Franz Kafka vytvořil ve svém díle svět, který je ve své podstatě univerzální, protože popsal mechanismy fungování společnosti, jaké „sedí“ na její moderní i postmoderní a současné systémy distribuce moci. Vždy zde najdeme člověka, který nabývá dojmu, že bojuje nebo je ovládán systémem, jehož struktury jsou příliš komplikované, aby je prohlédl a příliš složitě hierarchizované na to, aby jim unikl. Dostává se do situací boje s úřady, s výkonnou nebo soudní mocí i s rigidní repetitivností denního pořádku v zaměstnáních postrádajících kreativitu a objektivně viditelný výsledek, jako je továrna i rutina úřadu a korporátu. Přestože všechny systémy vytvořili lidé, z perspektivy jednotlivce se může zdát, že jde o nelidské entity. Uchyluje se ke vzpouře, která znamená vyčlenění ze systému a záhubu, nebo k letargii. Mohl to tak cítit vysoce senzitivní úředník v meziválečném období, tak jako kreativně zaměřený pracovník korporátu ve století jednadvacátém. Kromě toho obdařila popkultura i mechanismus turistického ruchu právě Franze Kafku také takovou až ne-lidskou aurou. Vypsal se ve svých dílech z frustrací, úzkostí a snad i nenaplněných životních snů, i když jeho krátký život nebyl prostý obyčejného štěstí, vztahů a užívání všeho, co moderní doba člověku přinesla. Čtenáři a diváci ale mají rádi tajuplnost, temnotu osudu i duše (dokud se nezačne týkat jich osobně). Není divu, že Kafka fascinuje i nejmladší generaci, byť je risk pracovat s tématem už tak nadužívaným.
Neodolal tedy ani choreograf David Lampart, který s komorní skupinou performerů rozdílného zázemí, kterou pojmenoval LampArt Company, vytvořil svou vlastní vizi Franze Kafky jako člověka pohlcovaného ani ne tak systémem, jako spíš svou vlastní citlivostí. Jako protivníka mu nestaví obraz nenáviděné mocenské struktury nebo nezáživné ubíjející rutiny, ale jeho vlastní mysl. Franz Kafka jako hlavní postava má dvě alter ega, stíny, které jemu i jeho blízkým znepříjemňují život. Do role Franze Kafky oslovil Vojtěcha Javůrka (abs. TKP 2023), jako jeho přítele Maxe Broda herce Jana Riegera (zároveň hraje i na klavír), Kafkovu životní lásku Felice Bauer tančí Natalia Chaloupková (abs. Pražské taneční konzervatoře), stíny čili Kafkova alter ega představují tanečnice Kateřina Barešová a mimka Tereza Hromádková. Ty se spolu a s Davidem Lampartem setkaly na HAMU při rozpracování jedné jeho drobnější choreografie, psali jsme o jejich vystoupení v rámci HAMU Festu. A tam se zřejmě také začala rodit myšlenka další spolupráce na větším projektu i na založení vlastní skupiny.
Každé nové uskupení i taneční projekt si jistě zaslouží pozornost, a tak se pojďme podívat, jak se koncipovaná samotná choreografie. Jde o sled obrazů bez přestávky, představení se zatím odehrává v atypickém prostoru divadelního klubu Rock Café na Národní třídě. Není to scéna uzpůsobená tanci, většinu parteru tvoří kavárensky řešené zázemí se stolky a až zadní část tvoří řady k sezení, prostor je spíš varietního typu. Scéna velmi skromných rozměrů samozřejmě nemá taneční podlahu, což ovlivňuje nejen (dis)komfort performerů, ale také akustiku. Choreograf ruší čtvrtou stěnu hned zpočátku, protože dvě hlavní mužské postavy nechává na jeviště vcházet z prostoru kavárny. Výchozí situací je jeviště zastřené krycí folií. Znázorňuje předěl mezi prostředími, chcete-li, mezi světy. První se zvedá a k této hranici přichází postava herce ztělesňujícího Maxe Broda, který tak vstupuje z civilního prostoru do náhlého hluku a zvukové krajiny plné odstínů hlasů. Otevírá piano, ale pozornost publika místo jeho figury přitáhnou siluety za poloprůsvitnou hradbou a dva páry rukou, jež posléze tuto šustivou membránu protrhnou.
