Hudební festival, na který se dají vzít i vnoučata
Pražské jaro má vedle slavnostních koncertů, velkých orchestrů, světových sólistů a náročných dramaturgických linií i projekt, který míří k publiku, jež se do Smetanovy síně nebo Rudolfina obvykle samo nehrne. SpringTEEN je festivalový den určený dětem. Letos se uskutečnil potřetí a znovu v prostorách Anežského kláštera a jeho zahrad.
Už samotný fakt, že Pražské jaro takový den pořádá, je důležitý. Ne jako povinná položka v kolonce „práce s publikem“, ale jako praktická zkušenost, že klasická hudba nemusí být pro děti zmenšenou verzí dospělého koncertu. Že ji lze objevovat přes hru, pohyb, zvukový experiment, malování, improvizaci i technologickou fantazii. A že na festival, který se často spojuje s vysokou prestiží, večerními róbami a koncertní vážností, je možné přijít s vnoučaty a nechat je pobíhat za tím, co je zrovna zaujme.
Letošní podtitul Fantastické světy hudby sliboval cestu za hranici „pouhých“ zvuků do světa vizualizací, pohybu a hudebního divadla. A program SpringTEENu to naplnil opravdu velkoryse a rozmanitě. V nabídce byly koncerty, živé karaoke s Janem Cinou a SpringTEEN Bandem, Floex Ensemble s robotem Josefem, workshopy Zvukobot, Zvukové terárium, Chladniho desky, Zahrada ticha, Krabicová opera, tanec, beaty i výtvarné aktivity. To je šíře nabídky, která je obdivuhodná — vyžaduje ovšem od návštěvníků nemalou logistickou zdatnost.
Pestrost jako radost i zkouška orientační zdatnosti
Anežský klášter je pro takový program nádherným místem. Jeho genius loci dává festivalovému odpoledni jinou atmosféru než běžný koncertní sál. Děti mohou přecházet mezi ambity, zahradami, kostely a sály, hudba se neuzavírá do jedné místnosti, ale rozlévá se po prostoru. Pražskému jaru k tomu letos přálo počasí. Z kláštera a jeho zahrad se stal otevřený hudební ostrov, kde bylo možné poslouchat, něco vyrábět, jen se dívat nebo si chvíli jen tak lehnout na trávu a nechat program plynout.
Právě šíře programu se ale stala zároveň největší předností i slabinou SpringTEENu. Ve chvíli, kdy se v několika prostorách souběžně odehrávaly koncerty, workshopy, dílny a aktivity pro různé věkové skupiny, nebylo vždy snadné rychle pochopit, co se kde děje a kam se vydat dál. Anežský klášter je působivý, ale také členitý labyrint. A když se do něj přidá časový rozvrh, mapka, vyprodané workshopy, volně přístupné dílny a dětské nadšení, začne být orientace součástí programu.
V naší sestavě dědeček, babička a čtyři vnoučata — dva kluci z šesté a třetí třídy a dvě „slečny“ ze čtvrté a třetí třídy — to byla pátrací hra se vším všudy. Nešlo jen o nalezení správného sálu, zahrady nebo kostela, ale také o udržení šestihlavé výpravy s rozdílnou rychlostí, trpělivostí, hladem, žízní a okamžitými nápady, kam se má jít právě teď. Co chvíli jsme se trochu ztráceli a znovu nacházeli v programu, v prostorách kláštera i mezi sebou.
Přesto jsme toho zvládli překvapivě hodně: Zvukobota, Zvukové terárium, Chladniho desky, Zahradu ticha, Krabicovou operu, dílnu Malujeme (s) hudbou i Robota Josefa s Floex Ensemblem. A právě na těchto zastávkách bylo dobře vidět, v čem je SpringTEEN nejpřesvědčivější. Nepředkládá dětem hudbu jako hotovou autoritu, kterou mají uctivě přijmout, ale jako prostor, do něhož mohou vstoupit vlastní zvědavostí.
Zvuk, který se dá vidět, osahat i namalovat
Zvukobot a Zvukové terárium vedly děti k tomu, že zvuk lze vytvářet, zkoumat a skládat z nečekaných podnětů. Jednou se hudba rodila z podivného nástroje na hranici frkačky, meluzíny a robota, jindy z představy, že mohou zpívat květiny a že i zdánlivě němá příroda má svůj zvukový svět. Děti se tu neučily definice, ale zkoušely, co zvuk umí, odkud se bere a jak se dá proměňovat.
