Chtěli bychom vám představit život v souboru samém a dát hlas jeho zástupcům, otevřít téma startu kariéry i pro ty čtenáře, které podobný krok teprve čeká. Kvalita premiéry mne ale přesvědčila o tom, že má obojí dostat svůj vlastní prostor, a proto se nejprve zastavíme u nového repertoáru, který je jako vždy situován do divadla Reduta.
První kus s názvem Archa vytvořil Uladzimir Ivanou, který společně s Markétou Pimek Habalovou soubor vede. Stavět choreografii na tělo vlastním svěřencům je to nejpřirozenější. Tato nová jednoaktovka je inspirovaná Apokalypsou Albrechta Dürera, ale dýchá moderním pojetím antiutopie, která je především populárním tématem literatury a popkultury současnosti, a tak si do ní můžeme promítnout i zcela aktuální představy, obavy, naděje. Téma lze vztáhnout na společnost či civilizaci, ale i na jedince, a apokalypsu jako jev není nutné vnímat jako konec, po němž již nepřijde nic, ale jako drsný přerod, třeba takzvanou temnou noc duše, která je součástí hluboké osobní přeměny. Myslím, že choreografie sama dává velkou volnost interpretace. Výtvarná stránka kusu je příznačně futuristická (je ovšem třeba si připomenout, že díla starých mistrů se také svým stylem někdy zdají předbíhat svou dobu o staletí, Dürer, Bruegel, Bosch mohou působit až futuristicky, Brandl jako by předpovídal impresionismus atd.) Kostýmy Jelizavety Šibajevy jsou výrazné především pro hlavní figury, postavy, jež působí jako vládci.
Osamělá postava modlícího se muže je tím, co diváky vítá na začátku choreografie. Šestice tanečníků ve světlých kostýmech s náznakem stromu ve tvaru kříže na zádech košilí, představuje lidstvo. Protipól je žena v rozměrné krinolíně. První scéna připomíná bitvu a tanečníci umírající vojáky, jeviště je po většinu doby ve tmě. Pracuje se s několika symbolickými předměty: s kordem a karafou vody. Scéna se temně zamlžuje. Choreografie pracuje s moderními principy, s důrazem na gesta, napětí v prstech, výskoky, rozepjaté paže a exaltovaný výraz, mnohoznačný. Hudba na elektronické bázi je rytmická. Dvojice se slévají, tanečníci vztahují dlaně, pohyb je rozfázovaná do pozastavovaných sekvencí a tanečníci vedeni do synchronizace. V charakteru pohybu nechybí elegance, impulzy ze středu těla, gesto vycházející od lokte, rozsáhlé rondy a zvedačky pokračující do rotace jsou prováděny lehce, tanečníci připomínají chvílemi eleganci sousoší. Museli bychom se podívat do grafických listů, jestli taková seskupení opravdu najdeme. Fatálně působící ženská postava se zaklání pod dojmem mocné emoce a pohyb se zpomaluje, tanečníci vzepnou ruce, aby mohli snést svou vůdkyni, nebo modlu. Je to postava prodchnutá důstojností, ale může ukrývat stejně tak dobro jako zlo. Svět fantazie tvoří proměňující se pohybové struktury a vzorce. Znamená rozbití nádoby symbolickou zkázu, nebo osvobození? Muž přichází k umdleným tanečníkům, hraje se o život a jeho sílu, nacházenou v páru skrze laskavou a jemnou interakci směřující k velkému modernímu duetu, kde souměrnost a soulad směřují k nadějné harmonii. Zatímco muž znaven sedí na proscéniu, pár pečetí příslib budoucnosti objetím.
