tanečníků ožívá, zvedá se hlas i dupající krok, rytmus variuje, ruce jsou vztaženy vzhůru, hlas skanduje, a po vzepětí těla padají na zem. Je to metafora nezdolnosti, zpráva o obyvatelích, kteří ztrácejí naději na lepší zítřek, ale stále ještě nacházejí život v tanci v ulicích. Ale není to málo? Jednou možná přeci jen padnou udolaní tou absencí vyhlídek na cokoliv. Jak se s tím vyrovná člověk žijící v pohodlí a jistotě modernity? Téma postkolonialismu a důsledků činů napáchaných jedním výsekem pozemské civilizace, se dotýká všech. A inscenace sama? To, co nejprve vypadalo jako „klasická“ oslava rytmu a tance, jaká se hodí na začátek slavností, se stává politickou výpovědí, i když zároveň o lásce k tanci také nezpochybnitelně hovoří. Rytmus rozduní stěny haly. Tanečníci se zvedají či odplíží, vztahují ruce před obličej. Hudba zve k pohybu, ale nereagují na rytmus kromě jednoho z nich. Objevují se gesta násilí i zoufalství i podpory. Pak náhle black out a celá skupina strne. V hudbě přebere slovo elektronicky vytvářená rytmická stopa, údery jako perkuse, ruce tanečníků směřují dolů, jako kdyby cosi zatlačovali silou do země, v jejich pohybu a výrazu se mísí vztek a rezignace. Tma. Zpěv. Údery. Hlas. Tanečník udává rytmus a látky na tazích stoupají. Opakují se gesta, někdo se zdráhá, někdo brojí, žena se ocitne v kruhu světla a v pohybu je opět onen neklid a frustrace, zvýrazněné izolacemi. A jako odpověď se na boční stěně spouští video – muž hovoří o hudebním a tanečním dědictví, které africká kultura přinesla světu, a o talentech napříč uměleckými žánry, umělcích či sportovcích s konžskými kořeny, o hrdosti na to být Konžanem, o potenciálu lidu. Na už optimistickou taneční píseň se na scénu vrací tanečník s pestrou taškou, a přicházejí i ostatní, už oblečeni jako módní ikony. Živé obrazy těch talentovaných lidí s potenciálem způsobit zvrat.
A jako už tradičně – chtělo by se říci – končí celá choreografie výzvou publiku a tancem s dobrovolníky. Dým na scéně přivodí pocit uvolnění a klubové atmosféry, a další písně pomohou překonat zábrany, někdo se na scénu žene s nadšením, někdo zůstává v roli pozorovatele. Osvětlovač spouští stroboskop a profesionálové si pak ještě jednou uzurpují střed scény a ukazují, že jejich energie ovládá velmi dobře školená těla. Festival může skutečně začít, i když z děl, která budou diváky provázet, přeci jen nikdy tak docela nezmizí ten pocit, že mít jen radost z tance nestačí. Myslí si to čím dál tím víc tvůrců, zaznívá to i na diskusích. A většina vystupujících je naladěna na vlnu protestu nebo aktivismu, komentují současný svět a reagují na jeho události nebo přinášejí pohled do minulosti a některá témata aktualizují. Ne že by šla forma stranou, ale vedle ní a vedle požitku a energie nabývá na důležitosti obsah.
Taneční mánie: Známý vzorec, jiný kontext
A jaká síla pohání tanečnici Mélissu Guex v jejím sólu plném divokého rytmu? Ve své kreaci zkoumá okamžiky vzepětí na vlně rytmu, logicky střídané umdlením, v němž euforické pocity z pohybu „dojíždějí“. Tyto přechody objevuje a osahává za pomoci perkusisty Clémenta Grina, který je jí jediným partnerem, ačkoliv svou roli hrají jako nehmotný aktér také světla. Choreografie DOWN (full album), která akcentuje téma tanečního transu, mi svou koncepcí připomněla dílo The Dancing Public od Mette Ingvartsen, které Pavel Štorek na podzim přivezl na 4 + 4 dny v pohybu. Tanečnice (ve které vůbec nepoznávám „Zlatovlásku“ ze sólového vystoupení před dvěma lety v Zürichu) se také pohybuje postupně po různě umístěných a rozdílně vysokých pódiích a její základní pohybový vzorec je vydupávání rytmu. Začíná civilně mezi lidmi a dostává se rytmem do taneční extáze, aby pak upadala do zdánlivé letargie. Mélissa Guex ale nemluví a ani nepodkládá svou performance žádnou historickou souvislostí, kterou by musela divákům vysvětlovat, jde jí jen o vztah pohybu, pocitu, o to, jaká chemie tělem prochází během tance a jak pomáhá uvolnit napětí a křičet do světa.
