Dvě protikladná díla
Včerejší večer v Sále Václava III. olomouckého Vlastivědného muzea nabídl v rámci festivalu Baroko 2026 mimořádný ediční, muzikologický i interpretační počin, když Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka uvedl dvě žánrově i náladově protikladná díla významného římského barokního mistra Alessandra Melaniho – duchovní oratorium Il fratricidio di Caino (1678) a světskou serenatu L’Europa (cca 1667). Volba tohoto diptychu, jehož obě vokálně-instrumentální partitury se dochovaly v opisech vídeňské císařské sbírky Leopolda I., přinesla sondu do odlišných tváří Melaniho kompozičního stylu a rané římské operní školy. Spojovacím článkem obou děl se stala koncepce režiséra Marka Řiháka a výtvarníků Venduly Johnové a Tomáše Hanzlíka, kteří rezignovali na někdy uváděnou a poněkud statickou historizující malebnost, a i skrze mimetické rekvizity a symbolické projekce dokázali propojit temnost biblického hříchu s odlehčeným jasem mytologické hravosti, čímž obě archivní partitury zbavili nánosu „muzejnosti“ a proměnili večer v silný příběh o lidské vině a svědomí.
Kainova bratrovražda
První polovina večera, věnovaná oratoriu Il fratricidio di Caino (Kainova bratrovražda), rozvinula drama rozkročené mezi carissimiovskou tradicí a teorií afektů, kde se „vyprázdněné“ recitativy generálbasu plynule klenuly do expresivnějších ploch a rétorické deklamace textu Benedetta Panfiliho. Bylo slyšet, že Melaniho kompoziční styl zde mistrně zachází s principem kontrastu – kontinuo doprovázející vyprávění ostře střídá specifický trojhlasý smyčcový aparát (obsazený zde pouze dvěma houslemi a violou) v emočně nejvypjatějších momentech. Aktualizace, která pracuje s historickými starými kufry jako znakem nuceného exilu, vnesla do biblického mýtu mrazivý kontext moderních dějin, jehož estetickým středobodem se stal Arnau Petřivalský v roli Adama. Jeho pojetí, dle mého názoru, psychologicky nerozhodného, spíše pasivního manžela energické Evy a precizně dodržovaná barokní gestika zafungovaly jako jakýsi funkční nosič vnitřních afektů. Zatímco hudební nastudování bylo pevně v rukou Darii Savvateevy, která od pultu kontinua suverénně střídala cembalo a varhanní pozitiv, samotné představení od nástroje neomylně vedl první houslista Martin Dostál. Pod jeho vedením hudební syrovost gradovala v momentech dějových zlomů – od náhlého instrumentálního tutti, jež utnulo úvodní symbolický spánek postav, přes scénu Kainova hněvu s černým kabelem za doprovodu staccat kontinua a theorby Jakuba Němečka, až po klíčový moment pozvednutí kamene k vraždě, kdy jevištní akce zcela zamrzla a houslisté Martin Dostál s Danielem Podroužkem rozvinuli dlouhou, statickou, táhlou tónovou plochu doprovázeného recitativu vyvolávajícího až téměř fyzické napětí.
Mimořádnou plasticitu tomuto bloku dodaly ostře řezané charakteristiky postav a vysoce poučené pěvecké výkony: Andrej Prachár pojal Kaina – s hůlkovým nápisem „Caino“ signovaným přímo na jeho, v závěru obnažené hrudi – jako téměř démonickou, avšak ve své podstatě hluboce tragickou postavu lapenou do pasti vlastního fiktivního obrazu uměle vytvořeného ráje a věrným způsobem ztvárnil jeho psychologický rozpad, kdy se v závěru zahalil do černé plachty za doprovodu příznačně probleskujících světel a mrazivého smíchu. Laura Uhorskaiová v roli Ábela nabídla jímavou čistou kantilénu jako tělesně menší, bezbranně nevinný a z dnešního pohledu snad až dojemně naivní chlapec se stylizovanými pejzy, jehož rituální oběť beránka a následný loučivý duet patřily k nejintenzivnějším místům večera. Scénickému dění však dle mého názoru zcela dominovala Bedřiška Ponížilová jako energická, silná, emotivní a ochranitelská Eva, jejíž monumentální závěrečná konfrontace plná mateřského hněvu, bolesti a katarzního žalu nad synem-vrahem znamenala absolutní triumf barokního tragického divadla, který nedokázala oslabit ani občasná, vizuálně nadbytečná digitální projekce hor a nebe na stěny sálu. Z hlediska hudební dramaturgie by se však mohla ozvat drobná kritická výtka, respektive podnět pro případné budoucí uvádění: hutnému a nepřerušovanému oratornímu toku by pro oživení nesmírně prospělo začlenění čistě instrumentálních vložek (například sinfonií či sonát) z pera Melaniho římských současníků. Takový krok, v barokní provozovací praxi zcela běžný, by partituře dodal potřebný „vzduch“ a divákovi poskytl čas pro vnitřní zpracování takto tíživého biblického děje.
