Když se člověk zaposlouchá do hry Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, přijde mu na mysl okřídlené „Inu Berlín!“. Soustředěnost, preciznost, jednotnost v souhře, dynamická citlivost a barevná sytost smyčců i výborné dechy jsou slyšitelné v každém taktu. Orchestr byl založen v roce 1946, dnes je součástí Rundfunk Orchester und -Chöre gGmbH. Od začátku byl prvním hudebním ředitelem Ferencem Fricsayem formován s důrazem na vysoký zvukový standard, v tomto duchu pokračovali i jeho nástupci, šéfdirigenti Lorin Maazel, Riccardo Chailly, Vladimir Ashkenazy, Kent Nagano, Ingo Metzmacher, Tugan Sochijev a Robin Ticciati. V nové sezoně se stane jeho šéfem Japonec Kazuki Yamada.
Tokijský rodák si s Šostakovičem pohrál
Sedmadvacetiletý Yuya Mizuno prý začal hrát na violoncello na přání své maminky, která toužila slyšet v synově podání Saint-Saënsovu Labuť. Přání se jí splnilo a syn začal hru na violoncello studovat. Na japonských školách setrval do svých dvaceti, pak se odebral do Evropy. Impulzem k tomuto rozhodnutí bylo setkání s proslulým Miklósem Perényim, pozdějším Mizunovým učitelem na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti. Z Maďarska pak vedla mladíkova cesta do salcburského Mozartea, kde byl jeho mentorem Clemens Hagen. Vloni se stal prvním asijským violoncellistou, který zvítězil na Mezinárodní soutěži Pražské jaro. Jednou z cen bylo sólové vystoupení s orchestrem na Pražském jaru.
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 Dmitrije Šostakoviče z roku 1959 hrál japonský cellista poprvé. S velkým nasazením, odhodláním, technickou výbavou, výrazovým pochopením a krásným kultivovaným tónem (že by důsledek Perényiho vlivu?). V první větě Allegretto se orchestr i sólista shodli na přesném tlumeném rytmu, fráze vyznívaly jako potlačovaný výkřik, i zpěvné pasáže doprovázel varovný podtext, opakovaný motiv vyvolával až stísněnost. Dialog violoncella a lesního rohu byl velmi působivý ve své čistotě. Celá věta se neúnavně pohybovala kupředu, orchestr byl ohleduplným partnerem, Tomáš Hanus dbal na to, aby sólistu nikde nepřehlušil.
V melodicky rozklenutém Moderatu projevil Mizuno svou technickou i výrazovou všestrannost. Svůj projev obohacoval vroucností i karikaturou, nehrál exaltovaně, spíše zdrženlivě, ale nebál se ani ostrých řezavých tónů. Krásně vyzněla hra orchestru, jeho temně zabarvené smyčce a měkké dechy přivedené dirigentem do závěrečného ztišení byly velkým posluchačským zážitkem.
Vážná, silným obsahem zatěžkaná Cadenza zaujala hlubokou oddaností sólisty tlumočit každou notu upřímně a pravdivě. Pozoruhodně proměňoval dynamiku i charakter tónu, který se z temných poloh postupně prosvětloval. Výborně Mizuno zahrál rychlou virtuózní pasáž, kde se neslil jediný tón.
Závěrečné Allegro con moto, plné ironie i reminiscencí na Stalinovu hrůzovládu v podobě náznaků citací gruzínské lidové písně a opakovaným tématem první věty, vyvrcholilo drásavě a úlevně zároveň. Němečtí symfonikové zapůsobili velkým dojmem a japonský violoncellista potvrdil, že jeho vítězství v pražskojarní soutěži nebylo náhodné. Jeho výkon přijalo obecenstvo velmi srdečně, Mizuno se odvděčil přidanou Sarabandou ze Suity pro sólové violoncello, BWV 1007, v níž poodkryl zase jinou tvář svého umění.