Ženy (stíny – zatím v maskách) se pohybují s animální charakteristikou hmyzu, což neomylně evokuje Proměnu. Za zvuku klavíru pak na jeviště přichází Kafka – odstraňuje zbytek materie, která oddělovala obě prostředí. Zadní prospekt je potažen plachtou nevlídně tmavozelené barvy, která doplňuje ponurou atmosféru. Za zvuku smyčců je pro mladíka připravena energická choreografie, která se ale mění v letargii. S ní máme trochu spisovatele spojeného: s představou člověka, který byl životem, prací a okolnostmi udoláván k rezignaci a kterému zůstával jen svět písmen a slov. Samozřejmě rejstřík životních událostí včetně vztahů a různých odstínů citového života je větší, jak to třeba ukazuje ve své výpravné kolektivní inscenaci v Brně Markéta Habalová. Ale i zkratku je možné přijmout, protože komorní pojetí si ji obvykle vyžádá. Mladý Kafka si staví židli před publikum, za sebou svět svých představ, před sebou ten reálný. Jeho alter ega jej stahují do stínvého prostoru, což je vyjádřeno i manipulací s plachtou. Pro větší množství rekvizit není místo, ale jistá dávka minimalismu vůbec nevadí. Choreografie je ovlivněna především tradicí moderny. V sólové práci ji choreograf ale rozvolňuje, tanečníkovo tělo nechá pracovat ve vlnách, objevují možnosti flow a rozpouštění energie. V duetu spisovatele a jeho lásky, který doprovází hudba až barokního kompozičního stylu, zdůrazňuje soulad páru čistými liniemi. Postavy ovšem neprožívají jen „idylku“, ale proměnlivý citový vztah a dívka také v závěru zcela civilně kouří.
Nemůže chybět záplava papírů, nepostradatelný symbol spisovatelské, ale také nenáviděné kancelářské práce. Na postavách alter eg se ukazuje způsob, jakým choreograf kombinuje profesní specializace svých interpretů, pantomimu i tanec. Tereza Hromádková, která právě představuje jeden ze „stínů“ Kafkovy mysli, pracuje vyloženě na principu mime corporeal, ztělesnění pocitů a stavů. Tanečnice znázorňující druhý „stín“ používá tělo spíše jako nástroj pro zhmotnění taneční formy a proudu energie, její pohyb je plynulejší. Stereotypní představa o pantomimě jako hře s imaginárními předměty s prázdnýma rukama skutečně velmi podceňuje to, jak zásadní je pro fyzický mimus zvládnutí tělesných izolací (více než v tanci, kdy to potřebujeme jen u některých stylů, zatímco u mimu jde o samotný základ). Ale názorně tyto rozdíly vidíme, když vedle sebe tyto profesionály postavíme na jednu scénu. V choreografii jsou ovšem momenty, kdy se jejich projev opravdu velmi blíží, i tělo mimky samozřejmě umí zvláčnět a plynout.
Max Brod tančí s jedním ze stínů. V této části mají stříbrné masky připomínající složené oči, které je anonymizují, ale ne dokonale – protože těla a jejich slovníky mluví. Tereza ztvárňuje sugestivně hmyzí ruce kroutící se jako pařáty, paže za zády v nepřirozeném kloubním postavení. Je stínem intenzivně pronásledujícím, i když celek tvoří obě společně. Spisovatel se pohybuje kolem zadní stěny mělkého jeviště, jako by byl uvězněn, v jiné pasáži pak pohyb celého jeho těla představuje dech, dosahující ne jen do plic, ale do konečků prstů. U tanečnic klade choreograf důraz na šíje a paže. Tereza Hromádková v černém klobouku a zrcadlovou plochou v rukou performuje sólově. Můžeme se domýšlet, co, jaká vlastnost nebo nálada či energie se má odzrcadlit v nerovné ploše. Její postava je neklidná, těkavá, postupně ale i jaksi odbojná až vzteklá. Přibírá zvýrazněné izolované pohyby a tiky, je stínem až monstrem věčného neklidu. Obě dívky pak rozehrávají pohybovou hru se světelným zdrojem. Kde je v tom všem Kafka? Ne, nezmizel, a i on má svůj díl znepokojivého pohybového materiálu – převaly, vnitřní křeč, sevření, tenzi v celém těle. Tady už se pracuje více s postmoderními principy současného tance. Svléká si horní část oděvu a prožívá Proměnu, stává se hmyzem s krkolomně převrácenými končetinami, zkroutí ruce do nepřirozeného úhlu a ustupuje v strachu z vlastní temnoty. Stín-tanečnice tančí sama a dává se i do zpěvu – její hlas je melodický, zdá se, že zkušený. Obléká plášť z plachtoviny s oranžovou barevnou vrstvou, do kostýmů vklouznou i ostatní ženské interpretky a mísí se mezi diváky.
