Nedá mi to právě vás se pro začátek nezeptat: Kdo je pro vás autor?
Každý z nás něco v životě tvoří, takže by se možná dalo říct, že každý z nás je autor? Čím jsem starší, tím více obdivuji schopnost člověka vidět svět kolem sebe a vykládat si ho tolika rozličnými způsoby. A autor, ve smyslu umělec, je pro mě někdo, kdo má schopnost nahlížet realitu jiným, neběžným způsobem a dokáže svoje vnímání převést do umělecké formy tak, že se o to ostatní zajímají a chtějí toho být účastni.
Co formovalo vaše první úvahy o umění?
Moje první úvahy nebyly úvahami ve formě myšlenek, ale spíše bytostná potřeba sdílet. Nepocházím z umělecky založené rodiny, ale intuitivně jsem cítila, že mám nějaké nadání, že chci dělat divadlo. Cítila jsem za tím jistý druh dobrodružství a svobody. Byla jsem přesvědčená, že budu dělat divadlo, i kdybych měla být jen uvaděčka. To byly spíš takové ty první naivní představy o umění. Postupně jsem si začala uvědomovat, jakou sílu umění má a jak dokáže měnit věci v nás i kolem nás.
Vaše tvůrčí cesta začala studiem činoherního herectví na DAMU pod pedagogickým Borise Rösnera a Evy Salzmannové, jak jste se dostala k pohybovému divadlu?
Ještě před nástupem na DAMU jsem navštěvovala Studio moderní pantomimy Vladimíra Guta a taneční tréninky s Monikou Rebcovou. Takže to asi začalo tam. Ale možná ještě dřív, kdy jsem jako malá holka chtěla být baletkou nebo gymnastkou, ale rodiče mi to neumožnili, že je to moc velká dřina a hodně zranění. Tak jsem si sama cvičila a tancovala doma před zrcadlem. Pověstná byla moje pohybová etuda prskavka, kterou jsem jednou předvedla ženským v házenkářském týmu mojí sestry. To jsem se zavěsila za límeček trika na věšák, zapálila se a prskala a prskala, až jsem byla úplně vyprskaná. Od té doby to po mně chtěly pořád a říkaly mi prskavka.
Jaký vnímáte rozdíl mezi tanečníkem a hercem? Je vůbec mezi nimi rozdíl?
Právě ten rozdíl mě velmi zajímá, protože ho tam cítím. Máme jinou průpravu, tvoříme z odlišných impulsů a používáme jiné nástroje i metody. Tanec je podle mě více kodifikovaný a často i abstraktnější. Vyžaduje velkou disciplínu a pravidelný trénink. To hercům chybí. Soustředí se především na práci s prostorem, tvarem, rytmem a tělesnou precizností.
Herec je naopak vedený ve více rovinách zároveň: rozvíjí pohyb, hlas, jevištní výraz i práci s textem. Často vychází z dramatické situace a z potřeby něco sdělit nebo vyprávět, zatímco taneční vyjádření nemusí být nutně narativní. Zajímavé také je, že se častěji setkáváme s tím, že herec „tančí“, než že by tanečník vstupoval do herecké tvorby. Herec dokáže ztvárnit tanečníka, ale pro tanečníka bývá složitější obsáhnout komplexnost hereckého jednání, právě proto, že vyžaduje jiný typ práce s významem, situací a komunikací směrem k divákovi.
Od roku 2003 jste členkou divadla Farma v jeskyni. Co odstartovalo vaši spolupráci?
S Viliamem jsem se potkala v Městském divadle Karlovy Vary, kde jsem tou dobou byla v angažmá a on tam přijel režírovat. Uchvátil mě způsob jeho práce. I když to byla činohra, šel na to přes pohyb, přes rytmus a od herců vyžadoval komplexní přístup. Tam začala moje závislost na jeho způsobu práce. Hned mě ale do souboru nevzal. Řekl, že to zkusíme, přišlo mu zajímavé, že jsem hodně cestovala tzv. na divoko do zemí, kam se v té době tolik nejezdilo. Začala jsem tím, že jsem měla na starost kompletní realizaci webovek Farmy.
