Wikipedie říká, že efekt motýlích křídel neboli butterfly effect „vyjadřuje citlivou závislost vývoje systému na počátečních podmínkách, jejichž malé změny mohou mít v delším průběhu za následek velké variace“. Tento jev popsal meteorolog Edward Lorenz a svou přednášku nazval Předvídatelnost: Může mávnutí motýlích křídel v Brazílii způsobit tornádo v Texasu?, narážeje přitom na slavnou povídku Raye Bradburyho A Sound of Thunder (Burácení hromu), v níž nevinné zašlápnutí motýla při cestě časem způsobilo velké změny v „současnosti“, do které se cestovatelé vrátili. Je známá díky béčkovému sci-fi filmu Lovci dinosaurů, který ale vsadil na katastrofický scénář, zatímco povídka je laděna satiricky a jednou z point změny je alternativní vývoj pravopisu nebo že v prezidentských volbách zvítězil protikandidát. Lorenzova teorie byla velmi zpopularizovaná, ačkoliv dnes jsou vědci opatrnější v tak kategorickém popisu příčin a následků komplexních jevů – počasí zřejmě k tak zásadní změně náchylné není a Lorenzovy výpočty jsou velmi zjednodušené. Jenže lidstvo jednoduchost přímo miluje, a tak se pojem motýlí efekt těší velké popularitě. Spíš než o přírodní zákonitost jde však o metaforu. Pojmenovává dvojsečnost každého rozhodnutí, které člověk udělá: na maličkostech záleží a sebemenší čin může mít nedozírné následky, na druhou stranu dodává naději, že i drobný skutek může naopak zvrátit vývoj k dobrému, a tedy že každý čin má smysl. A jako metaforu můžeme vnímat i samotnou inscenaci Adama Sojky.
Současný tanec a možnosti fantazie
Liberecký balet se tak pustil bezpečného přístavu taneční moderny a vplul více do vod současného tance (jak už naznačoval loňský Triangl). Je to odvážné, ozdravné a soubor se bezpochyby setkal s novým myšlením o pohybu, možnostech těla. U současného tance nejde o ovládnutí předem nadefinované techniky, naučení se existujícími slovníku pohybů a pozic, ale spíše jeho vytváření, respektive spolu-vytváření na místě s choreografem, který vždy přináší své autorské postupy nebo metody. Současný tanec spočívá v nacházení nových způsobů, jak iniciovat a rozvíjet pohyb (tady to například přineslo větší plynulost), ale především jak a co jím komunikovat. Nemusí být nutně nenarativní, ale je to obvyklé, právě proto, že jeho doménou jsou emoce a výraz. Šéfka souboru Marika Mikanová před premiérou napsala: „Butterfly Effect je pro mne jedinečný především v tom, jak dokáží být tanečníci autentičtí ve svých pocitech, aniž by na jevišti vyprávěli narativní příběh.“ Před úplnou abstrakcí, kdy bychom se soustředili pouze na kvality pohybu, tu ale nestojíme – inscenace má jasný oblouk a vývoj, i když si vzájemnou souvislost jednotlivých událostí a situací můžeme interpretovat podle sebe. Je plná vztahů, a tam kde je vztah, je také příběh.
Volnost interpretace je něco, čeho se často divák paradoxně obává, ačkoliv tato svoboda je tu pro něj. Jsme kulturně naučení, že máme věcem rozumět a svět chápat rozumem, snažíme se přeci o to od první třídy ve škole a naše schopnost jej racionálně popsat a vyložit je známkována. Nerozumět a nepochopit rovná se snížené známce i sebehodnotě. Myslím, že odtud pramení ten pocit paniky diváka, který „nerozumí“ tanci a považuje to za problém, ať už se domnívá, že je porouchaný on, nebo inscenace. Vysvětlit, že neurčitost je záměr a účel, je obtížné a trvá to dlouho, protože mysl se musí doslova adaptovat a přeprogramovat – na nejistotu, na mnohoznačnost a na to, že mnohost způsobů, jak obsah číst, není chyba. Najít pocit bezpečí v chaosu není jednoduché, ale je to tak trochu podmínka pro to, abychom si tuhle odnož postdramatického divadla naplno užívali.
Butterfly Effect je komorní inscenace pro pět interpretů, respektive sólového tanečníka a dva páry. Postava Pozorovatele nemá alternaci, ztvárňuje jej dlouholetý člen libereckého baletu Jaroslav Kolář, který tak má vlastně příležitost hrát tanečně-divadelní monodrama. Na scéně má vlastní prostor, z něhož do dění vstupuje a znovu je opouští, proto je také možné tuto roli vyložit odlišnými způsoby. Může být pozorovatelem právě probíhajícího příběhu (tedy něco ve stylu Okna do dvora), do něhož zasahuje z náklonnosti k těm, kteří jej prožívají, nebo z čirého altruismu, pomoci nerozhodnému, rozplést komunikační šum… Tato rovina nastoluje otázku intervence a její hranice, neboť nevyžádaná pomoc, i naše snaha řídit se dobře míněnou radou, při níž potlačujeme svou přirozenost, může navzdory dobrým úmyslům vyústit v katastrofu. Vliv na události ovšem může být i nezáměrný – pokud se pohybujeme na tenkém ledu, kde končí kvantová fyzika a začíná svět duchovních nauk, můžeme připustit sílu pouhé myšlenky, která se kdesi zhmotňuje, ať už myslíme na harmonii, nebo na konflikt. Efekt může mít vedle myšlenky i pouhá existence.