Kafka klesá na zem, jeho tělo ovládá třes. Hlasitý zvuk psacího stroje, jedna z mála civilních ruchových stop s reálným zvukem, je asi něco, čemu nelze odolat, když se pracuje s literárním námětem, stejně jako s papíry, stránkami rukopisů rozhazovanými prostorem. Z trhavých pohybů postava Kafky změkne a jako pod dojmem nové rezignace odchází. Tereza Hromádková znázorňuje čtenáře, a zároveň někoho, kdo – snad právě skrze tvorbu a psaní – trpí, rozervává sám se (to už užije imaginární pantomimu). Jako by také prodělávala kafkovské proměny. Z ruchů v hudbě vyvstává hlas, udolává hlukem. Přízrak klesá na bok, odplazí se, pohybově je pak scéna dobře vypointovaná v póze zády. I Kafka působí jako člověk, který se z posledních sil snaží vzdorovat vnější síle a který ví, že je to marné – vlny v těle, přízemní pozice, spirály pohybu. Vše postupně graduje, skrze křičící postavy a souboje se stínem, který ukončí polibek smrti a destrukce zadního plánu.
Jde o inscenaci, která vznikla z velkého nadšení a na velmi malém časovém úseku. To není možné pominout. Režijně je to zajímavě uchopeno, kdyby byl čas na zkoušení třikrát tak dlouhý a k dispozici taneční scéna, mohla by se choreografie rozvinout do prostoru (především je omezující téměř neexistující hloubka jeviště, proto jsou některé akce přeunuty přímo mezi diváky u stolků) a víc experimentovat s principy, které třeba tanečníci nemají tolik zažité. Z výsledného tvaru čiší zaujetí a vytrvalost autora, který zakládá skupinu prakticky od nuly v době, kdy začít s větším projektem v tanečním umění, na volné noze a na nezávislé scéně, se opravdu rovná sázce do loterie… Jako absolvent Taneční konzervatoře hl. m. Prahy (2017), se zkušenostmi s choreografií například pro Bohemia Balet, jehož byl členem, vychází z určité studiem a praxí vtělené pohybové zkušenosti, formované moderními tanečními technikami. Slovník tomu odpovídá, například u onoho duetu, kde je vysoce estetizovaný, celkově se při sledování pohybu většinou pohybujeme jako diváci v hájemství estetiky přirozenosti a souměrnosti, dotažených pohybů, řekněme fyziologické funkčnosti a krásy. Popření estetiky se objevuje v jednotlivém gestu nebo grimase, nikoliv v charakteru tanečního pohybu jako celkové formy.
