Pocházíš z Brna, kde jsi také nejprve studoval na Biskupském gymnáziu. Dočetl jsem se, že jsi také hrál na varhany. To bylo v Brně?
Přesně tak, v Brně jsem nejprve začal chodit do chrámového sboru v bazilice Panny Marie na Starém Brně, kde mne uhranulo varhanické umění Petra Kolaře, a díky tomu jsem začal studovat hru na varhany. Později, když Petr přešel varhaničit do katedrály sv. Petra a Pavla, jsem po něm převzal místo „regenschoriho“ v bazilice.
Rozhodoval jsi se tedy mezi zpěvem a hrou na varhany nebo jsi považoval za samozřejmé, že zpěv a hra na varhany se budou vzájemně doplňovat?
Opět zmíním kolegu a kamaráda Petra Kolaře, který mi tenkrát dával malé sólové příležitosti při zpěvu ve sboru. Ten mi doporučil, abych někde zpěv studoval. Dal mi kontakt na pana profesora Vlastimila Babáka, který tenkrát vyučoval přímo v Janáčově divadle. Byl velikým nadšencem italské opery – no a tam to vlastně všechno začalo. Moje láska k opernímu zpěvu a divadlu.
Jak to tedy pokračovalo?
Po absolvování gymnázia jsem nakonec nešel studovat dál – láska k divadlu zvítězila – a nastoupil jsem do sboru Janáčkovy opery. V bazilice jsem působil jako varhaník dál, dokonce jsem tam jednu dobu vedl chrámový sbor. Po pár letech v operním sboru jsem se rozhodl přece jen nějakou vysokou školu absolvovat a nabízela se brněnská JAMU. Tam jsem chtěl původně studovat sborové dirigování, ale nějak jsem podcenil přípravu, a tak když se blížil termín talentových zkoušek, chtěl jsem z toho „vycouvat“. Na studijním oddělení mi ale odmítli vrátit poplatek, což se mi nelíbilo. Řekli mi tehdy, že jediná možnost je případně změnit obor – no a po přečtení seznamu oborů a termínů talentovek jsem si řekl, že jediné, co je realizovatelné, je zpěv. Začal jsem u paní profesorky Hladíkové a později u paní profesorky Hlavsové. Potom jsem nastoupil angažmá ve sboru v Německu a vysokou školu jsem nakonec dokončil na pražské HAMU pod vedením paní profesorky Hajóssyové. To je tak ve zkratce, celý příběh by vydal na knihu.
Začínal jsi v operních sborech, zpíval jsi v Brně i v Německu. Jak na toto období vzpomínáš? Nebyla to „ztráta času“ v tvé sólistické kariéře? Co ti to přineslo?
Ztráta času? Naopak! Přineslo mi to praxi, zpívání z listu, intonace (nejprve pod drezúrou pana profesora Pančíka, později v Německu), zkušenosti na zájezdech v Německu, Japonsku a hlavně potom v italském Pesaru na Rossiniho operním festivalu. Tam jsem jezdil pravidelně každé léto, zpíval po boku špičkových rossiniovských pěvců, „zamiloval“ jsem se do Juana Diega Floréze a uvědomil si, že právě tato hudba je mému hlasu nejbližší. Později jsem dokonce přemluvil maestra Bruna de Simone a absolvoval u něj několik lekcí interpretace Rossiniho hudby. To bylo v době, kdy jsem po ročním angažmá v operním sboru divadla v německém Bonnu získal trvalé angažmá v drážďanské Semperoper. A právě v Drážďanech jsem začal pracovat na pěvecké technice s profesorem Matthiasem Beutlichem – a tehdy jsem začal uvažovat o sólové kariéře.
Myslím, že jsme se poznali v Moravském divadle v Olomouci, kde jsi v mé inscenaci Straussova Netopýra vytvořil těžkou roli Eisensteina. Jak vzpomínáš na doby působení v Moravském divadle v Olomouci a na role, které jsi tam zpíval?
