Jako první vystoupila Olívie Skaunicová s choreografií Ninfea Equality, z níž sršela ženskost. Společně s dalšími čtyřmi tanečnicemi ukázala, kdo Olívie Skaunicová je, co ji spojuje s ostatními dívkami, v čem se naopak liší a jak ji kolektiv ovlivňuje. Tanec, v němž skupina působila jako jedno tělo, střídala se sóla samotné autorky. Každý pohyb vyvolával reakci, což přispívalo k plynulosti díla. Vizuálně zajímavé bylo opakující se využití postavení v diagonále a celková práce s prostorem. Studentky jím pluly jako lekníny po vodní hladině, podle kterých se choreografie jmenuje. Překvapivým momentem se stal energický tanec osvětlený pouze rychlými a krátkými růžovými záblesky. Tato část, připomínající vnitřní boj se sebou samou, dodala vystoupení náboj. Těžko ale říci, zda by zatančená variace vynikla tak impozantně i bez použití stroboskopu. Ninfea Equality je výpověď o osobnosti a povaze choreografky, která diváka zaujme svou autentičností.
Barbora Kropáčková jako jediná využila možnost svou maturitní práci pouze postavit a nezúčastnit se interpretace. Té se v díle EmerGENt State ujala trojice tanečnic, které ztvárnily hmotu a její potřebu tvořit celek. Choreografie začala podmanivým duněním, zvukem Vesmíru, které se postupně přelilo v elektronickou hudbu. Vystupující se po celou dobu aspoň kouskem těla dotýkaly a plynule se přelévaly a vlnily. Věrohodně tak zatančily elementární částice, jež to stále táhne k sobě, i když by se od sebe chtěly oprostit. Tato práce byla ze všech osmi nejakrobatičtější, a ačkoli artistické prvky občas narušily kontinuitu, dodaly dílu na energii a zajímavosti. Poutavým se také stal pohyb stavu bez tíže demonstrovaný ve stoji na ramenou. Autorka chytře pracovala s kompozicí, již zarámcovala světelným designem. EmerGENt State tedy končí stejně, jak začíná – pohledem na propletená těla dívek na zemi v kuželu světla.
Rámcovou kompozici ve své choreografii Kóma využila také Marie Macháčková, která jako spojující prvek zvolila projekci holých větví stromů. Autorka při tvorbě pracovala s tématem zániku identity jedince ve víru velkoměsta a jeho únikem od reality. Čtveřice tanečnic předvedla velice ladnou práci ozvláštněnou o prvky street dance a část připomínající módní přehlídku. Vznikl tak celek, na kterém bylo zjevné, že choreografka čerpá sama ze sebe. Společné energické pasáže rozbíjely místy unylou náladu, která sice odpovídala příběhu, ale chvílemi jí bylo příliš. Co je ovšem potřeba ocenit, jsou kostýmy a výraz tanečnic. Silným momentem se stalo roztržení halenky hlavní představitelky, ve které se mísila touha po jinakosti i stejnosti. Kóma se od ostatních liší tím, že v něm autorka nerozvíjí jen pohybový materiál, ale vypráví jím příběh.
Jediné sólo večera předvedl Vojtěch Vaculík. Jako rekvizitu si do choreografie Glass příhodně zvolil velké sklenice, které rozestavěl do půlkruhu, ohraničovaly tak taneční prostor. Jedna plná vody se v práci, jež se zaměřila na prohlédnutí skrz skleněný povrch za účelem objevit něco skrytého, stala jeho partnerkou. Přes sklenici různým způsobem skákal, točil se s ní, švihla s ní, aniž by vylil kapku tekutiny, plazil se s ní po zemi, chtěl se dostat dovnitř ní. V moment, kdy se prvky se sklenicí začaly opakovat, přešla choreografie do performance a z neživého aktéra se stal objekt. Tanečník dělal na dně od sklenice stojky, vylil si její obsah na hlavu, opět s ní švihal, ale tentokrát voda stříkala všude okolo, znovu nádobu naplnil a bublal do ní brčkem. Sklenici využil autor naplno, ale tanečně ho omezovala. Glass je určitě zajímavá scénograficky a eskalací, škoda jen, že důraz na rekvizitu přebil taneční stránku.