Mário Radačovský si pro choreografii Dispute jednu ze skladeb Yanna Tiersena, Les bras de mer, která vyvolává i vzpomínky na jiné choreografie – je poutavá, proměnlivá, vytváří sama o sobě jasně vyčleněné sekvence naplněné dramatičností i lyrismem. Setkávání, míjení a žárlivost – ozvěny a přízraky minulosti mají někdy moc vnést do přítomnosti pochybnost a otázku, postavit důvěru před rozhodnutí: mezilidské vztahy jsou vděčným tématem komorně laděných choreografií. Dispute postavená pro tři tanečníky a nese se na vlně ladné moderny, esteticky příjemného toku pohybu, kdy emoce těla tanečníků spíše rozechvívají, než aby jimi fatálně otřásaly. Dívka (Gabriela Simón Hernández) tančí sólo a partneři ji pozorují. Paže vedou pohyb a zalamují se v loktech, tělo hledá ukotvení v širší pozici nad zemí, postavu v prostoru impulzivně pohání nerozhodnost – jak získat jistotu a důvěru? Stačí dotyk rukou? Dívka obchází partnera (Pablo Fahle), jako když se výhonek chce zapřít obtočením kolem kmene stromu, do zrychlených smyčců reaguje i on a rozvádí elegantně pohyb dál, tanečnice mu lehce naskočí do náručí, partner obratně využívá odstředivé síly v její přízemní rotaci, dívka zároveň vyjadřuje touhu i snahu uniknout. Zableskne se a světlo odhaluje vzpomínku, stopu – v triu propuká energie žárlivosti. Žena ocitá sama pod pableskujícím světlem, ztrácí se do myšlenek, vzpomínek, i do ticha. Partner pro ni přichází, snad již rozhodnutý zůstat, nabídnout oporu tělu, které náhle není schopno unést svou vlastní váhu, ve společné synchronizaci i v obyčejném gestu se zračí příslib, že řešení vždy existuje.
Alegorie, intimita, chybí ještě něco? Ano, ještě tu nebyl příběh, fyzické divadlo, a o to se divákům postará ve třetí části nazvané Inside Markéta Pimek Habalová. Vyprofilovala se nejen jako nápaditá choreografka, ale také režisérka s komplexním divadelním viděním, smyslem pro detail i nezbytnou zkratku – která je vskutku potřebná, má-li se do jednoaktovky zhutnit celý rozsáhlý literární příběh, jako je tomu v případě lákavé předlohy v podobě románu Vyhoďme ho z kola ven. Román má několik rovin: je možné jej vnímat jako realistickou kritiku amerického zdravotnictví své doby, ale je také považován za metaforu života v moderní společnosti, kdy systém (paradoxně tvořený jednotlivými lidmi) potlačuje a trestá každou odchylku a zaměřuje se na potlačení individuality. Zároveň je v něm také subtilnější téma hranice mezi šílenstvím a normálností, o níž také rozhoduje autorita, která ji nastavila. (Zajímavé je, že ve stejné době vydává Foucault v Evropě své dílo Dějiny šílenství: Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby).
Jde o lákavou předlohu, kterou trochu stereotypně vnímáme optikou národní hrdosti díky filmové Formanově adaptaci, ale na divadelních jevištích zdomácněla především dramatizace Dalea Wassermana. Taneční adaptaci můžeme znát z Plzně, kde celovečerní balet na motivy literárních předloh vytvořil Dustin Klein. Ten se mohl pustit do vykreslení všech románových postav, ale pro komorní miniaturu je zásadnější soustředit se jeden konflikt: mezi McMurphym, rebelem a v jistém směru bojovníkem za svobodu, a sestra Ratchedovou, která udržuje status quo systému, na němž je sama existenciálně závislá. Markéta Pimek Habalová se soustředila na tyto postavy, které v příběhu nesou na svých bedrech hlavní břímě jeho symboliky. Ostatní osazenstvo léčebného ústavu je sice tvořeno výraznými individualitami s vlastní povahou a projevem – což je právě z pohybového hlediska mimořádně lákavé – ale nezabředneme zbytečně do celých epizodních příběhů, procházíme situacemi, které se dějí všem, jen každý v nich reaguje po svém. A ve své hutnosti působí výsledná aktovka až dramaticky zdrcujícím dojmem, přičemž nechává interpretům maximální prostor pro nalezení herecké polohy pro vlastní charaktery.
V samém úvodu je použito kontra světlo automaticky vyvolávající v divákovi obrannou reakci, vtíravé smyčce navozují neklidnou atmosféru léčebny s postavami toužebně hledícími na nedosažitelný svět. Tanečníci pacienti na scéně disponují charakteristickými obsesemi projektujícími se do gesta nebo tělesného napětí a pohybu. I v synchronních pasážích je důraz kladen na ruce, zprvu jsou pohyby minimalistické, rytmické. Stávají se všichni jakoby jedním organismem, jedním pacientem – což je záměr systému, smazat individualitu a ovládnout. Ale vyvstávají přece jako samostatné charaktery, pronásledující neexistující vidiny, propadající do vnitřního stínu, indiferentní či rozčilení.