Nicméně, navzdory tomu, že se postava jmenuje Pozorovatel a znamená to, že se vztahuje k nějakému ději, který objektivně ve vnějším světě probíhá, první instinktivní interpretací, kterou ve mně inscenace vyvolala, totiž bylo, že jde o bilancování, o setkání člověka s živými vzpomínkami, se sebou samým, metaforicky naznačený dialog mezi jedním současným a dvěma dřívějšími já, k němuž sice nemůže dojít ve fyzické realitě, ale jistě je to možné v představách – a na divadle, tam je možné už úplně všechno. A tak se mi propletenec osudů dvou párů na scéně zdál být obrazem událostí, které už se kdyby staly, ale jimž hlavní hrdina zkouší dát nový směr alespoň v paralelní realitě silou myšlenek, nebo v alternativní realitě vlastní fantazie, a v závěru znovu prožívá to, co už se jednou odehrálo. Tentokrát však s porozuměním procesu nebo přirozenému zákonu, který za neodvratitelným osudem stál, se smířením, vyrovnaností. Ten osud, neúprosný koloběh a řád světa se zdá symbolizovat miniatura kolotoče uprostřed jeviště. Snad to, že se v něm otáčí opuštěné dětské hračky a že si je na začátku protagonisté prohlížejí, vyvolalo ten dojem, že se díváme do minulosti.
Mikrosvěty a intervence
Kromě zmenšeniny kolotoče tvoří scénu už zmiňovaný „pokoj“ na straně jeviště a na opačné krátká řada židlí jako v čekárně – jinak je prosto prázdný, připravený jen pojmout lidská mikrodramata a rozmáchlou choreografii. Výpravu celou vytvořil Pavel Knolle, s logickým citem pro taneční inscenaci, v niž prostor je základním požadavkem, ale divák potřebuje i symbolická vodítka, aby se v tématu neztratil. Malá scéna Malého divadla je využitá na maximum. Civilní oděv dává prostor pohybu, ale neodvádí zbytečně pozornost. Hudba, kterou rovným dílem vytvořil Adam Sojka s Petrem Duchalíkem, má nejprve jen podobu rytmu. Zamyšlený Pozorovatel si prohlíží růži, která slouží jako symbol i funkční rekvizita, než se v ní v závěru zhmotní sama pomíjivost.
Složitější vrstvy rytmu přirozeně vtahují na scénu tanečníky, jimiž jsou v premiérovém obsazení Anya Clarke, Jana Černá, František Šourek a Arturo Pérez del Campo. První pár rozvádí vláčně kontaktní duet, druzí dva se teprve seznamují, pohyb je veden ve slow motion dynamice. Může to být vzpomínka (nebo dvě), dva paralelní děje, nebo dvě po sobě následující fáze téhož vztahu, jen zobrazené naráz… Choreografii dominuje široká a hluboká druhá pozice a měkké paže, tanečníci se také přizpůsobují různému vnímání jevištního času. Jeden pár v něm zamrzne, druhý je jím unášen, každému plyne jinak. Fyzická blízkost pomůže experimentovat s vyosením nebo s unášením tíhy tanečního partnera, lehké zachycení partnerky v náskoku působí s naprostou samozřejmostí. Nejde tu o ornament nebo vnější krásu gesta, ale o kontakt a předanou energii. Pozorovatel je zřejmě skutečně hybatelem, i když stačí jen lehký dotyk, zkrátka jako motýlím křídlem. V závěru prvního obrazu je už intervence jasná, protože Kolář dává impulz směru pohybu celé čtveřici či je naopak zastavuje a sleduje.
Přechod mezi reálným světem a – venkovním světem, světem představ, světem vzpomínky, ať už je to cokoliv – se stále opakuje a je velmi lapidární. Ale vzhledem k tomu, jak se choreografie drží abstrakce, není názornost v jednom bodě na škodu, divák alespoň jasně pochopí, že jsou prostředí oddělena. Pozorovatel někdy přichází jako s nabídkou pomoci, třeba s růží, kterou dá jednomu z mladíků, jehož netečnost ale nelze přebít vstřícným gestem. V dynamické pasáži s opakovanou pohybovou sekvencí jako by se Pozorovatel vyrovnával právě s marností opakovaných pokusů cosi ovlivnit. Jindy navazuje na duet páru, jemuž dominovala úsečná gesta, prožitek vztahu skrze Pozorovatelovu fantazii. Dívka tančí s malou kachničkou, kterou od něj dostala, jako kdyby to bylo dítě (a oba s partnerem se umně pohybují v nižších pozicích), a zatímco Pozorovatel si sám pro sebe s párem pískajících hraček přehrává doma dialog, stejný vztah je překládám v tanečním duetu. Vztahová řeč je skrze pohyb naprosto čitelná a jasná.
