Dílo zahrnuje mnoho rovin a motivů, v podstatě je rozděleno na dvě, respektive tři neodvislé části, přičemž výchozí obrazy jsou inspirované fotografiemi Ivana Pinkavy, pravděpodobně jeho sérií černobílých aktů Heroes. Říci, že jde o celovečerní kus není to správné slovo, protože v něm hraje roli vedle prostoru také denní světlo. Je také natolik spjat se sálem Kunsthalle a jeho půdorysem, že jde vyloženě o site-specific projekt. Svou úlohu v něm má vše – členitost prostoru, boční místnost pro převleky, prosklená stěna s posuvným zatemněním, za kterou jsou vidět korunu zelených stromů. I ty patří ke scénografii jako reálný horizont. A vědomí toho, že jsme v prostoru galerie nás hned vede k tomu, abychom ležící těla tanečníků navnímali coby výtvarné objekty.
Tím je vlastně i vyloučena jiná jejich objektifikace. Jsou odhalená, jako lidské sochy za denního světla a za zvuku elektronických ruchů. V prostoru se nachází předměty s různorodou strukturou a povrchem, polštáře, koberec, vzadu dřevěné tyče umístěné v nádobě jako kytice. Pomyslné humánní sochy se pohybují zpomaleně, jsou to vesměs mladá těla či na prahu střední etapy, leč můžeme si povšimnout i několika seniorů sedících v první řadě, kteří snad svým oblečením působí dojmem performerů. Konečně, mělo by se zde pracovat s několika generacemi. Tanečníci na jevišti jsou exponováni bez sexualizace, jsou odlidštění, a přece tolik lidští a zranitelní. Na zemi se postupně formují tak, že ač každý jinde, jejich uspořádání v prostoru se stane pravidelným. Zaujme mladý tanečník s vizáží světce nebo anděla, specifický typ (Jaan Männima).
Performeři zkoumají povrchy a struktury předmětů, objekt zkoumá jiný objekt. Jen jeden z nich se dostává do kontrakce. Zadnímu přirozenému světlu konkuruje zatím jeden bílý rozptýlený světelný zdroj, ale později se light design rozvine kreativně, pracuje se zde s mobilními ledkovými tribicemi zářícími bílým chladným světlem i velmi barevnými odstíny. Zatím se ale dění stále nese ve znamení zkoumání materií. Všichni si pak lehají stejným směrem jako šípy a pomalu a vláčně se přesouvají k oknu. Vzduch rozčísne trochu nepříjemný hluk, zní nebezpečně. Tanečníci se přesunují do kleku a stojek, opět připomínajících sochy. Vzadu u nádoby s tyčkami jediný performer je napolo oblečen, a tak působí dojmem někoho, kdo stranou dění řídí. Rolety prosklené zde se napolo spustí, postavy padají. Je ticho, jen zvuk těl dopadajících na zem.
Performeři se pomalu a stejně rozvláčně jako oblékají, jednoduché topy a šortky dovolují volnost ohybu. Jeden z nich se zvedá a jako jediný setrvává v prostoru, snad v zamyšlení nějaké vzpomínky, opřen o zeď, naslouchající šumění a dunění zvukové krajiny. Obouvá si pouze boty, oblečení jako by bylo spíše nepřítelem, s nímž bojuje a ostatní ten boj sledují, jeho tanec se sakem, kroužení v prostoru i skoky namířené proti zdi. Je cítit vnitřní pnutí. Když si dooblékne černou halenu, Černá usměje se, ale jeho tvář se křiví do neupřímné grimasy němého smíchu. Jeho tělo se dostává do křeči, i ruce, šum zatím sílí, až ustane. Naše pozornost se přesune na dynamickou sekvenci skupiny, která se se svými variacemi pouští do prostoru. Zřejmě mají každý svou vlastní sekvenci a klíč nebo kód, kdy ji zatančit, jakým směrem, kde, formou je to jasná moderna. Poskoky, vzpory, převaly, běh, napřažení, kontakt. Formace se sjednocují a tanečníci se pohybují unisono do prostoru, aby se celek zase rozpustil. Hledat konkrétní zakódované významy je obtížné, ale výjev funguje jako výtvarné dílo.
Dál se rozvíjí skupinová dynamika a choreografické akce jsou rozvrstveny tak, aby bylo možné pomyslně přepínat mezi paralelně probíhajícími výjevy. Můžeme třeba sledovat v pravé části pohyb několika performerů opět jako sousoší, končetiny se stávají objektem. Dívka tančí sólově, trojice performerů se dostává do kontrakce a vypětí. Naopak někdo tančí s elegancí a s lehkými skoky. Jinde tanečnice jako by sváděla souboj s kobercem. Když poklesne i zbytek zatmění na skleněné stěně, objeví se boční světlo. Dvojice tanečníků, jsou to Jan Razima a Michaela Dzurovčínová, rozehrávají duet, který začal jako manipulace rekvizitou a rozvinul se do tance, v němž vypadají jako dva plameny. Maria Marta Colusi, jejíž tělo tu zastupuje výrazovou fyzickou zralost, se zahalila do molitanu, tamhle se roztáčí zvedačka, a tady muž pociťuje oddanost tíhy. Tři tanečníci se vrací k modernímu tvarosloví a jejich gesta jsou elegantní. Ruchy a samply jsou v hudbě skládány přes sebe. Molitan se rozpadl na kousky. Tereza Holubová se vyčlení pro samostatnou pohybovou akci, kdy si obléká dlouhé šaty. Opět vypadá jako socha, hluk sílí, když jde, působí to, jako by kráčela ve větru. Skupina se proplete a v zákrytu rozpadne. Pohyb jednotlivce je dynamický, společně vláční. Dalo by se analyzovat mnoho pohybových vzorců.