Choreografa ale zajímá také tělesný výraz na vnitřní úrovni, nejen forma – nepochybně na něj mělo vliv i následné studium příbuzného, ale přece jen odlišného oboru, nonverbálního divadla na HAMU. Skrze tyto vlivy zřejmě postupně dochází k tomu, co jinak v taneční oblasti nabízí postmoderna a současný tanec, stejné směřování, jen jinými prostředky. Uvažuje jako režisér. Nejen z hlediska taneční formy, ale inscenačního celku, a co cením ještě více, netlačí performery do univerzálního projevu, ale zachovává jejich kompetenci v tom, v čem jsou vyškoleni, nechává tanečníky tančit, herce využívat vnitřní napětí a výraz a nenutí jej složitého materiálu, Tereza Hromádková rozvíjí techniku mime corporeal. Vypadá to banálně nebo možná samozřejmě, ale respektování uměleckých druhů a jejich nabídky i limitů, úplně samozřejmé není, stejně tak jako vědomí, že nejsou univerzální, ale komplementární. A že třeba pokud chci na jevišti pantomimu, je fajn využít mima, protože tanečník obvykle nebude vědět, jak v ní použít tělo a pak třeba místo postavy prodírající se lesem vidím něco na způsob mávání rukama do prázdna… Dvojstín je dobrý nápad, funguje i zapojení herce Jana Riegera. Hlavní představitel Kafky Vojtěch Javůrek byl nepřehlédnutelný už jako student. Vlastně mě překvapilo jeho směřování na hlavní obor moderního tance, v nejmladší generaci nemáme na tuzemské scéně příliš mnoho tanečníků, kteří by se typově hodili do rolí romantických hrdinů, a to on by svou téměř antickou vizáží bez debaty splnil. Ale volnější pohybové prostředky dvacátého století jsou mnohdy lákavější a je pochopitelné, když jim někdo dá přednost. U Kafky právě o tu rozvolněnost jde, je to role, kde může pracovat s výrazem celého těla, rozvinout plasticitu, ale ne na efekt, ale pro prožitek. Jeho Kafka je autentický, chvílemi apatický a unavený, ale pak propadající výbuchům vzdoru a odporu proti světu stínů, který jej obklopuje a který je zřejmě průsečíkem systému a spisovatelovy vlastní mysli, která mu dělá život ještě těžší. Zasněný melancholický typ se k této postavě hodí.
V objevování potenciálu vlastního těla a možností výrazu současného tance byl jistě významný i loňský projekt DEKKADANCERS a ARCHY+, ze kterého vzešla inscenace Hutch a jehož se účastnil právě i Vojta Javůrek. Rozdíl mezi první veřejnou prezentací, kde bylo ještě na každém z účastníků poznat, kdo právě přišel z hiphopového battlu a kdo si naopak nese mentální představu ideálního tanečníka vtělenou do sošné chůze Alberta na hřbitově, a pak výslednou inscenací, to bylo jako skok mezi dvěma úplně jinými tanečními světy. Je skvělé to pozorovat, byť by bylo ještě lepší to sledovat už dřív. Nepopírám, že mě u mnoha ročníkových a absolventských představení dráždí, pokud vidím repertoár sevřený v technikách americké moderny, která už je po téměř sto letech druhou klasikou a nastřádala spoustu naprosto zbytečné manýry. Replikuje vlastně životní cyklus akademické techniky, proti níž kdysi byla protestem. Akorát, že u nás se shodou okolností třetí taneční cyklus, vycházející z postmoderny a konceptualismu, odehrává spíše mimo prostředí konzervatoří (vyjma Duncanu) na nezávislé scéně, je to úplně jiný habitus, a tak zaniklo povědomí o tom, že mezi ním a modernou vede ve skutečnosti přímá linie a že jde také na reakci. A je tanečníky a tvůrci, které do praxe připravuje systém, objevován jako něco nového. To jen tak na okraj, vím, že změny se dějí i v tomto směru a dochází i ke generační výměně. Svou nezastupitelnou roli má řada dalších faktorů – studijní programy HAMU, aktivity Centra choreografického rozvoje SE.S.TA, mezinárodní festivaly, jako jsou 4+4 dny v pohybu, Bazaar, KoresponDance nebo Tanec Praha, i tyto neinstitucionální cesty jsou zásadní. Pak by to ještě chtělo mít v kultuře takové podmínky, aby tvůrci i tanečníci měli čas a prostředky na představení a festivaly, wokshopy, rezidence a choreografická setkání chodit, vystavovat se neznámému a pak samozřejmě mít i přiměřenou časovou dotaci na svou vlastní tvorbu. V rámci toho, co je možné, je projekt jako Kafka mladé LampArt Comapny, vznikající bez podpory a dotací, počinem, který musíme podpořit.
David Lampart: Kafka
9. února 2026, 20:00 hodin
Rock Café, Praha
Realizační tým
Choreografie, režie, dramaturgie: David Lampart
Hudba: Tomáš Drápal, Arvo Pärt, Tomáš Reindl/Omnion, Caroline Shaw a Attacca Quartet
Účinkující
Franz Kafka: Vojtěch Javůrek
Max Brod: Jan Rieger
Alter ego: Kateřina Barešová, Tereza Hromádková
Felice Bauerová: Natalia Chaloupková
Klavír: Jan Rieger
Zpěv: Kateřina Barešová
