Dříve něž pohyb a tanec je v hlavní roli ze začátku projekce, kde se zobrazuje vnitřní hlas performera – během celého představení jeho myšlenky provázejí diváky v angličtině i arabštině, pro české prostředí i s tuzemským překladem. Aby nenarušil atmosféru svým hlasem a každý jsme si mohli v duchu představit jiný, v té barvě a tónu, jaké bychom očekávali. Na plátně běží vzpomínky na domy a zahrady, které tvořily domov, a v těch domovech vždy hrály roli rostliny. První choreografie, se kterou se setkal, byla rvačka.
První pohybová akce je vlastně jen přicházení na scénu, performer před námi stojí se sazenicí cedru v ruce, balancuje jí a rostlina se třepe jako ptačí křídla. Usedne ke stolu a zapne malý větrák, který rozvlní listy cedru, a začíná psát na laptopu, jako kdyby byla projekce živá, i když není. Zazní syrská píseň. V projekci se mimo jiné mihne jméno Kazuo Išiguro, což je jméno japonského spisovatele, a pojem „floating world“. Projekce je plná zamyšlení a referencí, píše se v ní o neposlušnosti a demonstracích.
Rajeh začne na jeviště přinášet plata zelených čerstvých bazalek, mezitím v projekci se píše, že demonstrace je jako divadlo. A mne napadne, že u slova demonstrace bychom měli jít k jeho kořeni, není to původně protest, ale ukázání něčeho (demonstrovat se může například pokus). Aroma bylin se line z jeviště do hlediště. „Kde začít?“ Ptá se v duchu autor. Připomíná si zásadní životní události. Úvahy na plátně pokračují, vzpomínky, rekapitulace. Chce toho říci velmi mnoho, ale divák nestačí sledovat všechna slova v projekci, protože jejich tok se podobá spíš videoartu (snad by bylo vhodné mít celý text vytištěný nebo dostupný přes QR kód). „Rostlina vždy směřuje ke světlu,“ píše mimo jiné. Zazní údery rytmu a objevují se gesta, podobná úchopům, performer jde do podřepu, nohy se pohybují rychle, jeho ruce vláční. Posléze skáče na místě tak jako při skandování, snad ve vzpomínce na nějaký pouliční protest.
Jeho ruka je ohebná, jako had, sestupuje do hlubokého dřepu, ale také pracuje s rychlými rotacemi. A se shodou s rytmem – gesto kopíruje hlasový projev. Pak jeho trup klesá, respektive postava se nachyluje, dělá malé úsporné kroky jako starý. Pak se naopak rozkmitají jeho boky, izoluje pohyby ramen. Třes v těle doprovázení i rychle vyslovovaná r či trylek. Rytmus zní hlasitěji, víc a víc. Ramena jsou stažená k sobě, ruka se zastaví na hrudi. Kráčí na pološpičkách, působí to jako prvek ženského lidového tance. Roztáčí se v podřepu, přikrčený. Krouží kolem své osy, mění gesta, roztáčí se do prostoru.
Přemisťuje květiny na jevišti, zdánlivě náhodně, roztřásá ho přitom rytmus. Vidíme už stopy únavy a kanoucí pot, rychlá gesta následuje kroužení paží. Muž zřejmě píše do vzduchu, světlo mění barvu do oranžovo-fialové. Rytmus hypnotizuje. Jeho prsty tančí. Zastaví se s namířeným ukazovákem do diváků. Izoluje ruce a trup, mezi gesty se objevuje objetí. Světlo rudne a performer po skokové sekvence usedne na židli, hudba kulminuje. Scéna rudne. Muž zavírá oči, stále gestikuluje. Tančí vzadu při stěně, v tempu hýbe prsty. Jsou jako autonomní nositelé rytmu. Nebo jako by znakoval. Gesto strne, on se zakloní, ruce se zvednou a namíří dlaní ven. S tím gestem přichází k lidem. Z pološpičky je silný zemitý dupot. Představení ovládá rytmus, vidíme možná stopy etnických tanců regionu, je to zcela přirozené a také svým způsobem uchvacující.