V čem se překrývají tvůrčí principy vaše a Viliama Dočolomanského?
Viliam udával základní směr, jak tvořit, jak přemýšlet o pohybu, o rytmu. Jeho výchozí myšlenka, že pohyb je hlas a hlas je pohyb, byla pro naši práci zásadní. Hodně jsme pracovali se zpěvem a pohybem jako propojenými nástroji, které se vzájemně ovlivňují a formují. Postupně jsme si tak vytvořili vlastní estetiku a specifické metody práce.
Já jsem si pak cvičení a způsoby tvorby upravovala podle svých potřeb a dalších zkušeností. Vliv Viliama Dočolomanského, ale i dalších členů Farmy v jeskyni, naše společné hledání a tvoření, byl a stále pro mě je zásadní. Když však učím na HAMU, tak se snažím rozvíjet potenciál každého jednotlivého studenta a podporovat ho v hledání vlastního jazyka a způsobu vyjádření, nepředávám jim „farmářskou“ estetiku.
Jaká témata jsou podle vás nejvíce nosná pro tvorbu inscenací?
Nemyslím si, že by existovalo téma, které by bylo samo o sobě nenosné. Některá témata jsou samozřejmě zpracovávána častěji a mají univerzálnější charakter, jiná zůstávají spíše na okraji. Pro mě je ale mnohem důležitější, jaký k tématu mám vztah jako autorská osobnost, jak ho dokážu uchopit, zasadit do současného kontextu a jestli ke mně skutečně promlouvá. A zároveň, jestli pak skrze mou tvorbu může promlouvat i k ostatním.
V Divadlu Vzlet jste se dramaturgicky podílela na interaktivní performanci Možnosti spříznění, na které participovalo publikum, ale dle své míry odvahy. Koho pro vás právě představuje divák?
Ve Vzletu jsem v tomto případě fungovala spíše v roli konzultantky projektu Veroniky Knytlové. Její ambicí bylo vyzvat diváka ke spoluúčasti a otevřít mu možnost prožít něco nového. Divák se sám rozhodoval, zda zůstane v bezpečné pozici pozorovatele, nebo se zapojí i jednáním. Jako herečka na diváka při tvorbě nemyslím, ale jinak je pro mě velmi důležitý. Divadlo a vlastně žádné umění bez diváka totiž neexistuje. Krásně to pro mě demonstroval vizuální umělec Ólafur Elíasson, který do galerie instaloval jemné padající kapičky vody a nasvítil to tak, že divák z určitého pohledu viděl duhu. Byl to jen a pouze divák před jehož zraky se duha zjevila, a to v momentu, kdy se postavil na správné místo. Pro mne to byl úžasný příklad toho, jak je divák důležitý nejen svou přítomností, ale i úhlem svého pohledu. Já sama jsem ráda divákem a to, když mám prostor si dotvářet věci po svém, vnímat je ze svého úhlu pohledu.
Ve své pedagogické činnosti se věnujete především autorskému divadlu. Z jakých principů a metod vycházíte? K čemu studenty vedete?
Chci studenty naučit vnímat to, co jiní nevidí, a skrze umění to pak předávat dál. Snažím se je vést k přesné artikulaci, ať už myšlenkové, tak výrazové. Kombinuji herecké metody s tanečně pohybovými a uplatňuji též hudební principy.
Ve výuce mimo jiné propojujete tělesnost a hlasový projevu, což se odráží i ve vašem působení s ansámblem BodyVoiceBand. Z jakého impulsu vzešla tato spolupráce?
