Gustavo Santaolalla roztancoval divadlo
Composers Summit Prague vyvrcholil hudebním zážitkem, na který přítomní hned tak nezapomenou. Od prvních chvil vystoupení Gustava Santaolally v Hudebním divadle Karlín bylo jasné, že nepůjde o obyčejný koncert. Spíš o jemnou, intenzivní hudební meditaci, která se chvílemi tvářila nenápadně, ale o to víc se přítomným dostala pod kůži. Byly ovšem i chvíle, kdy se diváci dostávali do extáze. Po koncertě pak odcházeli v tichém okouzlení s vědomím, že právě prožili něco velkého. Ostatně – jakékoliv setkání s kytarovou, skladatelskou a zpívající legendou je vždy velká věc.
Člověk přitom má pocit, že je vystupujícímu hudebníkovi blízko – Santaolalla je na pódiu bezprostřední, sympaticky komunikuje s hledištěm a dává najevo, že, ač hluboce ponořen do své hudby, hraje pro lidi. Obousměrnou lávku pro protékající sympatie postavil hned v úvodu koncertu, krátkým pozdravením svých posluchačů v češtině.
Dobře fungoval i další most: mezi sólistou a orchestrem. Uprostřed přemostění stál dirigent Bernhard Eder, který tuto dopravu – obrazně řečeno – řídil jako zkušený dopravní policista s citem pro všechno, co se zrovna dělo. Český národní symfonický orchestr pak oblékl Santaolallovy kompozice do doposud netušených kabátů. V originále znějí zmíněné skladby samozřejmě jinak, instrumentace vytvořená pro pražský koncert umožnila jejich nahlédnutí z nových a zajímavých úhlů. Kompozice slavného Argentince přitom působí jako trošku marnotratné, fintivé ženy: rády se dobře oblékají, přitom jim sluší opravdu kdeco, pokud ten který kabát ušije dobrý krejčí s porozuměním a láskou. A pochopitelně jim sluší i kabáty filmové. Gustavo Santaolalla patří k těm tvůrcům, kteří dokážou přirozeně propojit svět alternativní hudby s filmovým plátnem. A lidé na to slyší.
Od rocku k tichým vyprávěním
Santaolalla se narodil v Argentině, a v jeho dílech jsou vlivy hudební kultury i tradice jeho domoviny slyšet. A bylo to tak vždy, už od jeho rockových, či spíše ethno-folk-rockových začátků v 60. letech minulého století. Postupně se stal jednou z hudebních ikon, které formovaly latinskoamerickou rockovou scénu. Jako člen kapel Arco Iris a Soluna vytvářel ikonický soundtrack Jižní Ameriky té doby, který – jak bylo zmíněno – kombinoval rock a trochu i soul s folkem a jihoamerickým folklórem. V tomhle ohledu byl Santaolalla průkopníkem, a jeho hudba rezonovala kontinentem. Sem tam bodovala i za oceánem, ale zásadní roli hrála doma. Písně jako Vasudeva či Mañana campestre jsou v Argentině populární dodnes.
V 80. a 90. letech se Gustavo Santaolalla prosadil také jako producent – stál za úspěchem řady zásadních latinskoamerických interpretů a pomohl definovat moderní podobu „latino alternative“. Jeho vlastní hudba se přitom postupně ztišovala, zjednodušovala a soustřeďovala na atmosféru. Jejím typickým znakem se stal zvuk charangové kytary ronroco, který dokáže být křehký i naléhavý zároveň. Například hlavní melodie hudby ke hře a televiznímu seriálu The Last of Us stojí právě na tomhle nástroji pocházejícím z bolívijských And. Mimochodem – Santaolalla tvrdí, že právě díky ronrocu se dostal do světa a k zakázkám na filmovou hudbu.
I v ní uplatňuje zmíněné principy: křehkost, naléhavost, a vedle toho melodickou i rytmickou promyšlenost a zajímavé aranže. Právě projekty v tomhle žánru katapultovaly argentinského komponistu a kytaristu na nejvyšší příčky popularity, a to jak u diváků, tak i u kolegů a odborné kritiky.
Výběr ze své hudby pro filmy, seriály a videohry předvedl špičkový hudebník i v rámci svého koncertu v Hudebním divadle Karlín.
Rozhovor mezi orchestrem a kytaristou
Gustavo Santaolalla je dnes vnímán jako mistr hudební střídmosti – autor, který dokazuje, že i několik tónů může mít sílu vyprávět hluboký příběh. Svými soundtracky tak filmy povyšuje na další uměleckou a emocionální úroveň. Jsou i případy, že se natáčí přímo na jeho hudbu, která tak ovlivňuje herecké prožívání akce, a tedy i atmosféru záběru. Například hudbu k filmu Zkrocená hora (za kterou získal jednoho ze svých dvou Oscarů) měl hotovou ještě předtím, než padla první klapka. Režisér Ang Lee ji pak pouštěl hercům a hudba mu, jak se vyjádřil, celkově pomohla k dotvoření příběhu.
Ve velkém sále karlínské scény zazněla suita z hudby k tomuto filmu hned na úvod koncertu. Gustavo Santaolalla tak navodil ráz a atmosféru večera, tedy příjemně strávený čas s hlubokou, promyšlenou a přitom srdečnou hudbou. Zážitek byl už jenom sledovat slavného hudebníka při jeho niterné, soustředěné interpretaci s kytarou v ruce nebo naopak tak akorát excentrickém zpěvu. Při hraní byl pohroužen do sebe, svého prožívání a své hry, a s kolegy na pódiu komunikoval velmi nenápadně; jeho zpěv byl energický, intonačně i rytmicky bezchybný, a jeho hlas charismaticky rozervaný. Spoluúčinkujícím i publiku předkládal svůj svět, a orchestr mu ho pomáhal spoluvytvářet.