Náhle se vše ztiší a v projekci se objeví lakonické – 5 minut pauza. Zní klidná píseň zpěváka Nasira Clamseddina a performer pomalu vyndavá rostliny z plat. Jsou najednou jako malé oázy. Vrací se i rytmická hudba, píseň. Tanec je nyní již zcela jistě lidový, mužský, silový, s oskoky do dřepu na pološpičku a podobně složitými prvky. V projekci se mezitím píše o Bejrútu. Performer se vrací do civilního světa stůl s květinami posune dopředu. Pohybuje klidně pažemi, na chvíli si lokty zakrývá obličej jako pohlcen vzpomínkami. V projekci běží dlouhá vzpomínka na doktora, který nechtěl cítit cizí bolest. Muž jemně pohybuje prsty proti sobě, jako by tam byla energie a on s ní pracoval. My zatím čteme slova o bolesti. O bolesti z bezmoci, o zbytečné bolesti, v projekci následuje i vyjmenovávání jejích příčin. Performer chvíli zběsile tluče do vzduchu. Kruh a spirála pohybu se zmocňují tančícího těla, kterým protéká bolest jeho lidu. Rozevře paže a opakuje několik gest, jedno vypadá skoro, jako kdyby vytahoval kouzelnickou hůlku a posílal zaklínadlo, nebo snímal kletbu. Paže klesají a nastává závěr, téměř rituál. Performer rozdává divákům bazalky, publikem se rozline jejich vůně, putují jich sem celé tácy. Pozvednutí zeleně na pozdrav je předposledním činem, tím úplně posledním je, když performer usedne do publika. Jeden z posledních vzkazů na obrazovce je: „Sdílíme taneční příběh“.
Performance je sama o sobě tak působivá, že snad ani nepotřebuje analýzy nebo dovysvětlení. Je v ní naděje, ale ne naivita, protože se tam hovoří i o bolesti, která je v mnoha, ne-li ve většině případů opravdu zbytečná. Ale představení nemá vzbuzovat lítost, není o traumatu, ale o nacházení svobody, kterou lze nalézt v pohybu, v tanci a ten se pak také stává zatraceně politickým.
P.S.: Na diskusi s Omarem Rajehem například zazněla myšlenka, že představa o městě, kterou nosí v hlavě, je dnes již minulostí, není to obraz města, tak jak je, protože dnes už je jiné, paměť nás klame. Rovněž se obával negativních konotací, která by mohly vzniknout kolem využití etnického tance, ale využil jeho prvky, protože je v něm silná kolektivní energie. Kdosi z obecenstva poznamenal, že člověk, který opustí své město a zemi, je jako přesazená květina. Omar se tak ale necítí. Má naopak dva domovy a to mu dává svobodu. Jeho cesta k performativnímu umění také nebyla přímá: původně se zajímal o fyziku, ale jeho tělo si řeklo o tanec. V tanci však nemohl získat vysokoškolský diplom, takže šel sudovat herectví. Ale tanec si vybral a nechal. Nebo si tanec vybral jeho? Ať už se jakékoliv režimy a diktatury snaží tanec ovládnout, nebo dokonce zakázat – tanec je pro nás, tanec je pro každého.
Divadelní Flora Olomouc – Omar Rajeh: Dance Is Not for Us
20. května 2026, 17:00 hodin
S-Klub, Olomouc
Inscenační tým
Koncept, choreografie, interpretace: Omar Rajeh
Asistentka choreografa: Mia Habis
Dramaturgie: Peggy Olislaegers
Hudba: Joss Turnbull, Charbel Haber
Koordinace: Valentin Crépain
Administrátor: Sandrine Orlando
Speciální poděkování: CN D à Lyon, Sima Performing Arts, Al-Serkal Avenue, Amadeus école de danse et de musique, s podporou: the DRAC – Auvergne Rhône-Alpes
Premiéra: 8. června 2023
