Kolektivní tělo, proces, propustnost, nehierarchická součást systému, stírání odlišností a respekt k jinakosti, zranitelnost či proměnlivost jsou hesla, jimiž lze stručně shrnout pozorované dění vyvolané choreografickým gestem Sonji Pregrad. V sále se nejprve uprostřed stupňovitého hlediště na pevné platformě z praktikáblů vyjímala skupina osob. Téměř strnule vyčkávala. Performeři v barevně různorodých kostýmech, obepínajících tělo i volně na něm visících, drželi pozice s oporou v rukách, nohách, někteří leželi. Na první pohled, snad i díky výraznému líčení, působili jako komunitní model v malířově ateliéru, nebo shluk podmořské fauny či flóry, sousoší v galerii současného umění… Publikum se rozesadilo kolem. Na postupně se probouzející život skupiny bylo možné nahlížet z mnoha odlišných úhlů, pokud diváctvo zvolilo aktivní postoj a přesouvalo se v příšeří.
Na úvod byly patrné tvary. Oprostil-li se můj vlastní zrak od potřeby logické konkretizace, viděl obrysy, které s notnou dávkou fantazie evokovaly jakési buněčné propletence, kolonie barev, linie z napojení končetin a jiných tělesných částí. Následoval sled individualizovaných pohybů, které v synkrezi s okolím vytvářely vrstvy abstraktního scénického obsahu. Je možné, že každé z „těl“ se odvíjelo od „protoplazmatické“ struktury do vyšších stupňů vývoje, stejně tak mohlo být ve smyslu instinktivního bytí samo sebou, a současně spolu se všemi. Ať se jednalo o samostatné proudění v ohraničeném prostoru deskové plochy, nebo později jeviště, anebo šlo o obrazné imploze buněk coby slučování se s náznakem vlínání v paralele k přírodním dějům, nesla performance pečeť nelinearity a z hlediska tempa jisté nevzrušivosti.
Celek anonymizovaných osob jako by zastupoval široké spektrum subjektů i přírodnin. Chvílemi se performeři zcela stahovali do sebe a vytvářeli dojem křehké substance, jindy se očima upřeli do diváků a cukali jim koutky rtů. Podvojnost chování čeřila monotónní plynulost, jíž sekundoval koncept potemnělého svícení. Ačkoli tělo patrně nebylo primárně nástrojem reprezentace, nebylo tímto možné se ubránit dojmu jisté jeho exhibice. Komunikační síť tvořená v pomalém rozprostírání se, obrazně ve struktuře jakési nepravidelné architektury, se zhušťovala i rozpadala, a to v závislosti na blízkosti a přilnavosti, či naopak na rozhodnutí ustoupit do širšího prostoru. Pulsující organismus místo osidloval, odvážně nazváno kolonizoval. Natahoval čas, jenž protékal mezi jejich přítomností v drobném pohybu, nezřídka nijak výrazném.
Nabízený princip trvání nevnášel, ani o to nejspíš neusiloval, cokoli zřetelněji sdělujícího vyjma zastavení se a rozjímání v mimo-realitě. Nitky v anotaci zmiňovaného kolektivního těla se sem tam v napětí napnuly mezi performery. Obecně převažovala rozmlžená nečitelnost. Očekávání jisté radikality, ne ve smyslu výkonnostním a dynamickém, ale díky avizovanému průzkumu těla v ekosystému právě v rovině objevování (se) a propojování v širším komunitním kontextu skrze tělovou zkušenost se s pocitem zklamání oploštilo. Navíc, má-li se promlouvat o umělecko-badatelském terénu spjatém s tak křehkými motivy, patrně by formátu šla více vstříc galerie či reálné přírodní prostranství, poskytující i sledujícím možnost zahloubání se.
Bazaar Festival 2026 – Sonja Pregrad: O
17. března 2026, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Námět a choreografie: Sonja Pregrad
Hudba a koncept prostoru: Nika Pećarina
Kostýmy: Bruna Jakupović
Světelný design: Ema Kani
Asistent produkce: Tea Kantoci, Morana Kovačević
Technický ředitel: Tomislav Maglečić
Účinkující
Ivana Bojanić, Viktoria Bubalo, Lana Hosni, Anna Javoran, Nika Pećarina, Eva Priečková
