Inscenace z cyklu Invisible s pořadovým číslem IV. je postavená na výpovědích, které tvoří její rytmus. Situace na scéně, v nichž se tanečnice ocitá, jsou vždy doprovázeny hlasy samotných aktérů (několika žen a jednoho muže), kteří popisují své zážitky v různých fázích nezdravého vztahu. Tyto pocity svým počínáním i fyzickým prožíváním performerka ilustruje, nebo spíše znásobuje. Forma je podřízena praktickému účelu skutečně ukázat, co prožívá člověk, který prochází celý scénářem od uvěznění ke svobodě. Divadlo jako osvěta. Tělo, jež tyto příběhy nasává a ztělesňuje pocity respondentů, patří tanečnici Adrianě Štefaňákové. Ta působí silně a sebevědomě i ve fázích, kdy se ocitá pod palbou psychického vykořisťování, ztělesňuje tichou odhodlanou bojovnici, která se v průběhu inscenace transformuje při hledání svého já. Vše je velmi názorné, inscenace využívá dvou základních metafor.
Cesta bojovníka jako základní metafora
Ta první, méně viditelná, je čajový obřad, který v díle samém nakonec nabyl podoby koncentrovaného soustředění při ruční tvorbě papíru. Dá se říci, že jakákoliv činnost se může stát obřadem, pokud si z ní začneme vytvářet rituál. Tím důležitým na něm je soustředění na přítomnou chvíli, v níž obřad probíhá, koncentrace na předmět, skrze který pozornost přechází do těla, a to je vlastně somatické cvičení, které pomáhá v boji s traumatem. To je tedy vnitřní zastavení. Druhá metafora se vztahuje k procesu, který inscenace připodobňuje k cestě meče. Tanečnice skutečně od určité fáze pracuje na scéně s katanou, ovládnutí bojové techniky je tu příměrem ke spoutání strachu a stresových reakcí, krok k osvobození. Mečem si lze proklestit cestu, mečem lze přesekat pouta s minulostí. Nejen v japonských bojových uměních, jde o univerzální symboliku, třeba v new age se pracuje s meditacemi, kdy žádáme archanděla Michaela, aby svým modrým planoucím mečem přeťal karmická pouta. Metafora s katanou a bojovým uměním ale ještě zahrnuje prvek bdělosti bojovníka jako ilustraci dlouhodobosti procesu vysvobozování se – odchodem od nebezpečného partnera ještě není hotovo, je třeba udržet sílu a odhodlání, a také se nemstít, soustředit se na sebe a na svou vlastní sílu.
Je to vše velmi srozumitelné, možná až překvapivě lapidární. Rukojmí je velmi apelativním dílem cyklu a dominuje v něm snaha, aby divák pochopil. S určitým odstupem si uvědomuji, že z inscenace vyvstávají obrazy toho, co se na scéně dělo, ale mnohem méně si vybavuji, co bylo prožíváno – tělo charismatické performerky je především tělem jednajícím, konajícím. A to velmi sebevědomě (kouzlo jazyka: ano, skutečně je v nezdravých vztazích především nutné si uvědomit, že metafora páru, kdy dva jsou „jedním“, která sahá až k Platonovi, je ohromně přitažlivá, ale je třeba si být vědom zejména sám sebe a své celistvosti, kompletní hodnoty jedince). Rekvizity (především proměnlivý všudypřítomný papír) jsou symboly, které čteme, a tedy vnímáme racionálně, inscenace zaměstnává mnoho smyslů naráz: směs mluveného slova, projekcí, zvuků, to vše diváky vtáhne a zůstanou vizuálně silné obrazy. Ale ačkoliv jde o sólo, inscenace působí spíše monumentálně než intimně. Vnímám to jako jasný cíl – divák odchází tentokrát především poučený, a to zvláště když je představení ještě doplněné besedou s odborníkem, které jak doufám zůstanou pevnou součástí tohoto programu.
Kroky na cestě za svobodou
Jak tedy probíhá cesta za svobodou a vnitřní silou? Skrze několik fází a stádií. Jediná postava na scéně s temnými zvuky v pozadí vyvolá zprvu pocit napjatého čekání. Zřejmě je to nevěsta, trpělivě sedí na židli, za ní se zvedá dlouhý pruh papíru, jako kdyby to byla vlečka. Vypadá jako velký svitek, možná tak odkazuje na spojitost mezi generacemi, které si předávají přístup k životu a zapisují do něj novou kapitolu (pravda, jeden z diváků si jej asocioval také s rolí toaletního papíru, fantazii se meze vskutku nekladou). Idyla však brzy končí – postava si sama podřezává židli. I když hlas ženy říká „Jsi krásná“, tušíme, že tohle dobrodružství dobře nedopadne.
Žena se vyzouvá a my se seznamujeme s její minulostí, s tím, co předurčilo její postavení a základní vzorec reakcí a vnímání sebe sama. Ve vzpomínkách respondentů totiž znějí příkazy rodičů, které nasměrovávají do osamění. Nezlob. Buď ticho. Šaty má jako panenka, ale postupně je během představení vrstvu po vrstvě vysvlékne jako slupky cibule. Její chůze je vratká, zaklání se, nenachází rovnováhu. Tělo se dostává do křeče, trhavých pohybů, žena a její kostým se v záblescích mění v projekční plochu. Ačkoliv zůstávají neidentifikovaní, v projekcích během večera zahlédneme respondenty, detaily jejich tváří, očí, jsou tu s námi. Dívka se zmateně obrací sem a tam, padá na zem.