Na Chladniho desce a laserovém snímači pak děti názorně poznaly, že zvuk není jen slyšitelný, ale může se proměňovat i ve viditelné obrazce a překvapení, jakou stopu může zanechat jejich hlas. Hudba se tu nevykládala, ale zjevovala – v obrazcích, chvění, vibraci.
V ruchu festivalového odpoledne působila Zahrada ticha jako důležitý protipól. Připomněla, že k hudbě nepatří jen hlasitost a okamžitý efekt, ale také zastavení, soustředění a schopnost vnímat prostor. Pro děti je to možná jedna z nejtěžších disciplín: nevyrábět, neběhat, nepřekřikovat se, ale chvíli poslouchat ticho, dech, jemné zvuky nástrojů a společný klid. O to cennější bylo, že takový ostrov v programu vůbec existoval.
Krabicová opera přiblížila hudební divadlo v hravé miniatuře Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Opera tu nezůstala vzdáleným velkým žánrem, v němž se zpívá dlouho a nesrozumitelně, ale proměnila se ve vlastní kartonové divadélko, pro které si mohly vyrobit masku a vytvořit vlastní improvizovaný mikrosvět, do kterého lze bez ostychu vstoupit. Dílna Malujeme (s) hudbou zase propojila poslech s barvami, liniemi a výtvarnou představivostí. Ukázala, že hudbu lze nejen slyšet, ale také převádět do obrazů — a že stejná hudba může v každém vyvolat jinou představu.
Robot Josef s Floex Ensemblem vnesl do programu další rozměr: setkání živé hudby, technologie a dětské fascinace tím, že partnerem muzikantů může být i stroj. Ten zaujal hlavně kluky. Právě při tom bylo zřetelné, že SpringTEEN nestaví klasickou hudbu proti současnému světu dětí. Naopak hledá průchody mezi akustickým zvukem, elektronikou, improvizací, hravostí a technologickou představivostí.
K hudbě přes ticho, robota i párek v rohlíku
Z reakcí našich čtyř vnoučat bylo patrné, že každého zaujalo něco jiného. Někdy rozhodovala možnost něco si osahat a vyzkoušet, jinde překvapení z viditelného účinku zvuku, jinde ticho v zahradě, výtvarná dílna nebo robot na pódiu (ale i hlad a žízeň). A právě v tom je smysl SpringTEENu. Nečeká, že všechny děti budou nadšené z téhož, ale nabízí jim dost různých cest, aby si každé mohlo najít svou vlastní.
Na SpringTEENu je nejcennější, že nechápe děti jen jako budoucí posluchače klasické hudby. Jsou posluchači už teď — jen mají jiné nároky, jinou trpělivost a jiný způsob soustředění. Chtějí se ptát, hýbat, odcházet a vracet se. Potřebují okamžitý podnět, ale zároveň dokážou citlivě reagovat i na jemnost, ticho nebo neobvyklý zvuk, pokud jim k němu někdo otevře cestu.
Z perspektivy prarodiče má takový den ještě jeden rozměr. Nesledovala jsem jen program, ale i dětské reakce: co je vtáhne, kde ztratí pozornost, čemu se smějí, kdy se ostýchají a kdy se naopak bez zábran zapojí. „Operní babička“ se ovšem musela smířit s tím, že bubnující Robot Josef, „hrající“ mrkev a párek v rohlíku vítězí nad krabicovou operou.
SpringTEEN si zaslouží pokračování i zpřehlednění
SpringTEEN je projekt, který má smysl a je dobře, že ho Pražské jaro dělá. Ukazuje, že péče o mladé publikum nemusí být vedlejším doplňkem renomovaného prestižního festivalu, ale jeho svébytnou dramaturgickou linií. Letošní ročník měl energii, fantazii, šíři i nakažlivou chuť překračovat hranice mezi koncertem, dílnou, hrou a performancí.
Zároveň by mu prospěla větší přehlednost. Ne méně nápadů, ale jasnější značení a jednodušší orientace v prostoru i v tom, na co je vstup volný a na co jsou potřeba vstupenky. U rodinného programu není navigace zanedbatelná. Hledání ztraceného vnoučete (ale i dědečka) tak, aby se neztratil nikdo další, se může snadno stát samostatnou, a dost zásadní festivalovou disciplínou.
Pro naši šestičlennou výpravu se z festivalového odpoledne stal zážitek a bojovka, na které budeme vzpomínat nejen kvůli hudbě. Stačí jen vyladit navigaci a provázat otevírací režim Národní galerie s trváním programu, aby se příště dalo o něco méně hledat — a o to víc springteenovat.
Pražské jaro: SpringTEEN
30. května 2026, 14:00 hodin
Anežský klášter, Praha