V pohybu jde na těžkou dobu důraz na poklesnutí v kolenou, paže má tanečnice vztaženy vzhůru v otevřeném gestu. Postupně přidává při došlapu flex druhé nohy. Pohybuje se v bezprostřední blízkosti diváků, kteří zcela suverénně okupovali všechna pódia – když chce na některém performovat, ukáže jim direktivním gestem, že chce uvolnit prostor… Z hlediska interakce je to lepší řešení, než návštěvníků rovnou zakázat na nivteky sedat. Tanečnice natáčí a křiví trup i ruce, ohýbá se dopředu a opakuje rychlé předklony švihem. Z hrdla se jí vydere výkřik jako od divého ptáka. Izolace paží a rukou, akcent na nakročení, trhavost synkop, zvyšující se tempo. Gesta vzdoru, vlny pánve, vztek, němota: její ústa artikulují slova, která nejsou slyšet. Tvář se stahuje v grimasách odporu a pohrdání, jako kdyby s někým mluvila, vysmívala se či osočovala. Její gesta jsou dravá. Rytmus utichá a zase se stupňuje. Ve chvíli klidu tanečnici změknou paže, ukazuje jinou kvalitu pohybu. Mění se i rytmické vzorce. Na podlouhlých pódiích se pohybuje směrem do strany, ale stále zachovává onu houpavou rytmickou chůzi s přidupnutím, s akcentem dolů, dolů. S rozmachy se vrhá do prostoru. Ruce připravené jako k boji. Také strne a jen pomalu pohybuje rukama. Záklon a torze v záklonu. Strašně moc pomalu. Soustředěná do sebe. Setře si z úst třpytky a sedí zadumaná, pokračujícímu rytmu navzdory. Brzy ji ale zase strhuje a je zase tou zběsilou bytostí. Obecně je nesmírně cennou složkou vystoupení to, že má tanečnice při sobě živého hudebníka.
I ten ale ztichne, potemní světla a nastává okamžik žité sdílené intimity. Tiše vstupuje na plošinu – a perkuse se znovu ozývají. Jeden úder dlouhá pauza, pak znovu, reaguje jen gestem. Postupně se obnovuje stálý rytmus jako krevní oběh po zástavě. Tanečnice se pohupuje a až postupně se znovu vrací k emblematickému úderu do podlahy, nabírá sílu, chytrá světla u stropu se pomalu otáčejí kolem dokola. Mélissa obchází v těsné blízkosti kolem diváků, razí si cestu. Posouvá pódium s bubeníkem kolem prostorem. Už zase se dostává do ráže a větší intenzitu získává i světlo. Rychle se přesouvá a nakonec otevírá zadní dveře ven do chladného večera a vychází, aby zakončila svůj rituální tanec uprostřed růžového dýmu z doutnáků, které zapálila opodál a nese je jako olympijské pochodně. V tom dýmu se ztrácí tanečnice a ztrácejí se i diváci. Jen je škoda, že jim nikdo neřekl, že si s sebou mají vzít kabáty, pak by se možná celý dav dal před halou do tance spolu s ní.
Óda na pomíjivost
Catol Teixeira vystupující druhý den (působí dílem v Rio de Janeiru a Ženevě) přichází před diváky s ódou na „tanec věnovaný mezerám, zlomu a proměnám – jako žalozpěv za to, co nám proklouzlo mezi prsty, za to, co nikdy nepřichází, za to, co kdysi bylo téměř na dosah.“ Umělců, kteří používají své tělo jako archiv, je tu více. Vlastně lze položit otázku i z opačného úhlu – existuje snad tělo, které není archivem a ve kterém se nezpřítomňuje v pohybu to, co prožilo a v případě umělců také choreografie a pohybové vzorce, které do něj byly jednou uloženy? Sólo ODE je především tancem křehkosti a zranitelnosti, odehrávající se ve složité zvukové krajině, tvořené změtí překrývajících se stop, které mohou být vnímány jako útržky a hlasy vzpomínek, jež jsou z principu fragmentární.
Postava v kápi s dlouhými vlasy padajícími do čela přichází za elektronických zvuků hudby a pomalé melodie ženského hlasu. Pomalá chůze, schýlené tělo, sklání se do předklonu a do druhé pozice, ruce přitom rozpažené jako křídla. Zvuková krajina začíná generovat hluk, mužský hlas, tělo projevuje v prostoru nesmělost, podklesává únavou. Nad scénou visí lano se sáčkem naplněným čímsi sypkým, k němuž přichází po špičkách, obchází však zatím dál prostor, pohazuje vlasy visícími z kapuce. Hudba jednotvárně opakuje tentýž akord klavíru a ženský hlas promlouvá, slova znějí přibližně jako I never cry. Bytost nervózně máchá hlavou, hlas z nahrávky je fragmentovaný a deformovaný, mísí se do něj ženský soprán i další hlasy – stopy a vzpomínky? Postupně vytvoří zahlcující hluk. Tančící postava stahuje mikinu, k níž byla připevněna paruka, a točí se kolem své osy, je krátce ostříhaná a nemá zahalenou hruď, zdobí ji jen tetování.
