Jak Jiří Heřman překonal problémy opery?
Příběh v nové inscenaci Janáčkova divadla v Brně, v nastudování stálého šéfdirigenta Roberta Kružíka a v režii Jiřího Heřmana, se pohybuje v rámci dějin okolo poloviny 13. století, v souvislosti s historicky skutečnou postavou rytíře a šlechtice Voka I. z Rožmberka a založením cisterciácké fundace ve Vyšším Brodě.
Postava Voka Vítkovice, pána z Růže (za vlády Přemysla Otakara II. nejvyššího maršálka a druhého nejvyššího veřejného činitele Českého království) je ve Smetanově opeře Čertova stěna vlastně souhrnné zobrazení různých členů tohoto rodu. Nedávné archeologické výzkumy rodinné hrobky Rožmberků ve Vyšším Brodě navíc odhalily ostatky dalších členů rodu, včetně bezdětného Petra Voka (1539–1611), posledního člena rodu (který tak vymřel po meči). Smetanova libretistka Eliška Krásnohorská určité historické skutečnosti ze svých rešerší při práci na libretu znala, nicméně především kombinovala historické motivy z různých epoch.
V Heřmanově pojetí však není věnována pozornost politické ani jiné veřejné roli Voka. Je to stárnoucí muž, jenž nikdy nezapomněl na svou první velkou lásku, a který byl dojat slibem Jarka, rytíře v jeho službách, vzdát se vlastní svatby, dokud se jeho pán neožení. Svou novou životní cestu objeví Vok až s příchodem Hedviky, dcery jeho životní lásky.
Jiří Heřman je zkušeným režisérem s bohatou invencí, nicméně jak si poradit s různými problémy v ději a postavách libreta, zejména s jeho veršovanou formou? Jak známo, spolupráce skladatele a libretistky na této opeře nebyla šťastná, a dnešním divákům se musí „veršotepecký“ typ textu nutně jevit někdy až groteskně (kromě několika výjimek, jako například ve slavné Vokově árii Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala).
Režisérovi se naštěstí podařilo tyto problémy překonat. Některé části partitury byly vyškrtnuty, včetně výstupu s ovečkami (verše této árie působí obzvlášť prostoduše). Inscenátoři se moudře nepokusili ani o stavění či bourání nějaké stěny na jevišti, ani nezachovali návrhy lokalit, v nichž se měla jednotlivá dějství konat („skalnatá zalesněná krajina pod hradem Rožmberkem“ v prvním dějství, „sednička v pastýřské chatrči“ v druhém a „skalnaté koryto Vltavy pod Vyšším Brodem“ ve třetím). Všechna tři dějství se odehrávají ve vyšebrodském klášteře, který na Jiřího Heřmana mocně zapůsobil během jeho někdejší návštěvy (jak uvedl v rozhovoru s dramaturgyní Patricií Částkovou v programu). Tam si vlastně uvědomil poprvé i svou touhu tuto operu někdy v budoucnosti inscenovat.
Čertova stěna nebyla v době svého vzniku přijata
Na autografu Čertovy stěny v pražském Národním muzeu vypovídá Smetanova vlastní poznámka výstižně o situaci na premiéře 29. října 1882: „Čertova stěna, dohot. 17 dubna 1882. ponejprv provozovaná v divadle za byv. bránou v neděli dne 29ho října. Opera byla nedbale vypravovaná. Zima nutila ředitele, vzdor mých žádostech, nechat operu do malého divadla, k forcirovaným zkouškám. Špatná výprava, staré kostumi, nedostatek skoušek mně rozlobili tak, že jsem jen z tíží se nechal uchlácholit. – Hudba se líbila.“ [Pozn. autorky: V citátu je dodržen skladatelův původní zápis.]
Nešťastná premiéra ovlivnila pozdní přijímání opery, ale na její budoucí osud neměla vliv jen ona. Určité moderní prvky v hudbě, především v harmonii (která již předjímá dvacáté století), byly v době vzniku díla málo pochopitelné, a opera byla nakonec opomíjena. Ačkoliv Čertova stěna byla v naší zemi uvedena na řadě operních scén, je po Braniborech v Čechách Smetanovou druhou nejméně hranou operou. V zahraničí byla provedena jen ojediněle.
