Základem úspěšného podnikání je výborný nápad a dokonalý produkt. Když se k tomu přidá skvělý tah na branku, vše se zdá být perfektní. Otevřít si v zahraničí několikátou restauraci se slovenskou specialitou v hlavním menu, chce navíc dávku odhodlání až risku. Tanečnice Paulína Šmatláková v hnědém kostýmku a mikrofonem u hlavy, jako v danou chvíli zosobnění „amerického“ snu, zostra nastoupila na jeviště, aby se podělila o tajemství svého úspěchu. Svou řeč o bramborách a dalších detailech důležitých pro výrobu halušek rytmizovala ve stylu perfektně drilovaného projevu TEDx Talks. Do toku slov sázela výrazná gesta jako kameny v tatranské bystřině, jako by podtrhovala význam či symbolický přesah sdělení, někdy údernou zvukomalebnost. Verbální projev vrážela do prostoru se srovnatelnou razancí, s jakou se odřezává těsto do vody. Těsná provázanost postojů, posunků a způsobů komunikace evokovala až promyšleně uplatněný delsartovský systém. Tělová expresivita a dikce, a především osobitá artikulace a distribuce dechu zajišťovala předávání smyslu textu i jeho možných skrytých významů. Problikávání hesel na stěnu podporovalo atraktivní útržkovitou sdělnost, z níž se navenek drala exhibice vysoké výkonnosti, současně však nechávala tušit, že za vším prezentovaným stojí jak odhodlání i úsilí, tak také vyčerpání až nepřemožitelná únava…
Směj se, pořád se směj! se odehrávalo na vyvýšené platformě industriálního prostoru. Oba performeři oblečení v „office looku“ se převážně pohybovali na kruhovém výřezu bílé taneční plochy. Prostor celkově naplňovala pestrá přehršel divadelních prostředků, včetně výrazné světelné kompozice, vtahující hudební linie, utvrzovací interakce s diváky, nadstavbového videoartu či artefaktů jako celohlavová maska brambory nebo nafukovací reklamní poutač coby doplňkový kolorit nejen amerického venkova. I navzdory příležitostnému lunaparku z navrstvení tkvělo ryzí jádro představení v tandemu Šmatláková – Heriban. Oba doslova zářili. Ve svých postavách i vlastním pohybovém projevu si zcela suverénně žili a skvěle se doplňovali. Jejich jevištní přítomnost zastiňovala lecjakou podsunutou dekoraci. Vynikali vedle sebe a spolu, i každý sám za sebe, byť ženská část obsazení patrně intenzivněji, a podstupovali zápas se sebekritikou i hodnocením, s pnutím a přesycením, s tlakem a očekáváním, s povinností k poslušnosti a touhou vzdorovat.
Představení držela na vysoké úrovni kvalita tanečního projevu a charisma obou umělců. Choreografie komponovaná jako dialog stylizovaného gesta s autenticitou stavěla na variacích odvozených z lidového tance, contemporary dance a fyzického divadla, chvílemi prosákl krump či fitness styl. Střídala se precizní práce nohou, pevné postoje a plynulé vazby se sekvencemi v uvolnění až vláčnosti, ale také s úsečností a střihy. Bohatost scénického pohybového dění se rozšiřovala jako odvíjející se vějíř během velmi dusného alabamského léta. Dvojice si pohrávala s hýbáním a stavem „být hýbán/a“, se sesouváním se, s pouštěním a vypouštěním, s pojmy jako regulace a regenerace.
Objevila se kapitola věnovaná józe za doprovodu Heribanova hrdelního zvuku, příběh sebeironie o fyzickém vzezření zapadající do škatulky současného ideálu, dravý kovbojský country taneček i sólový zpěv Šmatlákové. Oba navzdory všem zmíněným nadbytečným ornamentům dokázali roztřást prostor jak svou energií, tak intenzivním projevem. Ať se jednalo o stoj nebo zafixovanou pozici, dále přehmaty rukou, kroky á la pata špička dopad a výskok či složité vazby svazující koordinaci hrubé a jemné motoriky, nebo spolupráci a herecký výraz, pokaždé byli zcela přítomní a připravení postoupit o krok dál.
Představení vystavilo výzvě i na odiv dva tanečníky mnoha talentů. Sic zasazeni ve vytyčeném rámci, určovali jeho obsah i výslednou podobu. Choreografka Jana Burkiewiczová se dotkla citlivě palčivé zóny dneška, a to nuceného pozitivismu, tlačené exhibice, syndromu vyhoření, průměrnosti škatulkované do formiček… Směj se, pořád se směj! se tak dokonce jevilo jako progresivní vstup do psychologicko-filozofické socio diskuze, vedené tanečně populárním jazykem.
Jana Burkiewiczová: Směj se, pořád se směj!
1. dubna 2026, 20:00 hodin
Jatka78 – Skleněnka, Praha
Realizační tým
Scénář, režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Scéna, kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Pavla Beranová
Projekce: Terézia Halamová
Hudba: Jiří Konvalinka
Účinkující
Paulína Šmatláková, Michal Heriban