Přichází důležitá kapitola – ve vztazích se objevují děti. Výpovědi se točí kolem těhotenství. Někdy přijde dítě nečekaně spíše jako pohroma, protože teď už nebude útěk snadný. Mnohé si naopak myslí, že dítě jejich vztahy posílí, konečně nastane vysněná idyla. Ale iluze padají, a s nimi i šaty. V projekci vidíme oči. Dítě by mělo být radostí, ale mění se ve starost. Ambientní hudba překlenuje scénu do dalšího obrazu. Život je roztrhán na kusy, ale každý si jeho cáry vleče s sebou dál. Tanečnice zápasí s velikou papírovou koulí. Hlemýžď si na zádech nosí svůj domov, tohle je ale jiné, zátěž jako hromada kamení. Příkazy, zákazy, kritika, šikana, ubližování, vše táhne člověka k zemi, klesne na čtyři jako zvíře, lidskost ztratí především ve svých očích. Popis takové situace je na scéně modifikovaný do fyzické akce, vstupuje rytmus. Batoh zážitků svazuje a tíží. Hlas vypráví: predátoři konečně odhodili masky. V příbězích se roztáčí emocionální násilí, sílí pocity zneužití, ale manipulátoři a manipulátorky si dávají pozor. Pronásledují výčitkami, demonstrují moc. Žena mizí ze svého vlastního života – jako performerka, která ustupuje za transparentní horizont a stává se doslova stínem.
Přichází ale fáze sebepoznání a uvědomění. To symbolizuje akce s rozvinutou rolí papíru, na němž štětcem, kterému by slušela spíše kaligrafie, obkružuje tanečnice vlastní tělo barvou, jako když kriminalisté obkreslí na chodníku obrys těla. Chodidlo, ruka, paže a další linie, mohou to být části těla, které nesou nějakou zvlášť ošklivou vzpomínku. Respondenti popisují i to, jak se v jejich tělech odrazil stres a strach. Již není možné se schovat, ani pod tím obrazem ran, který se jeví jako vodní hladina. Není možné pod ní najít klid, je nutné se znovu po kouskách vynořit. A nadechnout se vzduchu. Papír je roztrhán a performerka se z jeho změti klube jako motýl. Její pohyb konečně a s o to větším důrazem doznal změny, dynamika a převaly hovoří o nacházení se, nastává boj, ale zatím vnitřní. Každá část těla si v izolacích dělá, co chce, ruka ještě hledá ústa, kterým nechce dovolit promluvit. Hledání síly a odvahy, paralýza, rozrušení, zajetí – rytmus se rozduní. Postava se svíjí a ramena ve stresu stoupají nepřirozeně vzhůru. Jako by cítila odpor k vlastnímu tělu ve snaze svléknout i kůži, která je potřísněná onou černou barvou. Ticho. Jen dech vyrážený z hrdla. Je třeba se vyčerpat do umdlení, aby pohyb našel skutečnou formu. Ta je nalézána v prudkých změnách směru, ale tanečnice jako by už v ruce měla zbraň. Ten pocit! Posbírat útržky života… a pak z něj pryč.
Finální sekvence je znovuzrozením a regenerací – právě oním soustředěným, neteatrálním, ale koncentrovaným aktem rituálu. Nejprve je třeba se očistit a svléknout zbytek zasychajícího násilí. Hlasy mluví o rozhodnutí k činu, ale právě proto je třeba se připravit, protože skutečné peklo teprve začne. Někoho čeká třeba deset let soudů, než bude vysvobozen. A Adriana si zatím obléká bílou: kalhoty, blůzu i pás. Je to uniforma? Svým způsobem je třeba chystat se k boji, který třeba nastává o děti, které se ve své nevinnosti stanou oběťmi i zbraní. Tanečnice s rozhodností uchopí katanu a pomalu jí manipuluje, její silueta bojovnice se rýsuje v protisvětle. Ostré, přesně mířené pohyby zastavené ve vzduchu s milimetrovou přesností nenarušuje ani hlásek. Je třeba obřadného gesta, kterým přetne papír, který ji poutá k minulosti. A z papíru, který se tak stal materiálem, pečlivě vyrábí nový – ano, bude drsnější, nese stopy násilné transformace, ale o to těžší je pak takovou silnou hmotu roztrhnout. Hlasy hovoří o odcházení a o manipulátorských technikách, o odchodech i útěcích. Ale také o úlevě, zastavení příznaků stresu, o vítězství. Všechno dobře dopadlo…
Kéž by všechny příběhy těchto pro společnost neviditelných obětí dopadly skutečně dobře. Vždy za nimi ale zůstane pachuť nespravedlnosti, promarněných a ztracených let, která možná pocit znovu nalezené svobody a sebehodnoty vykoupí, ale nenavrátí.
Rukojmí
24. března 2026, 19:30 hodin
Palác Akropolis, Praha
Realizační tým
Koncept, scénář, režie: Miřenka Čechová
Scénář, režie: Johana Ožvold
Performance: Adriana Štefaňáková
Scénografie, kostýmy: Pavlína Chroňáková
Dramaturgie: Kristýna Boháčová
Hudba a zvukový design: Martin Hůla
Světelný design: Filip Hron
AV materiály:
Režie: Johana Ožvold
Kamera: Šimon Dvořáček
Sounddesign, mix, mastering: Martin Ožvold
Střih: Zuzana Walter
Zvuk: Vojtěch Cibulka
