One Gesture je svěží událost na pomezí happeningu, performance, generační výpovědi a taneční party. Komunikuje témata jako sociální sítě, zrychlený posun, digitální šum, líbivé vs. autentické já, fyzická přítomnost, soudržnost i mentální odpojení. Tvůrci přiznaně pracovali s gesty, sekvencemi či obrazy a odkazy, které v nejrůznějších podobách běžně kolují v digitálním světě. Opřeli se o současné pojmy jako scrolling, upcycling i copy paste, o recyklaci či přebírání již vyneseného a viděného, a zároveň sesazování těchto obsahů a forem do nových synapsí. Ze všeho, co všechno už tu bylo, tvůrčí kolektiv vytěžil stavební kameny a vydláždil jimi vlastní cestu. Ostatně, samo performerstvo s nadhledem ze scény podotklo, aby publikum nečekalo nic nového. Účinkující tak přiznaně drželi telefony, se sluchátky na uších reagovali na hudbu, možná na povely, následovali videa, komicky oživili i legendu kinematografie. Společně i jednotlivě opakovali určité pohybové sekvence, které se propisovaly do struktury scénického dění jako kódy, které se vždy znovu aktivovaly se zlomy v čase a konání.
Koncept přebírání gest z TikToku, fragmentů z IG, reels(ek), ale také legendárních etud či pohybových prvků světových umělců již v nedávné minulosti například rozpracoval choreograf Moritz Ostruschnjak v díle Trailer Park (světová premiéra 18. listopadu 2023). Česko-slovenská taneční platforma měla již šanci naživo se s touto choreografií pro německý soubor tanzmainz setkat během loňského festivalu Bratislava v pohybe. O pár let dříve se ještě jiné jeho dílo s názvem Tanzanweisungen představilo v zahradě bývalé Alty u západního křídla pražské Invalidovny v rámci festivalu Nultý bod. Již ono pracovalo s následováním instrukcí, změnou tanečních stylů, zběsilou proměnlivostí tempa, obecně na principu koláže různorodého, podvědomě známého materiálu. Sólista Daniel Conant přecházel z jedné taneční techniky do druhé, a to jejich vkládáním do nekonvenčních vazeb. Kombinoval baletní fragmenty s extrakty z lidových tanců, street dance a contemporary, vkládal akrobatické sekvence.
Podobně dynamické prostředí vytvářel současný triptych. Gesto zde bylo fyzickou promluvou, univerzální komunikační jednotkou. Užitý pohybový jazyk tak sestával ze „slov“ s referencemi k digitalizované popové mediální kultuře. Vsazováním obsahů do nových souvislostí autorstvo dokázalo navodit hru na přebírání, a současně vznikání, ubírali se cestou z jedniček a nul čili od online prostředí k analogu. Stáli na scéně jak sami za sebe, tak se zároveň neopomíjeli navzájem. Virtuálnímu světu naklápěli svou rezonancí odraznou desku, sobě podávali vstřícná gesta ke spolupráci i zrcadlení se. Jejich působnost na scéně rozpouštěla hranice mezi pojmy mimesis a originalita. Veškeré konání zastřešovala osobitost. Do akcí vstupovali jednotlivě i synchronizovaně a hlas jako by nasazovali tak, jak jim osobní situace dovolovala, čímž se úspěšně vymykali urputné snaze o perfekcionismus, i když občas postrádali intonační jistotu.
Postmoderní střihová struktura nelineárního narativu vnesla nadsázku i vědomou stylizaci, civilní způsob projevu a také výbuchy energie. Reinterpretace již vytvořeného v unikátní společné přítomnosti si nenárokovalo euforický vzmach, ale sdílení procesu a přiznaného partnerství se světlem, zvukem a šířeji prostorem. Vyzrálá svébytnost tryskala z žité skutečnosti, nehodnotícího postoje, reakce na fragmentarizaci dneška a odvíjela se v kolektivním rytmu tvořivého bytí.
One Gesture
27. února 2026, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Režie: Petra Tejnorová
Choreografie: Tereza Ondrová
Tvorba a performance: David Králík, Natalie Tun, Emma Fiala
Hudba: Tasya
Kostýmy: The Flava Supplier
Světla a projekce: Katarína Morávek Ďuricová
Umělecké konzultace: Sodja Zupanc-Lotker, Michal Cáb