Přitažlivý Bruckner Tomáše Hanuse
Interpretovat Brucknerovy symfonie tak, aby v posluchačích zanechaly dojem srozumitelnosti a blízkosti, nikoli patetické velkoleposti s nádechem mysterióznosti, je velký oříšek, který se snaží rozlousknout generace skvělých dirigentů. Po nedělním koncertu lze konstatovat, že se k nim úspěšně řadí i Tomáš Hanus, který umně a promyšleně skloubil Brucknerovu profánnost a spiritualitu do srozumitelného sdělení.
Kromě dvou středních vět, které hrála Vídeňská filharmonie v roce 1883, nebyla Brucknerova Symfonie č. 6 A dur provedena v plném rozsahu až do roku 1899. Ani tehdy se však nejednalo o autentickou verzi, protože v ní Gustav Mahler, který ji dirigoval, provedl škrty a změny, takže za skutečnou premiéru Šesté symfonie se považuje až stuttgartské provedení pod taktovkou Karla Pohliga v roce 1901.
Tomáš Hanus, hudební ředitel Velšské národní opery v Cardiffu a hlavní hostující dirigent Islandských symfoniků, je nejen zkušeným symfonickým, ale i operním dirigentem. Díky této své všestrannosti má velký cit pro hudební architekturu i drobnokresbu, a to se projevilo i v jeho brucknerovské kreaci. Pevně propojil jednotlivé stavební prvky symfonie a naplnil je neoposlouchaným obsahem.
Dynamika v majestátní první větě byla odvažována jako na lékárnických vahách, hra tepala v úzkostlivě přesném rytmu, zvuk se rozplýval do širokých ploch, v nichž se tmavé syté smyčce prolínaly s vláčnými dechy, nepřeslechnutelné byly kontrasty jemnosti a síly, závěr se nesl v duchu nádherně vygradovaného dramatického oblouku.
V pomalém Adagiu vykreslil Hanus se symfoniky úchvatné plochy, které se díky tvárným, měkce hrajícím smyčcům a tlumeně citlivým dechům proměnily v esenci zpěvnosti a srozuměné souhry. Svižné, veselé a rytmicky bohaté Scherzo se odvíjelo v dynamických přílivech a odlivech, dechy (zejména medové horny) a sametové smyčce, jejichž pp a něžných pizzicat se nešlo nasytit, se na konci věty sešly v katarzním vyznění. Sevřené Finale přineslo všeobjímající energii, nade vším se klenul oblouk krásy a nepomíjitelnosti ducha (Stvořitele), člověku se svíralo srdce a současně čerpal z té velké hudby sílu. Triumfální vyvrcholení je efektní tečkou na závěr, po které se vyplaví nahromaděné emoce.
Těm podlehl i Tomáš Hanus, když na závěr přidal s orchestrem Dvořákův Slovanský tanec č. 8 As dur, op. 72. Stále váhám, zda to bylo dobré rozhodnutí. Poukázáním na kvality orchestru v milovaném Dvořákovi se přece jen trochu překrylo vyznění Brucknera. I když berlínskému orchestru nepatrně chyběla slovanská lehkost a hebkost, i v přídavku potvrdily svou vysokou úroveň vřelé smyčce a tanečně lehké dechy, které se sešly v takřka dokonalém frázování.
Pražskojarní vystoupení Deutsches Symphonie-Orchester Berlin s Tomášem Hanusem bylo velkým přínosem po interpretační i dramaturgické stránce. Bylo by obohacením a prohloubením posluchačské zkušenosti slyšet tento orchestr častěji.
Pražské jaro: Mizuno & Hanus & DSO Berlin
31. května 2026, 20:00 hodin
Smetanova síň Obecního domu, Praha
Program
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107
Anton Bruckner: Symfonie č. 6 A dur
Účinkující
Yuya Mizuno – violoncello
Deutsches Symphonie-Orchester Berlin
Tomáš Hanus – dirigent