Čertova stěna byla znovu uvedena v Praze v roce 1890, dlouho po Smetanově smrti. Až Kovařovicovo nastudování z roku 1904 ji zařadilo do repertoáru pražského Národního divadla. Objevovaly se však návrhy na její úpravy, jak libreta, tak hudby (změny, které navrhl v roce 1909 Otakar Zich, nebyly nikdy realizovány). Další změny pro novou inscenaci v Národním divadle v roce 1942 zavedli dramatik Miroslav Rutte a Václav Talich. Po druhé světové válce se však inscenace vrátily k původní podobě.
S brněnskou výpravou a kostýmy by byl Smetana určitě spokojen
Jevištní návrh Heřmanova dlouhodobého spolupracovníka, scénografa Dragana Stojčevského, je působivý. Klášterní knihovna s šesticí pojízdných kostelních lavic a regálů s herbáři vzácných bylin (z obrácené strany jsou to zpovědnice) navozují patřičnou atmosféru, a v posledním dějství je v zadní stěně obrovské, vysoké gotické okno, za nímž vidíme vlny stoupající Vltavy. V této scéně obzvlášť zapůsobil jeden z představitelů „pekelných příšer“, který po okně šplhal jako Superman, zatímco Rarach visel ve své árii ze stropu, vysoko nad sborem. Pohybová kultura byla velmi dobrá i u ostatních zpěváků.
Trošku jsem se podivila určitým malým nesrovnalostem. Například ve sboru venkovské chasy vozili chlapci děvčata na soudobých plastových kolečkách, i když několik starodávných trakařů by se určitě dalo sehnat. Balíky slisované slámy se začaly používat na českém venkově až po 2. světové válce. Ale to jsou drobnůstky. A pokud byl viditelný rozdíl mezi dobovým nářadím či technikami a použitými rekvizitami záměr režie, jde jen o věc názoru.
Míra režijních nápadů byla, zejména v prvním dějství, někdy až přebohatá. S příchodem Hedviky však nabyla inscenace jiný směr a proud se ustálil. Musím však dodat, že kašírovaní kapříci na scéně mne nijak nezaujali. Jakkoliv chápu odkaz na rybníky jako jednu z dominant jižních Čech, není mi dosud jasné, čím měli kapři přispět k porozumění či oživení libreta, i dnes ještě problematického.
Kostýmy režisérovy dlouholeté spolupracovnice Zuzany Štefunkové-Rusínové byly jako vždy vkusné. Hedvičina černá róba, s volány podšitými materiálem pomněnkové barvy, byla obzvlášť pěkná, ač nereplikovala středověkou módu, což návrhářka vtipně uplatnila u jiných historických postav.
Jen Vít Nosek byl na otce Michálka příliš mladý, a paradoxně na to doplatil: jeho kostým byl totiž silně vycpaný. Proč nepředstavit Michálka jako hubeného staříka, ne otylého? Nicméně Nosek během celé opery notně a komicky kulhal, což přispělo k dobré charakteristice zestárlého hradního.
Vyrovnané výkony interpretů
Brněnský operní sbor mám ve velké oblibě. Nejen proto, že pod vedením zkušeného sbormistra Martina Buchty vždy podává velmi dobrý výkon, ale také proto, že jednotliví členové souboru nepůsobí dojmem herců/zpěváků, nýbrž vystupují jako praví lidé z masa a krve.