Melancholický, ale smířlivý konec
Jaroslavu Kolářovi připravil Adam Sojka také obsáhlý monolog. Textu je poměrně velké množství, ale tanečník s ním nakládá s jistotou a je zároveň civilní i důrazný, a především autentický. Patří k tomu druhu zamyšlení, k nimž dospíváme časem. O neexistenci teď. O neexistenci volby. O nikdy neodeslaných dopisech. A mnohém dalším. Důležitá je především melancholická atmosféra této introspekce. Mění se však rytmus zvukové krajiny i světlo a opět můžeme sledovat tanečníky, v jejich tělech se zřejmě poprvé usadil současný flow, adaptovali se na představu nekončícího pohybu, který vedle vlastního vnitřního impulzu využívá pro momentum energii ze všeho, čeho se dotkne, ať je to partner nebo zem. Pozorovatel se zatím ve své samotě dává do tance, jako kdyby byl v klubu nebo vzpomínal na časy diskoték, zatímco tanečníci se přes malé pohybové izolace kontrastně vracejí k principu slow motion. Klavír přináší zklidnění a ve hře je další rekvizita, tentokrát dopis. Ten, co ho nikdo nikdy nebude číst. Protože jeho adresátka opouští jeviště, a možná i tenhle svět. Ve stínohře s baterkami tančí po stěnách obrazy hraček z dětství a hudba mírně kulminuje. Jako by se čas na chvíli vrátil nebo se otevřely dveře druhé šanci, sladujeme duet v krásném kontra nasvícení, zpomalené siluety, avšak ženská figura se nakonec ocitá v partnerově náruči bezvládná s znovu odchází za světlem (lighting desing Karla Šimka je podstatou součástí inscenace, a důmyslná práce s protisvětlem je jen jedním z důležitých bodů).
Motiv odchodu je pak rozváděn ještě výrazněji, kdy za dívkou na jevišti přichází Pozorovatel. Zdánlivě banální netaneční situace, ale je velmi niterná. Odevzdání se opoře, soustředěná chůze, pomalé pozvednutí v pase, jemná partnerská práce. Pár míří k osvícenému východu a divácká pozornost se soustředí na toto vyprovázení. Potenciálně už tady mohl být konec, ale inscenace má epilog, který na jednu stranu vyvolává melancholii, na druhou stranu s rozpouštějícími se stránkami dopisu a okvětními plátky růže může navodit také pocit úlevy, odpoutání a vyrovnanosti. Tíha posledních minut leží opět na postavě Pozorovatele, jeho plné koncentraci na drobné gesto, což je větší herectví než ten nejrozmáchlejší pohyb. Závěrečný okamžik skrývá jedno scénografické překvapení, které nakonec všechno dění motivicky uzavírá v celek.
Domnívám se, že i když není pevně „nalinkovaný“ děj a pojmenovaná souslednost všech situací a vztahů, myšlenky, které chce choreograf předávat, jsou srozumitelné. Taneční jazyk je plynulý a přirozený, se všemi těmi již uvedenými charakteristikami a principy. Performeři odvedli skvělou práci, dovolili pohybu dýchat. V Jaroslavu Kolářovi našel Adam Sojka ideálního představitele, jehož zahloubaná introvertní základní poloha působí velmi autenticky. Je spolehlivým tanečním partnerem, pracuje s detaily a usnadňuje divákovi setrvání v přítomném okamžiku svou vlastní soustředěností. Je na publiku, jestli pozvání do zpomaleného toku času přijme a bude schopno se na něj vždy naladit. Některé pasáže inscenace by mohly přece jen působit i pro často používané zadržování pohybu monotónně, i když je to vnitřně v souladu s vážným námětem.
Adam Sojka, Petr Duchalík: Butterfly Effect
30. dubna 2026, 19:00 hodin
Divadlo F. X. Šaldy, Malé divadlo, Liberec
Inscenační tým
Režie a choreografie: Adam Sojka
Námět a text: Adam Sojka
Hudba: Petr Duchalík, Adam Sojka
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Light design: Karel Šimek
Asistent choreografie: Aleš Krátký
Inspice a hudební asistent: Diana Čirličová
Produkce: Barbora Svobodová
Účinkující
Pozorovatel: Jaroslav Kolář
Dále tančí: Anya Clarke, Jana Černá, František Šourek a Arturo Pérez del Campo