Po přestávce večer pokračoval choreografií Patologie nadbytku od Elišky Machalové. Polovina hlediště byla zaplněna oblečením, z něhož vylézaly a v němž se plazily tři tanečnice představující lákavost hromadění. Čtvrtá se naopak neustále snažila kusy oděvů uklidit na hromadu. Autorka chtěla představením upozornit na problém konzumní společnosti, která potřebuje stále víc. Četné variace na zemi díky nakupenému ošacení skvěle vynikly, zajímavé bylo jejich rychlé střídání s pasážemi ve stoje. Rekvizitu vystupující opět využily naplno, ale nenechaly se jí příliš unést – oblečení si navlékaly na ruce, rozhazovaly je, válely se v něm, svým pohybem ho přesouvaly. Eskalace k závěru mohla být větší, přesto je Patologie nadbytku choreografií s velice hlubokým posláním, které autorka úspěšně na publikum tancem přenesla.
S tématem vlastní identity pracoval také Jan Dvořáček v choreografii Decision. Ten se ale zaměřil na předepsané vzory, které jako společnost následujeme, a jak se z nich vymanit. Čtveřice tanečníků s šátky přes oči vyklepávala o zem dlouhými dřevěnými holemi rytmus. Postupně se sjednotili, přestali slepě bloudit po jevišti, sundali šátky a začal tanec podobný rituálům pravěkých kmenů, respektive byla patrná inspirace folklórem. Běh v kruhu, dupot, bouchání dřeva o sebe i o zem, skoky, otočky, předstíraný boj s tyčemi, to všechno dodalo práci jiskru. Chvályhodné byla také práce s holemi ve dvojicích. Pěkně fungovaly kontrastní momenty zpomalení a odhození rekvizity, představující prozření a vysvobození se z kolektivu, nalezení vlastního autentického já. Dřevo sice sloužilo tanečníkům jako partner a opora, v některých variacích ovšem překáželo. Choreografie Decision je příběhově dobře vystavěna a nabíjí energií.
Též Rosalie Červová se v choreografii Solus inspirovala otázkou identity a rolí jedince v kolektivu. Autorka samotná ztvárnila roli dívky, která do kolektivu nezapadá. Skupinka zbylých tanečníků ji bedlivě pozorovala, nepustila ji mezi sebe a do variací plných navažovaní, skluzů po zemi a občas i prvků akademického klasického tance. Hlavní částí se stal duet mezi vyčleněnou a jedním z vystupujících, ve kterém nechybělo podpírání, přenášení, práce s vahou a zvedačky. Zbylá trojice během tance tohoto páru vyjadřovala zdařile podezřívavost a nepřejícnost. Ačkoli byly prvky v duetu impozantní a precizně provedené, byla škoda, že autorka vystavěla práci právě na něm, a společné choreografie celé pětice nedostaly víc prostoru. Překvapivé bylo použití chorálu jako hudebního podkresu. Solus ukazuje, jak může být občas těžké zapadnout a jak jednoduché to je se správnými lidmi.
Jako poslední se svou choreografií Maso-pusť vystoupila Magdalena Vykydalová. Tato až groteskní performance měla všechno, co si lze představit. Masopustní kostýmy, živou kapelu složenou z flétny, houslí a tahací harmoniky, která vylezla zpod elevace, usmažené koblížky, jež putovaly na ochutnání publikem. Postupně se na jevišti tvořil větší a větší chaos. Tu si dvojice rozbíjela vajíčka o hlavu a u toho recitovala. Támhle se jedna z vystupujících pomazávala marmeládou. Tady někdo rozsypal celý pytlík máku po baletizolu. Úplně vepředu ležela kostka másla. V pozadí jedna postava panákovala. Zkrátka masopustní chaos, jak má být. Nakonec všechny postavy skončily v pekle, protože se příliš zbavily zábran, a byla to právě postava ďábla, která jimi vytvořený nepořádek uklidila. Maso-pusť je skvělá zábava k pobavení na závěr, úžasná groteska, vydařená performance, ale tanečně ji nelze se zbylými sedmi choreografiemi srovnávat, protože se řadí spíše k žánru fyzického divadla.