Je to přesně tak, a vzpomínám na to rád – byla to pěkná taškařice. Angažmá v Moravském divadle Olomouc bylo pro mne zásadním. Na oblastním divadle musí člověk dělat nejen operu, ale i operetu a muzikál. A to je neuvěřitelná a nezaplatitelná škola. Zprvu jsem byl samozřejmě bezradný, nezkušený, tak jsem konzultoval se staršími kolegy nejen z opery, ale i z činohry – hlavně jevištní mluvu právě v operetách nebo muzikálech.
Máš nějaké oblíbené kolegy?
Je těžké někoho jmenovat, protože bych pak mohl zapomenout na ostatní. Mám v životě na skvělé kolegy štěstí a je jich spousta. Když bych měl přece jen někoho zmínit, pak jsou to pánové Sváťa Sem (s tím jsem dokonce zpíval poprvé v ostravské inscenaci Lazebníka sevillského právě v překladu Jaromíra Nohavici) a „Hlíňa“ (Jakub Hliněnský), se kterým se potkávám na jevišti zde v ústecké inscenaci. S oběma nás spojuje stejný smysl pro humor, na jevišti na sebe slyšíme a práce s nimi mě neskutečně baví. A s oběma jsme samozřejmě velcí kamarádi i v osobním životě.
Olomoucké angažmá jsi později vyměnil za angažmá v Janáčkově opeře v rodném Brně. Jak jsi zde spokojen a co všechno jsi zde zpíval?
Návrat do rodného města, navíc do divadla, které mělo a má takové jméno, nyní především díky tandemu Glaser-Heřman, bylo pro mne vlastně nejlepším možným krokem. Spokojen zde jsem. Provoz v divadlech má samozřejmě své stinné i světlé stránky, ale naštěstí stále převládají ty světlé. Těch rolí je spousta, po nástupu do angažmá to byl Nemorino (Nápoj lásky) a Ferrando (Cosi fan tutte), následoval Almaviva (Lazebník sevillský), Yannakos (Řecké pašije), Italský zpěvák (Růžový kavalír), Oronte (Alcina)…
Líbí se mi, že se držíš svého oboru – na scénách, kde jsi v angažmá i v divadlech, kde hostuješ. Myslíš, že je pro tebe důležité zpívat lyrický obor a neláká tě, někdy si zazpívat role dramatičtější?
No rád bych se držel, snažím se o to celý život, ale ne vždy je to možné – hlavně v Čechách, kdy se člověk bohužel neuživí jen s Rossini-Mozart-Donizetti repertoárem (což jsem vždy chtěl). A tak se stalo, že jsem si několikrát udělal i „výlet“ k dramatičtějším rolím, jako je například Rodolfo v Pucciniho Bohémě. Samozřejmě to bylo vždy na menších scénách. A ano – baví mne to, protože v těchto rolích je hodně „co hrát“ na rozdíl od převážně monotematických rolí lyrických „milovníků“.
Jsi jeden z mála tenoristů, kterého když poslouchám, nebojím se, že něco nezazpívá. Jak pečuješ o svůj hlas a co stále děláš pro jeho svěžest, kterou i po tolika odzpívaných rolích ve tvém hlase stále slyším
Snažím se používat hlavu. Když je zpívání moc, snažím se zvolnit (ne vždy se to daří) a kompenzovat práci v divadle s relaxem, jakým je mi například sport, fitko, toulky přírodou, ale také práce na zahradě. Ono se to nezdá, ale celé to naše řemeslo moc nejde provozovat bez duševního klidu a pohody.
Máš spočítáno, kolik rolí jsi dosud vytvořil? Které jsou tvé nejoblíbenější?
Nemám. Nejoblíbenější je zrovna asi Lazebník sevillský (a fakt to teď před ústeckou premiérou neříkám nijak účelově (smích) – zpíval jsem ho v Olomouci, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích, a teď tady. Ale mám i spoustu svých splněných snů – Ramiro v Popelce, Tonio v Dceři pluku, Nemorino v Nápoji lásky, Rodolfo v Bohémě, Edgardo v Lucii z Lammermooru nebo Vévoda v Rigolettovi.