Gustava Santaolallu je lepší vidět naživo než ho poslouchat z nahrávek. Když je „v akci“, můžeme v přímém přenosu sledovat, jak se nové, aktuální pojetí skladby vytváří doslova tady a teď. Proto také tatáž kompozice v jeho podání nikdy nezazní stejně. Vždy je to jiný, specifický, na místě čerstvě vytvořený a zabalený dárek. Jak si ho kdo rozbalí, to už je na něm.
Při koncertu na Composers Summit Prague tyto dárky vedle Českého národního symfonického orchestru balili ještě kytaristé Santiago Carregal a Juan Luqui. Všichni se snažili vcítit do Santaolallovy momentální interpretační nálady, a v té se spolu s ním pohybovali. Byl to vlastně rozhovor mezi kytaristou (případně kytaristy) a orchestrem. Velmi tichý, ale hodně tvůrčí. Asi ve stylu: „Takhle? Takhle. Tak jo.“ Fungovalo to skvěle. Mediátor této komunikace, dirigent Bernhard Eder, neměl těžkou úlohu. Nikterak to pochopitelně nesnižuje jeho kvality, talentovaný Rakušan patří už řadu let k uznávaným dirigentům, skladatelům a aranžérům; i večer v Hudebním divadle Karlín držel „v lati“, a občas si dokonce zadirigoval i diváky.
Vedle Brokeback Mountain Suite (a samostatně zařazené písně A Love That Will Never Grow Old ze stejného snímku) zazněly během koncertu kompozice z filmů Babel, Kniha života, Motocyklové deníky, a také herního/seriálového projektu The Last of Us. Ten byl zastoupen hned dvěma čísly. Ostatně hudba z filmů Santaolallaova dvorního režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua také: kromě písně Iguazu z Babelu ještě malou suitou složenou ze soundtracků jeho dalších filmů. Pochopitelně nemohla chybět ani ukázka ze snímku Amores perros, pokládaného za jeden z nejzásadnějších počinů moderní mexické kinematografie. Koneckonců seznámení s tímto režisérem se pro Santaolallu stalo významným mezníkem v jeho tvorbě.
Gustavo Santaolalla – zpěvák
Některé skladby (a nebylo jich málo) ozdobil protagonista večera vedle virtuózního kytarového ztvárnění i svým zpěvem. Slyšet ho zpívat vlastní písně, které ve filmech často znějí v podání jiných interpretů, byl také vrcholný zážitek. Zpěv Gustava Santaolally není postavený na technické virtuozitě nebo oktávovém rozsahu, ale na výrazové autentičnosti. Jeho hlas působí syrově a zastřeně, na druhé straně občas i křehce, což dobře odpovídá jeho hudební estetice – jednoduché, introspektivní a silně emotivní. Nejde o zpěváka, který by ohromoval silou nebo precizní technikou, spíš o vypravěče, který dokáže úspornými prostředky vyvolat silnou atmosféru a pocit intimity.
Velkou roli hraje i jeho práce s frázováním a tichem. Santaolallův hlas a upřímné vokální vyjadřování se tak stávají nositelem nálady a emocí, které mistr předával z pódia do hlediště. Na koncertě pořádaném Composers Summit Prague rozhodně neodpočíval, ač za sebou měl skoro týden setkávání s kolegy a mentorských master classů, během kterých předával mladým adeptům filmově-hudebního řemesla své zkušenosti a dával dobré rady. Měl zkrátka v našem hlavním městě náročný program. Energie pro závěrečný koncert Composers Summit Prague měl ovšem pořád dost. A napumpoval ji i do diváků zaplněného divadelního sálu.
Však s ním také celé divadlo při závěrečných skladbách večera nejen tleskalo do rytmu, ale i tančilo, a to za mohutného povzbuzování ze strany dirigenta Bernharda Edera. Diváky tančící mezi řadami sedadel v divadelním hledišti člověk nevidí každý den.
Povedené vyvrcholení povedené akce
Závěrečný koncert Composers Summit Prague se vydařil. Jediná výtka jinak skvělého večera míří k filmovým projekcím na plátně za hudebníky. Byly zcela zbytečné, koncert by se obešel bez nich. Kdyby tu běžely ukázky z filmů, jejichž hudba zrovna zněla z pódia, tak možná. Takhle ale spíše rušily.
Byla to ale jediná drobná vada na kráse. Ty projekce budou zapomenuty; hudba Gustava Santaolally v jeho podání ovšem ne. Samotnému hudebníkovi pak bude tenhle večer „na věčné časy“ připomínat i Composers Summit Award, kterou v jeho průběhu převzal.
Composers Summit Prague: Gustavo Santaolalla Concert
28. dubna 2026, 19:30 hodin
Hudební divadlo Karlín
Program
Hudba z hollywoodských děl jako The Last of Us, Zkrocená hora, Babel, Motocyklové deníky a další.
Účinkující
Gustavo Santaolalla – kompozice, kytary, zpěv
Santiago Carregal – kytara
Juan Luqui – kytara
Český národní symfonický orchestr
Bernhard Philipp Eder – dirigent