S Jaroslavou Šiktancovou, zakladatelkou a režisérkou souboru, se známe již ze studií na DAMU, kde ona učila a já studovala. Později jsem pro její studenty vedla společně s Hankou Varadzinovou blok hereckých tréninků. Tam započaly naše první hovory o divadle, o herectví, o umění, které přerostly i v uměleckou spolupráci a velké přátelství. Dnes se mnou Jaroslava vede hodiny autorské tvorby na HAMU.
Jak vás při výuce ovlivňují vaše studentské zkušenosti?
Velmi výrazně. Sama jsem si prošla procesem hledání umělecké identity, a proto dobře rozumím tomu, čím si studenti v této fázi studia procházejí. Ten proces je podle mé zkušenosti v zásadě stále stejný. Uvědomuji si zároveň, že některé věci nelze uspěchat, přestože my jako pedagogové i oni jako budoucí tvůrci často toužíme po okamžitých výsledcích a býváme netrpěliví. V takových chvílích si vědomě připomínám vlastní studentskou zkušenost a snažím se pracovat s trpělivostí. Řada podnětů, které nám naši pedagogové předávali, ke mně ostatně plně dolehly až s odstupem několika let po ukončení studia.
Co pro vás sebou přináší váš nový post vedoucí Katedry nonverbálního divadla HAMU a jaký to má dopad vaši tvůrčí kariéru?
Jaký to má dopad na mou tvůrčí kariéru, zatím nedokážu úplně posoudit, protože jsem na této pozici krátce. Doufám ale, že zásadní dopad mít nebude. Chci zůstat aktivní umělkyní, miluji tvorbu. Zároveň si myslím, že být v kontaktu s tvorbou a současným děním aktivně je pro moji pedagogickou činnost dobré. Vedení katedry s sebou samozřejmě přináší větší časovou náročnost a odpovědnost. Na druhou stranu ale nabízí i možnost aktivně formovat směřování oboru, jeho zviditelnění a způsob, jakým je vnímán. Vnímám to jako příležitost přispět k tomu, aby náš obor zůstával živý, otevřený a relevantní i v širším kulturním kontextu.
Jakým směrem byste chtěla katedru rozvíjet, jaké máte vize či cíle?
Vize a cíle samozřejmě mám, ale v tuto chvíli je pro mě důležité projít výběrovým řízením, abych je mohla skutečně začít naplňovat. Momentálně jsem vedením katedry pouze pověřená. Jedním z mých hlavních záměrů je otevřít katedru intenzivnější mezinárodní spolupráci, abychom byli v živém dialogu s tím, co se děje v zahraničí, a mohli se tím vzájemně inspirovat. Zároveň bych chtěla systematicky rozvíjet kontakty a vytvářet platformy, které studentům usnadní přechod do praxe, tedy zvýší jejich uplatnitelnost po absolvování. Důležitou součástí je pro mě také podpora reprízování absolventských představení, aby práce studentů nekončila premiérou, ale měla možnost dalšího života a vývoje. Vnímám to zároveň i jako otázku udržitelnosti a určité ekologie tvorby, aby věci, které vzniknou, měly delší trvání a nekončily hned po svém uvedení, ale mohly se dále rozvíjet a nacházet své publikum.
Chystáte nějaké inovace ve výuce? Přizvání dalších pedagogů nebo hostů?
Jak jsem již říkala, v tuto chvíli jsem vedením katedry pouze pověřená, takže žádné zásadní personální změny nebo konkrétní přizvání nových pedagogů teď neplánuji. Zároveň si myslím, že náš pedagogický sbor je v současnosti velmi dobře sestavený a funkční, působí zde aktivní a oceňovaní umělci, kteří jsou zároveň silnými a zkušenými pedagogy. Do budoucna ale určitě vnímám smysl v citlivém otevírání prostoru pro hosty a krátkodobé spolupráce, zejména ze zahraničí. Ne jako náhradu stávajícího týmu, ale jako obohacení – možnost konfrontace, inspirace a sdílení různých přístupů, které mohou studentům rozšířit perspektivu i praktické zkušenosti.
