Autorkou inscenace je režisérka Hana Strejčková, která se dlouhodobě věnuje práci s dětským publikem, tvorbě poetických multižánrových inscenací pro přesně definované věkové kategorie. Zatímco pro ty nejmenší je divadlo v kategorii 0+ místem poznávání nového prostředí, barev, tvarů a pohybu, starší děti jsou zapojovány s tím, že v performancích získávají určitou míru autonomie a stávají se spolutvůrci výsledného představení – byť pod vedením performerů a samozřejmě jen za předpokladu, že samy chtějí. Až na výjimky se však vždy ukáže, že malé děti mají nejméně zábran a participativní typ inscenací si oblíbí. Právě tak i v projektu věnovaném písňové tvorbě Leoše Janáčka funguje participace hladce a spoluperformerství dětských diváků je přirozené a bezprostřední.
Inscenace je koncipovaná jako pozvání na návštěvu. Hana Strejčková vítá diváky v roli hospodyně Leoše Janáčka Marie, po boku s výraznou mimkou Kateřinou Vernerovou, která představuje Marii v mladých letech, kdy do práce nastupovala. Její úloha se však v průběhu performance neomezuje jen na jednu identitu, postupně se převtěluje do dalších postav včetně Janáčka samotného, v inscenaci zastupuje dramatický prvek. Tanečnice Tereza Čechová a Karolína Teršípová zosobňují skladatelův vztah k lidovému umění a zásadním způsobem řídí interakce s dětmi, které rozděleny na dvě skupiny pravidelně mění pozice v prostoru, tvoří jednoduché řetězy a formace, zatímco dívky samy citují původní lidové tance.
Kromě pantomimických čísel je sborový zpěv, občas v doprovodu klavíru a houslí, prokládán i četbou, v níž ožívají události z domácnosti velkého skladatele, který se právě skrze tyto vzpomínky na prostotu všedního dne, na procházky, návštěvy, práci se studenty, hry se psem nebo lidové tancovačky náhle vůbec nezdá být velkým nedostižným idolem, ale prostým člověkem, který miloval hudbu nade vše. I to je podprahový pedagogický záměr, protože vztah si dítě utvoří spíše s někým, kdo svět vnímá podobně jako ono, než s nedosažitelnou autoritou. Humor a pohybové hry jsou cestou, která vede k přirozenému zájmu. A samy zde vyvěrají z lidové slovesnosti a Janáčkovy hudby, hravě rozvádějící motivy, jež je pak snadné uchopit i pohybově.
Hudebním jádrem jsou písňové cykly Říkadla a Ukvalské písně, kombinované tak, že vzniká memoárové dějové pásmo, a zároveň je podpořen vnitřní rytmus celku střídáním tónin i rytmů, chvíle veselí a chvíle zklidnění tvoří pravidelný tep. Tištěný program laděný do jemných pastelových barev a s autorskými ilustracemi Nikoly Logosové obsahuje všechny texty písní a říkadel v přesném sledu, takže se k nim mohou rodiče s dětmi doma znovu vrátit a jednotlivé scény si připomenout. Premiéra se konala v Sukově síně v pražském Rudolfinu, prolog ve formě uvítání na diváky čekal už ve vstupní hale mezi galerií a kavárnou. Z civilního prostředí tak vstupují rovnou do děje. V sále návštěvníky vítá po rozverném úvodu a seznámení píseň o hukvaldském kostelíku, pak patří na okamžik prostor tanečnicím, ale nejde o číslovaný program, takže do dění brzy vstupuje Kateřina Vernerová, aby imaginární pantomimou dětem přiblížila práci hospodyně. Plete se tanečnicím pod nohy a také malé diváky provádí bránou, kterou dívky vytvoří jako pro řetězový tanec.
Postupně se střídají herecké akce, krátké tance, participativní pasáže i text. Mimka se převtěluje v Janáčka, jemuž v hlavě vznikají nové melodie a zapisuje si imaginární noty. Nechybí sni hra s liščím ohonem, která je patrně narážkou na slavnou operu. Chvíli je dán prostor pouze sboru, jindy vynikne sólová hra na housle (Viktor Janoštín), tanečnice nechají děti vyměnit si místa nebo zformovat kruh. Nejvděčnější je u malých diváků scéna s imaginární hrou s neviditelným psem doprovázená historkou o ukradených špekáčcích, navíc jsou děti stále zapojovány do akce a k reakcím na performery jsou nenuceně vedeni i zpěváci. Kateřina prostřednictvím fyzického mimu ztvárňuje i zestárlého skladatele, který však vždy ožívá nadšením, když do jeho života vstoupí dravý rytmus, což je podprahovým poselstvím díla – hudba a zpěv, tanec a rytmus, možnost projevit se jimi a nechat je prostoupit vlastním tělem jako životodárnou energii je něco, co je člověku přirozené, i když někdy opomíjené.
Propojení s pantomimou je u pořadu zaměřeného na vážnou hudbu novinkou, a to velmi funkční. Kateřina Vernerová, která dokončuje studium na katedře nonverbálního divadla HAMU, se už od prvního ročníku zaměřuje na tradici imaginární pantomimy u nás nastolené především Ladislavem Fialkou. Ale samozřejmě s dnešní znalostí toho, kam může být fyzický mimus posunut při zakomponování dalších vlivů tanečního a pohybového divadla a principů práce s tělem jako komplexním nástrojem. Kateřina si komplexní přístup k technice mimu osvojila velmi rychle, svým naturelem se přirozeně hodí pro pokračování poetické linie pantomimy a vytváří si svůj vlastní estetický charakter na pomezí nostalgie a hravosti, soustředí se na čistotu formy i výrazu. Jako jedna z mála se nevydala cestou klaunérie ani novocirkusových technik, ale houževnatě hledá ženský protějšek pierota. Vztah k dětem je z vystoupení patrný, dokáže pro ně pantomimu adaptovat do srozumitelné polohy. V rámci inscenace je její akce režírovaná, ač je pohybový materiál její vlastní. Doslova se malým divákům mění před očima z rozverné dívky v elegantního muže, a stačí jen přidat či uvolnit napětí tu či jinde v těle a lehce změnit mimiku a postava kypící energií se nachýlí stářím. Nakonec veze publikum jako šofér neviditelným autobusem – samozřejmě směrem na Hukvaldy.
Funkční je jistě i zapojení lidových tanců, ať už je to sousedská, valašský nebo užití jednoduchých prvků při práci s dětmi, ale je to herecká akce, co vytváří soudržný inscenační tvar, byť jde o pásmo. Tento Věneček z písní Leoše Janáčka spletený pomocí tance a pantomimy je určen dětem, proto jsou tomu uzpůsobeny i všechny výrazové prostředky, názornost a jednoduchost. Stejný princip by ale mohl velmi dobře fungovat i pro dospělé publikum, s větší mírou metafory a imaginace. Měli bychom si uvědomit, že umělecké druhy mají k sobě blízko a vyšly kdysi ze stejného zdroje, proto má stále smysl je propojovat.
Hana Strejčková: Věneček zelený, z rozmarýny pletený
28. dubna 2026, 18:00 hodin
Rudolfinum, Sukova síň, Praha
Realizační tým a účinkující
Koncept, dramaturgie, scénář, nastudování, choreografie, režie, performing: Hana Strejčková
Pantomima: Kateřina Vernerová
Tanec: Tereza Čechová, Karolína Teršípová
Housle: Viktor Janoštín
Klavír: Lenka Navrátilová
Sbor: Pražský filharmonický sbor
Sbormistr: Lukáš Kozubík