Další část se blíží tanečnímu divadlu a nabízí konkrétní metafory nebo symboly. Světlo změnilo barvu, z různých míst poblikává a jedno centrální zůstává, i když performeři zdánlivě odešli. Slyšíme šustění do ticha. Na scénu se vrátil tanečník s andělskou vizáží v říze, průhledných svrchních šatech. Jeho jemná gesta a uvědomělé pohyby evokují meziválečný výrazový tanec. V této části hraje kostým větší roli, dva muži se vrátili v černém a andělův háv navlékli na hůlky. Jako by prostorem běželi s křídly z látky, šaty bez těla připomínají surrealistický obraz. Žijí jako loutka v letu. Anděl přenáší světla. Performerka Maria Marta Colusi, která na scénu přivlekla tři rachtající vědra na provaze zase působí, jako by za sebou táhla svůj úděl. Zmocňuje se jí však divokost a odpor, až zuřivost. Vše je intenzivnějí – světla, zvuk, křik. A v této části se zapojují i živí hudebníci, první vstupuje hráč s fagotem a performeři pod jeho postroj a šat vsouvají tyčky, až hudebník vypadá jako monstrance. Žena se zatím osvobodila z okovů. Na znamení přicházejí z publika čtyři performeři seniorního věku a také vchází flétnista. Sledujeme pro změnu intimnější a klidnější výjevy, doteky rukou dvou generací, soustředění na textu minulosti a budoucnosti. Jedna ze starších žen je odnesena, aby se mohla převléci do šatů, kdosi pronáší nahlas křestní jména. V části scény vzniklo jakési útočiště pod zástěnou, plachtou, kterou performeři nadzvedávají. Ačkoliv nejsou úlohy viditelně rozděleny, působí to jako alegorie betléma. Výrazná performerka v pohybujících se světlech počítá, tanečník s flétnistou improvizují a ona začne zpívat jakýsi náboženský hymnus. Ostatní přizvukují, vše působí jakými mystickým dojmem.
Závěr, epilog je velkým kontrastem ke všemu dosavadnímu dění. Rozezní se pravidelný rytmus, světla začnou měnit barvu rychleji, skupina pod přístřeším se rozpouští a najednou se pieta mění v taneční klub. Starší i mladí performeři se poddávají jednoduchému až triviálnímu rytmu, postupně zvou ke společnému tanci i diváky. Občas se sjednotí v nějakém poskoku a gestu, pro kontrast jednoty a jejího rozpuštění. Je to společná zábava, která na jednu stranu podpoří energii v sále, na druhou stranu zatlačí dojmy z předchozích částí, ať už jim dominovala střízlivost nebo akce. Tančí se na populární hudbu, dobrovolníci se dobře baví. Je to možná spíš vzorec, ne v rámci choreografie, ale jev v prostředí současného tance. Že se zkrátka taneční performance má přelít i do publika, setkáváme se s tím stále častěji a častěji. Je to snaha zbourat hranici mezi profesionálním performerem a divákem, je to snaha se mu přiblížit a ukázat, že všichni jsme nakonec jedním? Já osobně bych se bez takových finále obešla, ale protože se to stává trendem, bude dobré jej sledovat.
Inscenace nabízí i tak mnoho látky k zamyšlení. V práci s rekvizitami, které jsou zároveň i kostýmem se jistě je jistě u Jiřího Bartovance zřejmý vliv Sashy Waltz, v jejímž souboru tak dlouho působil, i ve fragmentární improvizaci v oněch moderních pasážích. Byla jsem překvapena, že nevyužil starší performery dříve a zapojil je až po polovině představení, protože pokud byla první část jakousi studií těla různého věku na scéně, určitá etapa tu vlastně chyběla. Což je samozřejmě režijní rozhodnutí, jen nutí k zamyšlení. Na druhou stranu byla čitelná fascinace strukturami a povrchy, ale především materiálů rekvizit, s nimiž bylo manipulováno v první části. Stáří jako téma akcentováno nebylo, stalo se jen přirozenou součástí výjevů. Dovedu si představit, že reprízování takové události je vzhledem k prostoru i počtu performerů problematické, ale právě tato inscenace by si opakování zasloužila, protože všechny její aspekty nebylo na první pokus možné zavnímat. A navíc má vzhledem k zapojení starších performerů velký potenciál jako další dílek ve skládačce těch děl, která stárnoucí tělo neberou jako překážku, ale výzvu.
Jiří Bartovanec: Pomíjiví
18. května 2025, 17:00 hodin
Kunsthalle Praha – Galerie 3
Realizační tým
Koncept, choreografie, výzkum: Jiří Bartovanec
Tanec, choreografie: Maria Marta Colusi, Tereza Holubová, Michaela Dzurovčínová, Jan Razima, Nicola Mascia, Jaan Männima, Antonín Vaňous; Marie & Jiří Sugdolovi, Blanka Sušilová, Marie Hoffmannová
Dramaturgická spolupráce: Nicola Mascia
Hudba: Martin Janda, Bicet – Opal (Four Tet Remix)
Živá hudba: Viktor Sabol, Marek Přibyl
Scéna, rekvizity: Ivan Pinkava, Jiří Bartovanec
Světelný design, fotografie, grafický design: Michal Hór
Kostýmy: Jiří Bartovanec, Nicola Mascia, Manja Beneke, Nadja Herklotz, Beate Bormann
Produkce: Natálie Matysková, Marek Švenda
Projekt podpořili: Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze, Česko-německý fond budoucnosti, Sasha Waltz & Guests, Státní fond kultury České republiky, Město Kralupy nad Vltavou, Kunsthalle Praha