Různorodost programu dokládá, že mladí tanečníci mají skutečně prostor k tomu najít si svůj individuální projev a tvořit prostředky, které jsou jim nebližší a přirozené. Někdo volí krásu pohybu, jiný absurdní divadlo, jeden příběh, druhý abstrakci, ztvárňují konkrétní situace a motivy i náměty, které odkazují k obecným fenoménům. Je zřejmé, že s nimi rezonuje téma hledání a nacházení vlastní identity a vztahu jednotlivce, ke skupině, kolektivu, společnosti. Vydají se na cestu intepretace, stanou se choreografy, nebo pedagogy? To už je teď v jejich rukou.
Maturitní představení Konzervatoře Duncan centre
29. dubna 2026, 19:00 hodin
Konzervatoř Duncan centre, Praha
Choreografie uvedené v programu:
Ninfea Equality
Choreografie: Olívie Skaunicová
Interpretace: Olívie Skaunicová, Kateřina Bártů, Valentýna Dvořáková, Ester Kroutilová, Magdalena Vykydalová
Hudba: Floating Points: Falaise; Boards of Canada: One Very Important Thought
Kostýmy: Olívie Skaunicová
Konzultace (umělecké vedení): Lea Švejdová
EmerGENt State
Choreografie: Barbora Kropáčková
Interpretace: Arina Andreychuk, Bára Lišková, Anna Zikmundová, (Helena Střížková)
Hudba: Sounds of Space; Kabutogani: Clave; Rabit: xe
Kostýmy: Barbora Kropáčková
Konzultace (umělecké vedení): Lea Švejdová
Kóma
Choreografie: Marie Macháčková
Interpretace: Marie Macháčková, Klára Babinská, Rosalie Bendová, Nikol Čachotská
Hudba: Jakub Veselý, Marie Macháčková
Kostýmy: Klára Babinská, Marie Macháčková (s pomocí Veroniky Kacianové)
Konzultace (umělecké vedení): Marta Vodenková
Glass
Choreografie a interpretace: Vojtěch Vaculík
Hudba: Petr Kofroň, Milan Adamčiak: Typornamento; Glass sound (upraveno: Vojtěch Vaculík)
Kostýmy: Vojtěch Vaculík
Konzultace (umělecké vedení): Marta Vodenková
Patologie nadbytku
Choreografie: Eliška Machalová
Interpretace: Eliška Machalová, Viktorie Froňková, Amélie Hercíková, Barbora Kropáčková
Hudba: Kabutogani: Ducts, Airlock, Protocole 1
Kostýmy: Eliška Machalová, Viktorie Froňková, Amélie Hercíková, Barbora Kropáčková
Konzultace (umělecké vedení): Marta Vodenková
Decision
Choreografie: Jan Dvořáček
Interpretace: Jan Dvořáček, Arina Andreychuk, Adela Polomská, Magdalena Vykydalová, (Viktorie Křepelková)
Hudební koláž: Jan Dvořáček
Kostýmy: Jan Dvořáček
Konzultace (umělecké vedení): Marta Vodenková
Solus
Choreografie: Rosalie Červová
Interpretace: Rosalie Červová, Viktorie Cibulková, Stella Hajátková, Marie Macháčková, Oliver Zabystrzan
Hudba: Arvo Pärt: Spiegel im Spiegel, Magnificat; Christophe Zurfluh: Drum message
Kostýmy: Barbora Chvátalová
Konzultace (umělecké vedení): Petr Tyc
Maso-pusť
Choreografie: Magdalena Vykydalová
Interpretace: Magdalena Vykydalová, Cecila Ekrtová, Katarzyna Elperyn, Ester Kroutilová, Vojtěch Vaculík
Hudba: Josefína Havlínová, Josefína Hudcová, Jakub Pešek
Kostýmy: Magdalena Vykydalová
Konzultace (umělecké vedení): Petr Tyc