Roli Almavivy v Lazebníku sevillském teď studuješ pro Severočeské divadlo v Ústí nad Labem. Není to tvé první setkání s touto rolí, jak jsi sám řekl. Zpíval jsi ho již v českém překladu Jaromíra Nohavicy v Ostravě. Jaký je tvůj názor, zda operu hrát v českém překladu nebo v originále? Jaké jsou přednosti obou těchto variant?
Předností češtiny je samozřejmě srozumitelnost situačního humoru bez nutnosti sledovat titulky, navíc Nohavicův text je velice vtipný (bál jsem se, jestli není moc „lokální“ a jestli bude ostravský nádech fungovat i v jiném městě, ale nakonec myslím, že vše funguje krásně).
Naopak v italštině se mi zpívá mnohem lépe. Český překlad trochu narušuje takové to pravé „bel canto“, italské frázování a kantilénu.
Jaká bude inscenace v Ústí nad Labem?
Inscenace Dáši Hlubkové, se kterou jsem mimochodem dělal spoustu inscenací právě v Olomouci, je rozehraná, plná gagů a vtipných akcí. Dirigent Martin Peschik má smysl pro „divadlo“, tedy nejen orchestr jako takový, ale i sledování a přizpůsobování se akcím nahoře na jevišti. Jeho gesta jsou spolehlivá, tempa brilantně rossiniovská, myslím, že diváci budou spokojeni.
Je to tvé první setkání s ústeckou operou?
Není, už jsem zde kdysi zpíval, ještě v době, kdy jsem byl v Drážďanech ve sboru, svou první sólovou roli vůbec: s nezapomenutelnou Yvettou Tannenbergerovou ve Veselé vdově.
Několikrát jsi byl nominován na Cenu Thálie až jsi ji nakonec v roce 2019 dostal za roli Ramira v Rossiniho Popelce. Co pro tebe taková vyznamenání znamenají?
Každé ocenění je pro zpěváka jakousi zpětnou vazbou, že dělá tu práci dobře. Cena Thalie je navíc v Čechách pomyslně „nejvyšší meta“. Samozřejmě si těchto ocenění velice vážím – o to víc, že Thálii, nebo třeba i výroční cenu Opery PLUS, jsem dostal za „Rossiniho“ a tedy mi potvrzují, že obor, který jsem zvolil, je ten pravý.
Věnuješ se také koncertnímu repertoáru. Co ti to přináší?
Moc mi na něj nezbývá čas a upřímně – divadlo je divadlo. Stát upnutý ve smokingu metr od lidí mi nedělá úplně dobře.
Máš při svém velkém repertoáru ještě nějakou vysněnou roli?
Chtěl bych si ještě jednou zazpívat Edgarda v Lucii z Lammermooru – tenkrát v Olomouci jsem ji zpíval poměrně brzo, a rád bych si to zopakoval teď, po zkušenostech pěveckých i hereckých, které jsem dosud nasbíral. Jinak miluji roli Cania v Komediantech (ale to je absolutně mimo můj obor – tak si o ní nechám alespoň zdát.
Co tě ještě po Lazebníku sevillském v Ústí nad Labem čeká?
Na své domovské scéně mě ještě do konce sezony čeká znovuobnovená premiéra Janáčkova Osudu v režii Roberta Carsena, a Straussova opereta Netopýr – kde ztvárním roli Alfreda (poté, co jsem v Olomouci ve tvé režii zpíval Eisensteina a ve Státní opeře v Praze Blinda, je to třetí – a doufám poslední tenor v této operetě.
Láká tě také v budoucnu učit zpívat?
Zatím jsem k tomu nenašel odvahu a hlavně čas, ale jak se říká – nikdy neříkej nikdy 🙂
Děkuji za rozhovor!