Mýtická druhá polovina večera
Radikální náladový a vizuální obrat přinesla druhá polovina večera se serenatou L’Europa, která transformovala tíživou tragiku první části do sféry mýtické hravosti a jemného dvorského vtipu. Proměnu celkového afektu okamžitě signalizovalo nejen odlehčené, světlejší a do modra laděné oblečení celého vokálního ansámblu i instrumentálního aparátu, ale i prosvětlení partitury připojením třetích houslí (Arnau Petřivalský). Režisér Marek Řihák se zde rozhodl pro dekonstrukci formálního barokního úvodu. Namísto sólového vstupu Amora, jak jej předepisuje původní libreto, otevírá scénu koketní a rozverná Europa v modrých šatech s naddimenzovanými barokními boky. Její uvolněné taneční kreace, záměrně narušující upjaté dvorské konvence, vtipně okřikuje přímo od pultu první houslista Martin Dostál, což skvěle nastartovalo odlehčený tón celého díla. Laura Uhorskaiová v roli Amora vychází ze zákulisí, spiklenecky si mne ruce, rozkládá plážové lehátko a do scénografie invenčně zapojuje publikum: roztáhnutím tří béžových látek napříč sálu a jejich vertikálním vlněním evokuje větrnou mořskou pláž, na níž se princezna v Amorově opečovávání opaluje. Do tohoto prosluněného idylického bezpečí vstupuje Zeus (Andrej Prachár) v bohatém červeném kostýmu s černou parukou a maskou býka. Prachár sice s plným zapojením stylizované barokní gestiky vyzývavě ryl kopyty, avšak z hlediska režijního vedení i interpretace se zde ukázala poněkud sporná hrana kusu. Jeho Zeus – dle mě – místy sklouzával až do přílišné, záměrně předimenzované karikatury. Namísto suverénního, byť zamilovaného vládce bohů působil v mnoha momentech dvoření jako bázlivý, submisivní antihrdina. Tato groteskní „devalvace“ božského majestátu sice nahrávala komediální rovině, ale postavu občas zbytečně zbavovala její náležité dramatické váhy.
Že barokní divadlo stojí na bezprostřednosti, potvrdily dvě drobné nehody – nechtěné prasknutí lehátka pod Europou, jež vyvolalo upřímný výbuch smíchu v sále, i drobná interpretační kolize v podobě předčasného nástupu Europy v árii, kde dívka Diovi vzdoruje. Protagonisté tyto momenty ustáli s obdivuhodnou suverenitou a začlenili je živě do samotného představení. Výsostně divadelním momentem byl rituální býčí tanec s korunou z bílých pavích per, kde byl Melaniho smyčcový doprovod efektně dotvořen zemitým rytmem bubnu. Následné dvoření se v partituře ztišilo do intimního výstupu navlékání koulí na šňůru jako luxusního šperku. Zde je třeba vyzdvihnout absolutní rytmickou spolehlivost a stabilitu cembalistky Darii Savvateevy a violoncellistky Mariany Tůmové, které držely neochvějný puls i ve chvíli, kdy princezna náhrdelník vzdorovitě odhodila jako nedostatečný pro svou osobu. Následný partnerský tyátr graduje hádkou Amora s Diem, během níž si drzá princezna doslova „doplave“ pro rekvizitu mečouna a začne jím oba bohy ohrožovat, což Prachárův Zeus vtipně komentuje tím, že si sedne do hlediště mezi diváky a výjev pobaveně sleduje. Náhlý střih v osvětlení do chladné modré barvy však humor utíná a přesně zrcadlí moment zranění Amorovým šípem obsažený v závěru libreta („Son ferita, e son vinta“): Europa ochabuje, Amor ji oddaně ovívá a naříkající Zeus ji spolu s ním přikrývá dekou s vyobrazením evropského kontinentu ve zjevné shodě s později tradovaným geopolitickým mýtem.
Závěrečné trio všech postav doprovázené bohatou, ne však zcela synchronizovanou gestikou, jež v rukou interpretů zformovala symbolické gesto kolébky, dalo tomuto vzájemně kontrastnímu večeru Ensemble Damian myšlenkově ucelenou korunu – univerzální připomínku nové civilizace, která definitivně stvrdila dramaturgický i inscenačně-umělecký triumf celého projektu.
Festival Baroko 2026: Alessandro Melani – Il fratricidio di Caino (1678) / L’Europa (cca 1667)
7. června 2026, 19:00 hodin
Vlastivědné muzeum v Olomouci, Sál Václava III.
Inscenační tým
Scéna a kostýmy: Vendula Johnová a Tomáš Hanzlík
Hudební nastudování: Daria Savvateeva
Režie: Marek Řihák
Program
Alessandro Melani: Il fratricidio di Caino
Účinkující
Kain: Andrej Prachár
Ábel: Laura Uhorskaiová
Eva: Bedřiška Ponížilová
Adam: Arnau Petřivalský
Ensemble Damian
Program
Alessandro Melani: L’Europa
Účinkující
Europa: Bedřiška Ponížilová
Amore: Laura Uhorskaiová
Giove: Andrej Prachár
Ensemble Damian
