Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen k uvedení Parsifala, poslední opery Richarda Wagnera, uvádí: „U příležitosti 150. výročí otevření Bayreuthského festivalu uvedeme po premiéře Zlata Rýna novou inscenaci Parsifala – operu původně určenou výhradně pro Bayreuth. Pro tuto novou produkci jsme angažovali velmi zkušený a úspěšný tým: režiséra Andrease Homokiho a dirigenta Markuse Porschnera, kteří dosáhli výrazných mezinárodních úspěchů s Wagnerovými operami.“
Dne 1. ledna 1914, třicet let po Wagnerově smrti, bylo dílo poprvé povoleno uvádět mimo Bayreuth – a Praha této příležitosti ihned využila. Téhož dne zazněla opera jak v Národním divadle, tak ve Státní opeře (tehdejším Neues Deutsches Theater).
„Wagnerova poslední opera Parsifal se svým inovativním využitím orchestrace, mystickou atmosférou a propojením hudby a dramatu představuje jeden ze základních kamenů operního repertoáru a má silnou tradici také v Praze. Těším se, že budeme pokračovat v této bohaté české wagnerovské tradici,“ dodává Hansen.
Tři měsíce před smrtí píše Wagner slova plná deziluze nad stavem světa – světa „vražd a loupeží organizovaných skrze lež, podvod a licoměrnost“. Pokud jeho tetralogie Prsten Nibelungův nastavuje tomuto světu zrcadlo jako monumentální podobenství o moci a destrukci, Parsifal hledá jinou odpověď: možnost regenerace člověka skrze soucit a popření egoistické vůle.
Wagner zde vychází ze středověkého eposu Wolframa von Eschenbacha, legendu o rytířích svatého grálu však přetváří do hluboce symbolického tvaru. Krvácející rána krále Amfortase se stává obrazem lidské existence založené na neukojitelné touze; Kundry zosobňuje neklid a vnitřní rozpor; Parsifal je „čistý blázen“, který skrze soucit dospívá k poznání a přináší možnost uzdravení.
Opera propojuje křesťanskou symboliku, Schopenhauerovu filozofii a myšlenky buddhismu. Výsledkem je dílo mimořádné duchovní koncentrace, s inovativní orchestrací, propracovanou sítí leitmotivů a jedinečnou mystickou atmosférou. Parsifal tak není tradiční operou, ale hudebně-dramatickou metaforou, která směřuje k vnitřnímu usebrání a existenciálním otázkám.
Své první režijní setkání s Parsifalem realizuje světoznámý německý režisér Andreas Homoki právě v Praze. Do svého výkladu zapojuje i místní kafkovskou tradici – motiv uzavřeného společenství, tajemné struktury a hledání smyslu v nepřehledném světě.
Homoki chápe dílo především jako drama odpovědnosti: „Tématem Parsifala je neslučitelnost velké zodpovědnosti s naplňováním vlastního individuálního úsilí být šťastný. Společenství grálu může být zachráněno jen někým zvenku – někým, kdo není zkorumpovaný, kdo přijde a řekne: všechno je špatně, musíme začít znovu. To je metafora ‚čistého blázna‘. Dokud je ale čistý, je k ničemu. Musí projít zkušeností, musí poznat soucit a přijmout odpovědnost.“
Společenství grálu se v jeho interpretaci stává metaforou společnosti v krizi, která čeká na obnovu – nikoli skrze moc, ale skrze etické probuzení. Parsifalova cesta tak není pouze náboženským mystériem, nýbrž existenciálním procesem zrání, během něhož se nevinnost proměňuje v odpovědnost.
Richard Wagner: Parsifal
Premiéry: 26. a 29. března 2026
Reprízy: 3., 11. a 18. dubna 2026
Státní opera Praha
Inscenační tým
Režie: Andreas Homoki
Dirigent: Markus Poschner, Richard Hein
Scéna: Frank Philipp Schlößmann
Kostýmy: Hannah Clark
Světelný design: Franck Evin
Sbormistr: Zuzana Kadlčíková, Pavel Vaněk
Dramaturgie: Werner Hintze, Ondřej Hučín
Účinkující
Parsifal: Matthew Newlin
Kundry: Ester Pavlů
Amfortas: Jiří Hájek
Titurel: Ivo Hrachovec
Gurnemanz: Timo Riihonen
Klingsor: Martin Bárta
První rytíř Grálu: Josef Moravec
Druhý rytíř Grálu: Miloš Horák
Panoši: Magdaléna Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Marek Žihla, Vít Šantora
Čarovné dívky: Barbora Perná, Magdaléna Hebousse, Stanislava Jirků, Valeria Pronina,
Yukiko Smetáčková Kinjo, Marie Svobodová
Hlas shůry: Jana Sýkorová
Sbor Státní opery a Sbor Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Balet Opery Národního divadla
Orchestr Státní opery
