Po proudu vody
Jako první se odevzdaně odhaluje Katalin Bitó se svou choreografií Wetland harmonies, ve které se věnuje výzkumu obnovy ramen Dunaje. Prostor rozdělují do dvou hracích plánů projekce, při čemž jednu tvoří zvukové vlny společně s texty dotýkajícími se emocí a prožitků, kde se pohybuje i Bitó ve volném dlouhém tyrkysovém tričku, a druhý vědecky vyvažuje televize, na níž se střídavě zobrazuje tekoucí voda a mapa krajiny s dominantními vodními plochami. Bitó jako by šla proti vnější dynamické a divoké atmosféře, pohybuje se hlavně na jednom místě a je pomalá. Rozevlátost jejího trička z ní tvoří vlnu ve velkém vodním kosmu, v němž díky své křehkosti může sublimovat. Mám pocit, jako by její tělo odolávalo síle mlýnských kamenů, v nichž se mele, zvláště když text na pozadí rozjímá o bolesti. Možná bych popisný doprovod ani nepotřebovala, abych chápala. Trochu mi přijde na sílu, jako by stvrzoval její nejistotu, jestli publikum dovede porozumět. Postupně se však pole její působnosti rozšiřuje, omývá jeviště čím dál tím víc jako proud vody. I přes tenzi nebo zranitelnost expanduje v narůstající síle. Zvuky tekoucí vody a s tím spojené obrazy mě uklidňují, ne-li přináší meditační účinky, protože se zklidní tlukot mého srdce. Ostatně tady o to evidentně jde, o vodu jako zdroj života, o který musíme pečovat a nepodceňovat zesilující sucho. Jak se ukazuje i při debatě, autorku právě v její práci zajímal kontrast mezi intelektuálním a emocionálním trigrováním diváka, a jak dalece publikum dovede zapojit myšlenky, a naproti tomu emoce. Zkrátka kdo z nás je víc projekce zvukových vln, a kdo konstatující televize?
V nejistotách smrti
Následně nás proud času zanáší do prostoru se čtyřmi bytostmi v barevných punčochách, které sedí zády k publiku a čelem ke stolu s notebookem a k obrazu, kde rovněž sedí několik zadumaných postav pro změnu směrem k hoře, která jim brání vidět za horizont. S touto estetickou vytříbeností očarovává publikum Tomáš Janypka s projektem Moje svědomí je čisté, baby ještě několik desítek vteřin po začátku představení, což rovněž působí jako určitá meditace. Každý teď máme před sebou horizont, od kterého nevíme, co očekávat. Najednou se z úst jednoho z performerů ozývá: „I want to be OK…,“ na což reagují i další stejnou větou, ale jeden z nich zamíchá do této smalltalkové atmosféry i úzkost: „but I want to know how I die,“ což rozproudí dialog i potřebu svá těla do sebe vyloženě zaplétat, prostě se doslova podržet, jak si i performeři navzájem přikazují: „hold me, baby.“
Jako by strach sjednocoval nebo spojoval, smrt je horou v pozadí, která nás totiž nepouští vidět dál než do přítomnosti. Co s tím, když jsme tady a teď, ale nevíme, na jak dlouho? Aby publiku nebylo líto, že se nemůže zapojit, dostáváme příkaz si zapnout na telefonech zvuky, protože i to je přítomnost – být stále on-line, což působí až děsivě komicky, když se naše zařízení začnou rozeznívat. Mezitím se ze čtveřice stává kolektivní tělo, které se však nedokáže úplně obratně hýbat, ale nikdo teď není sám, a to je super, nebo? Vzniká tak koule, u které není jisté, jestli spolu soupeří, nebo se objímá. Jestli společně zahání úzkost, nebo ji rozšiřuje. Debata se pak opírá o jednu zákeřnou interpretační otázku: Co si myslíte, že jste viděli? Tomáš Janypka se odpověďmi baví a zapisuje si je do sešitu. Někdo narození, někdo smrt. Někdo sdělení, že být spolu může být těžké. Odpověď však zůstává smotaná v lidském klubku.
Ve spižírně s démony kolonialismu
Na závěr stage rozhýři projekt Dancing out colonial demons Mariie Bakalo, která se zde objevuje společně s další aktérkou: svůj výstup uvozují vsedě přednáškou o svém výzkumu věnovanému vztahu publika a exorcismu. Dynamika jejich pohybu připomíná divokost celého dnešního dne. Běhají po stagi a snaží se najít kotvy strašáků naší společnosti, které je potřeba vyhnat. Točí se stále v kruhu a expresivně napodobují lidi, které jakoby posedl ďábel. Do toho se na pozadí promítají titulky a zaznívá voice over dítěte, které v různých variacích pokládá otázku, co to znamená svoboda. Nevím, čím to, ale na jejich strunu se už nedokážu naladit a začíná mi scházet schopnost se soustředit. Jejich vystoupení mi připadá parodické, jako by se vysmívalo stereotypům o podobě posedlosti démonem nebo ďáblem. Přece jenom, není to téma strašákem v naší pokřesťanštělé kultuře? Možná proto ten voice over, který tolikrát bodá do slova svoboda. Možná prostě žádný démon neexistuje, ale naopak je tu jen čin, který se snažíme pak přebít?
Následně se performerky ptají, jaké asociace se nám divákům vybavují, když je sledujeme, a na základě odpovědí se snaží sestavit improvizovaný výstup, v němž zapracovávají například jízdu na kole a boj o svobodu. Cítím se zmateně, možná unaveně. Tato inscenace ze mě především vyhání poslední zbytky schopnosti interpretovat. Až při debatě pochopím, že cílem bylo do performance zapojit problematiku kolonialismu, který nás skličuje v našich možnostech pohybu i svobody. Až poté přece jen začnu nacházet určitý smysl viděného.
Když se tak začnu zamýšlet nad trojicí projektů, nějak váhám, na kolik byl dnes v převaze jako sdělovací prostředek tanec nebo pohyb, a nakolik slova, ať už promítaná nebo řečená v rámci debaty. Jako velké plus diskuze vnímám formát, v němž každé představení mělo svůj vlastní prostor pro feedback, který zajistila Kristýna Boháčová, díky čemuž jsme se vyhnuli zbytečné „dojmologii“. I přes to mi však projekty zapadají do metafory celého dne, který byl o pohybu v začarovaných kruzích, zvláště když se na závěr Ewan McLaren zmíní o nejistotách spojených s financováním Bazaar Festivalu.
Bazaar Festival 2026 – Sobotní Bazaar
21. března 2026, 16:00 hodin
Alfred ve dvoře, Praha
Program work in progress prezentací
Katalin Bitó (HU): Wetland harmonies
Tomáš Janypka a kol. (CZ): moje svědomí je čisté, baby
Mariia Bakalo (UA): Dancing out colonial demons