Zvuku přináší cosi jako ženský scream, ale deformovaný, druhý hlas opakuje slovo never do omrzení, bytost v předklonu se točí, zatímco ve zvuku se zvedají různé hlasy a smích. Krouží pánví, hlavou i trupem a hluk zní jako křik. Trvá to předlouho a pohybový princip se znovu opakuje. Obchází pozpátku kolem scény, pokračuje po rondě v otočkách, které jako by velmi vzdáleně připomínaly chvíli piqué, pohybuje se stále v kruhu, ale střídá různá gesta. Hluk stoupá, ale tančícímu tělu to zdá se vůbec nevadí, naopak se hrdě nese, v pohybu se objevují vlny evokující i spolu s gesty orientální tanec, a dynamický rozmach. V hluku se objevuje rytmus, ale bytost před námi se naopak zklidňuje, Chvíli na všech čtyřech, chvíli s rukou na spánku, ulehne na zem v předklonu, nebo usedne na paty a dívá se na diváky, zcela bez vyzývavosti. Opakuje a variuje kombinaci na zemi, využívá slow motion, pohybuje se znovu po čtyřech a upře pohled do publika, jako pes. Záblesk, tma a ticho věští změnu. Za chvíli už sledujeme postavu oblečenou do trička, v přítmí, jež osvětlují jen ledky lemující jeviště. Sáček je odepjat od lana a poslouží pro vytyčení hranic kolem nohou přihlížejících po obvodu prostoru. V zadní části se rozsvítí oranžové reflektory, tančící postava se opět dostává do dynamického pohybu, stále více směrem ke středu. Za nového rytmu bytost krouží s lehkostí. Ve zvuku je slyšet škrábání nebo jako kdyby probíjela elektřina v zásuvce. Usedá k divákům, obléká postroj na rigging, zavěšuje se a krouží vzduchem, zrychluje rotaci. Elektronické zvuky jako z počítače doprovází variace vzdušné akrobacie, deformované hlasy a elektronické ruchy stále zneklidňují. Postava zavěšená ve tvaru půlměsíce, aby se pak přesunula úplně vzhůru nohama a vrátila na zem a klidem. Rýže vrže pod nohama, křehká bytost obchází s úsměvem téměř veselým, nesměle si sahá na tvář, nadnáší se v rytmu a usmívá. Gesto – pěst, pozdrav, lákání, únava, rychle vystřídá několik. V hudbě zaduní údery a elektro, „zvoní“ v ní opakovaný vzorec, tančící tělo si chvíli hraje s izolacemi, ale kus už doznívá a končí. Zažili jsme introspekci.
Swiss Dance Days 2026 – Jolie Ngemi: MBOK’ELENGI
11. února 2026, 19:00 hodin
Dampfzentrale – Turbinensaal, Bern
Realizační tým
Choreografie: Jolie Ngemi
Dramaturgie: Hannah Pfurtscheller
Světla: Édouard Hugli
Scénografie: Gaëlle Chérix
Hudba: Rokia Bamba
Kostýmy: Jolie Ngemi
Účinkující
Guelord Vulu, Sephora Mutubulu Lesa, Donnel Bangusa Emwila, Isaac Mutashi Tshipema, Jolie Ngemi
Swiss Dance Days 2026 – Mélissa: Guex: DOWN (full album)
11. února 2026, 21:00 hodin
Dampfzentrale – Kesselhaus, Bern
Realizační tým
Koncepce, režie a vystoupení: Mélissa Guex ve spolupráci s uměleckým týmem
Hudební tvorba a vystoupení: Clément Grin
Režijní asistence a dramaturgie: Bast Hippocrate
Zvuková technika: Charlotte Vuissoz
Scénografie a kostýmy: Lucie Meyer
Světelný design: Justine Bouillet
Umělecká poradkyně: Julie Botet
Swiss Dance Days 2026 – Catol Teixeira: ODE
12. února 2026, 13:00 hodin
Vidmarhalle, Bern
Realizační tým
Choreografie, tanec: Catol Teixeira
Poetický rozhovor: Gabriela Perigo
Zvuková tvorba: Mbé, Luisa Lemgruber
Světla: Catol Teixeira, Gautier Teuscher