Sestra je vykreslena ve své křehkosti jako nebezpečná šelma a skvěle ji ztvárňuje Gabriela Simón Hernández: extrémně vláčná a pružná, a zároveň břitká a rozhodná, rychlá, svůdná, odmítavá – z interpretačního hlediska je třeba neustále pracovat s kvalitami, jež si vzájemně odporují. Vše je choreograficky stylizované, nepředstavujte si v šikanování a ubližování civilní názornost, jakou by použila třeba Lenka Vagnerová, tady je zlo elegantní, ale tím hrůznější. Manipulace pod rouškou dobrého záměru. Do této atmosféry vstupuje rebel (Pablo Fahle), světák, který neodkládá civilní oděv, jehož pohybový slovník zabíhá do akrobatických prvků, civilní chůze i projevu, který si snad z některých spolupacientů i utahuje, ale v dobrém. Přináší radost, přináší hry a rozptýlení od rutiny. Paradoxně je tedy narušitelem systému, ale pro ostatní léčivým prvkem. Jeho pohyb nepostrádá lehkost, izolace jsou přirozené. Společnou hru v karty doprovází rytmická hudba. Tanečník ostatní mate svým realistickým přístupem, ale vede je k uvolnění. Zatímco se sestrou přichází strach a neklid, brutálnější manipulace. Tvrdé pády, křeče a kontrakce, tenze tam, kde v těle běžně nemá být, expresivní výrazy. Vztek sestry se propisuje do dynamiky pohybu, skoků, širokých rondů, do gest. Po herecké stránce je zásadním ve střetu postav výraz tváře i těla: vzdor a provokace vyvolává silnější reakci. Jejich partneřina je velmi vyspělá a rychlá, plná jistoty, je to zápas v rychlosti a ona je v něm poražena. Pacienti jsou svedeni ke vzpouře, ze synchronizace se rozpadá forma do anarchie. Objevuje se však symbolická hrozba – nebo spíš ikonická (sémioticky vzato), křeslo. Hlavní hrdina jeho význam nechápe, tančí expresivní sólo. Jeho hlavním hrdinským gestem je odchod na místo předtím určeného pacienta. V závěrečné fázi rytmus inscenace graduje, přichází nevyhnutelně tragický konec – ale tak docela tragický není. Události mají nádech nevyhnutelnosti, taneční formace se stále mění, právě tak jako principy unisona a anarchického rozpadu. Jisté je jedno, byl překročen bod, za nímž už nic nebude stejné tak jako dřív, pacienti jsou nakaženi pro systém mnohem nebezpečnější chorobou než je pouhé šílenství – svobodou.
(Příště: Čtvrtá sezona Baletu NdB 2 (2): Očima tanečníků)
NdB 2: Program 8
26. února 2026, 19:00 hodin
Národní divadlo Brno, Divadlo Reduta
1. Uladzimir Ivanou: Archa
Realizační tým
Choreografie: Uladzimir Ivanou
Kostýmy: Jelizaveta Šibajeva
Hudba: Johann Sebastian Bach, Murcof
Interpreti
May Barrutia, Dóra Szepsi, Natálie Fikesová, Gabriela Simón Hernández, Theodor Bimer, Pablo Fahle, Urtzi Ganzedo, Jakub Zouplna
2. Mário Radačovský: Dispute
Realizační tým
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Yann Tiersen
Interpreti
Gabriela Simón Hernández, Theodor Bimer, Pablo Fahle
3. Markéta Pimek Habalová: Inside
Realizační tým
Choreografie: Markéta Pimek Habalová
Hudba: Jack Nitzsche, Kronos Quartet, Kimmo Phjonen, Samuli Kosminen
Světelný design: Jakub Jelínek
Interpreti
Gabriela Simón Hernández, Pablo Fahle, Theodor Bimer
May Barrutia, Thalia Egerházi, Natálie Fikesová, Charlotte Pelclová, Urtzi Ganzedo, Arrain Pillay, Jakub Zouplna
