Koncert zahájila The Unanswered Question (1906) Charlese Ivese. Tajemná pianissima až na hranici slyšitelnosti v dlouze držených tónech smyčcového orchestru, vedená jemnými až magickými gesty Barbary Hannigan, přerušovaly sólové vstupy trubky v pravém rohu na balkóně a tří „dřev“ v zákulisí pódia. Ty „narušovaly a zneklidňovaly“ až meditativní atmosféru tohoto díla. Otázky a odpovědi probíhají mezi trubkou a dřevy, smyčce hrají svou vlastní, oddělenou hudbu, nekonečně tichou, pomalou, neměnící se, nezesilují ani nezrychlují. V závěru skladby smyčce prodlužují svůj čistý trojzvuk G dur do Věčnosti.
Po Ivesovi následovala Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Hob. I:45. Haydn byl v podání Barbary Hannigan nabitý emocemi, plnokrevný, řekla bych až barokně rozvolněný. Druhá věta byla přednesena ve velmi pomalém tempu, s dlouhými legaty. Na tanečně pojatý Menuet navázala čtvrtá věta Finale: Presto – Adagio v extrémním tempu na hranici hratelnosti a srozumitelnosti. V závěru symfonie opouštěli jednotliví hudebníci svá místa a odcházeli do zákulisí, hudba řídla, což byl zajímavý akustický efekt, díky němuž vyzněla naplno čistota, lehkost a preciznost Haydnovy hudby, ve smyslu méně je více. Nakonec zůstali na jevišti jen první a druhé housle, které Symfonii v pianissimu uzavřely. Tento Haydnův závěrečný vtip byl vzkazem jeho zaměstnavateli hraběti Esterházymu k udělení dovolené vyčerpaným hudebníkům.
Po přestávce jsme si směli vychutnat Zjasněnou noc op. 4 (1899) Arnolda Schönberga v autorské úpravě pro smyčcový orchestr. Schönberg v tomto díle ještě není přísným dodekafonikem, hudba se pohybuje na poli rozšířené tonality a nese v sobě nádech dekadence, nadějí a zvýšené emocionality konce století. Tuto citově silnou Schönbergovu hudební výpověď pojala Barbara Hannigan výrazově až mahlerovsky bolestivě, ve zvlněné dynamice a extrémních tempech oběma směry.
Večer uzavřela suita z muzikálu Girl Crazy George Gershwina v aranžmá Billa Elliotta a Barbary Hannigan. Gershwin je pochopitelně zcela jiný žánr než Schönberg a není proto jistě pro umělce jednoduché „přehodit výhybku“. Přesto se Gershwin stal svou až broadwayskou atmosférou a provedením vrcholem večera. Barbara Hannigan zpívala, dirigovala a tančila a dočkala se dlouhých ovací vstoje, které přirozeně patřily také výbornému výkonu České filharmonie.
Asi není třeba zdůrazňovat, že Barbara Hannigan je nesmírně nadaná hudebnice, vynikající sopranistka schopná zpívat a dirigovat zároveň. Z úterního koncertu bylo zřejmé, že má ráda kontrasty, jak v dynamice, tak v tempu, agogice, její projev je velmi živelný a navýsost muzikální. Setkání s podobnými umělci je velmi inspirující, povzbuzující a motivující nejen pro orchestr, ale i publikum. Barbara Hannigan svým krásným, svítivým, dokonalým hlasem i osobitým dirigentským projevem, neseným spíše jemnými, jakoby hudbu v prostoru malujícími gesty, prozářila Dvořákovu síň Rudolfina a zprostředkovala zážitek, na jaký se nezapomíná.
Záštitu nad koncertem převzala J.E. Emily Ann McLaughlin, velvyslankyně Kanady v České republice. Koncert živě vysílal Český rozhlas, stanice Vltava do rozhlasové sítě Euroradia.
Pražské jaro: Barbara Hannigan & Česká filharmonie
2. června 2026, 20:00 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Program
Charles Ives: The Unanswered Question
Joseph Haydn: Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Hob. I:45
Arnold Schönberg: Zjasněná noc op. 4
George Gershwin: Girl Crazy, suita z muzikálu
Účinkující
Česká filharmonie
Barbara Hannigan – soprán, dirigentka