Mezi sólisty jsem ocenila na první premiéře výkon Romana Hozy (druhou premiéru jsem neviděla). Na Voka, jenž byl podle historických pramenů čtyřicátník, působí šestatřicetiletý, štíhlý, pohledný Hoza podle mého názoru příliš mladě. Avšak v polovině 13. století byl každý muž, kterému se podařilo dožít se čtyřicítky, považován málem za stařešinu. Ačkoliv Hoza nevystupoval jako nějaký ctihodný kmet, zachovával důstojnost projevu, která byla na místě. S půvabnou Kateřinou Kněžíkovou tvořili krásný jevištní pár, a jejich velmi pěkné hlasy se výborně doplňovaly. Daniel Matoušek a Lenka Máčiková tvořili jejich svěže působící protipól. Záviš v podání spolehlivé Václavy Krejčí Houskové byl zpodobněn jako pravá, věrná opora svého pána.
Často se hovoří o inscenačním oříšku – dvojnictví Raracha a Beneše, kteří “na potkání nejsou k rozeznání”. Mnišské roucho však může zahalit fyzické rozdíly mezi různými představiteli, a v režijním pojetí Vokovy postavy jsem nezaznamenala žádné slabiny nebo nějaké rozpolcení. A není vinou výborného Jana Šťávy, že v roli Raracha vynikl nápadněji než dvojnický Beneš. Jeho velký, průrazný bas a pohybová kultura byly skvělými předpoklady, i když David Szendiuch jako Beneš rovněž podal velmi dobrý výkon.
Mimochodem, kratičký výstup několika hlavních představitelů běžících přivítat Hedviku je malý klenot. V Heřmanově zpracování libreta hraje značnou roli i balet. Taneční scény skupiny pekelných příšer/ďáblíků byly režijně využity velmi dobře. Vynalézavá a výmluvná choreografie neopominula komický prvek, což diváci plně ocenili.
Velkolepá podívaná ve stylu francouzské velké opery
Je Čertova stěna skutečně „komicko-romantická“ opera, jak se vždy v podtitulu uvádí? V Heřmanově inscenaci jsou romantické prvky propojeny s veseloherními, které přinášejí odlehčení. Důraz na komiku v této opeře, již měla Krásnohorská na mysli hned od začátku své spolupráce se skladatelem, je v inscenaci na místě.
Smetana navíc promítl do hudby opery i své osobní prožitky spojené s hluchotou a vzpomínkami na vlastní lásku, a jejich emocionální dopad byl v inscenaci rovněž zřejmý. Drobné rytmické a jiné výkyvy, které byly na premiéře 7. února 2026 občas znatelné, se jistě v dalších představeních podaří vyladit.
Heřmanova inscenace je velkolepá podívaná ve stylu francouzské velké opery (která byla v 19. století oblíbená v celé Evropě), ale není zatížená zbytečným patosem. Ostatně vliv francouzské velké opery na Smetanovo jevištní dílo je zřejmý už od Braniborů v Čechách a Dalibora, a ve Dvou vdovách bylo libreto Emanuela Františka Züngela inspirováno jednoaktovou francouzskou veselohrou Les deux veuves z pera Féliciena Mallefilla.
V Heřmanově režii, tak trochu „po jihočesku“, si provedení Čertovy stěny zaslouží pozornost, a diváci odměnili na premiéře celý tým bouřlivým potleskem.
Přes komický aspekt libreta je to příběh o lásce, naději, souboji dobra se zlem, a o Smetanově hluboké touze po vnitřním smíření. Skladatelova poslední dokončená opera je hudební skvost, který zaujímá v pokladnici české hudby jedno z předních míst.
Bedřich Smetana: Čertova stěna
6. února 2026, 19:00 hodin
Národní divadlo Brno
Inscenační tým
Hudební nastudování, dirigent: Robert Kružík
Režie a světelný design: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
Choreografie: Marek Svobodník
Sbormistr: Martin Buchta
Videoart: Dominik Žižka
Dramaturgie: Patricie Částková
Účinkující
Vok Vítkovic: Roman Hoza
Záviš: Václava Krejčí Housková
Jarek: Daniel Matoušek
Hedvika: Kateřina Kněžíková
Michálek: Vít Nosek
Katuška: Lenka Máčiková
Beneš: David Szendiuch
Rarach: Jan Šťáva
Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Balet Národního divadla Brno