Co nyní chystá katedra pro nás, diváky?
Pro diváky určitě chystáme několik příležitostí, jak se s naší prací potkat. V nejbližší době se mohou přijít podívat na absolventská představení 17. a 18. května, dále na festival Cirkuff v Trutnově a na festival HAMUFest 7. června, kde nebudou vystupovat jen naši studenti, ale i studenti z dalších kateder. Od příští sezony pak plánujeme pravidelné hraní v divadle Inspirace – pravděpodobně v liché nebo sudé úterky. Diváci se mohou těšit například na improvizace ve spolupráci s katedrou jazzu, které již několikrát proběhly, pantomimické etudy, krátké výstupy s maskou i další formy fyzického divadla. Chceme, aby se z toho stal živý a otevřený prostor pro setkávání s publikem i pro sdílení procesu práce, místo, kde se diváci mohou pravidelně setkávat s naším oborem a kde ho můžeme dlouhodobě zviditelňovat a dostávat více do povědomí.
Když studentům pomáháte s tvorbou autorských prací, vedete je, do jaké míry do jejich tvůrčího procesu zasahujete? Jste spíše v roli spolutvůrkyně, dramaturgyně, nebo čekáte, až sami přijdou s dotazem?
Na katedře to máme poměrně jasně nastavené, jsme především v roli uměleckých koučů. Nechceme studenty režírovat, ani jim jejich práci přebírat. Já osobně pracuji hlavně skrze otázky, které studentům pomáhají ujasnit si, co vlastně chtějí sdělit a jakým způsobem. Společně tak hledáme dramaturgii jejich práce. Zároveň se snažím zadávat úkoly, které je mohou v procesu posunout, nabízím inspirační materiály a doporučuji, co si přečíst nebo na jaký film či představení se podívat. Důležitou součástí mé role je také tzv. outside eye, studenti mi ukazují svůj materiál a já pojmenovávám, co vidím a jak na mě jejich práce působí. Nabízím různé možnosti a varianty řešení, ale finální rozhodnutí je vždy na studentovi. Právě tahle míra autonomie je podle mě klíčová pro jejich vlastní autorský růst.
Na školu často přicházejí mladí lidé, kteří nemají přesnou představu o své budoucí kariéře a o svých talentech – jaký člověk má školu opouštět? Kým je? S jakou „výbavou“ má odejít?
Byla bych ráda, kdyby ze školy odcházela především silná umělecká osobnost, člověk, který má jasný názor na svět i na umění a dokáže skrze svou tvorbu vědomě ovlivňovat své okolí. Samozřejmostí je pak i vysoká řemeslná vybavenost. Studenti by měli odcházet s pevnými technickými základy, ale zároveň se schopností tvořit, myslet v souvislostech a nést vlastní autorskou odpovědnost. Naši absolventi se uplatňují v různých oblastech, jako tanečníci, akrobaté, herci, improvizátoři, klauni, ale také jako pedagogové. Důležité pro mě ale je, aby nebyli jen „vykonavateli“ jednotlivých profesí, ale aby si dokázali vytvářet vlastní příležitosti a dlouhodobě rozvíjet svou uměleckou cestu.
Jaký je váš nejsilnější umělecký zážitek?
Příroda. Ta ve mě vyvolává silné emoce, odehrávají se v ní velké příběhy a dramata, je fascinující.
Jaké další projekty připravujete?
Jsem typ člověka, který neustále připravuje nějaký projekt. Nemusí se vždy jednat jen o umění a některé nápady čekají na své uskutečnění i několik let. Z těch nejbližších uměleckých projektů připravuji nové inscenace s Farmou v jeskyni a s BodyVoiceBand. Oba projekty by měly mít premiéru na podzim, s Farmou v prostoru DOX+ a s BodyVoiceBandem v Západočeské galerii v Plzni.
