Část první, ve které se věnujeme úvahám o umění a možnostem, které skýtá funkce náměstka kultury
Jak vlastně došlo k vašemu oslovení do funkce náměstka?
Oslovil mě přímo Tomio Okamura. Před půl rokem mi zavolal s touto nabídkou. Bylo pro něj velmi důležité, aby tyto pozice zastávali skuteční odborníci – lidé, kteří ve svém oboru něco dokázali nejen u nás, ale i ve světě. Nabídku jsem zvažoval téměř půl roku, a nakonec jsem dospěl k závěru, že příležitosti tohoto typu se neodmítají. Chci být nablízku umění a domnívám se, že právě z této pozice mohu české kultuře i našemu umění skutečně pomoci.
Můžete být ve svým záměrech nějak konkrétnější? (Upřesním, že se spolu bavíme ve chvíli, kdy jste v úřadu tři týdny, nahrávka proběhla 22. května.)
Musím říct, že z prostředí ministerstva mám velmi dobrý pocit. V současnosti se především seznamuji se systémem a jeho fungováním. Člověk se může na podobnou roli připravovat sebevíc, ale realita bývá vždy trochu jiná, takže jsem rád, že mám prostor na postupné zapracování. Za uplynulé tři týdny jsem už procestoval značnou část České republiky. Absolvoval jsem úvodní setkání v Národním divadle Brno, v Národním divadle moravskoslezském i v Moravském divadle a Filharmonii Olomouc. Navštívil jsem také Konzervatoř hl. m. Prahy a v návštěvách dalších kulturních institucí pokračuji. Považuji za důležité poznat jejich fungování přímo na místě a mluvit s lidmi, kteří v nich každý den pracují.
Myslíte, že budete moci iniciovat vznik úplně nových projektů, skrze které by ministerstvo mohlo třeba rozšířit financování živého umění…?
To je určitě jedna z věcí, o které bych do budoucna stál. Mým přáním je především využít své celoživotní profesní zkušenosti člověka z divadelní praxe. V různých divadlech světa jsem strávil 33 let a myslím si, že mohu nabídnout nejen odborné znalosti, ale také praktický pohled na fungování kulturních institucí a potřeby uměleckého prostředí.
Kde vidíte svoje místo, svou úlohu?
Chtěl bych se prostřednictvím umění pokusit znovu spojovat českou společnost. Nejsem člověk, který si na odborníka pouze hraje. Svou profesní kariéru jsem vybudoval v zahraničí a nemám potřebu si cokoli dokazovat ani budovat nové postavení. Vrátil jsem se proto, abych své zkušenosti využil ve prospěch české kultury. Věřím, že divadlo a umění nám dávají možnost zpomalit, zastavit se a uvědomit si, co je v životě skutečně důležité. Připomínají nám naši konečnost a ukazují, jak zbytečné je plýtvat energií na malicherné spory, které nás od sebe jen vzdalují. Mnohem větší smysl má rozvíjet empatii, porozumění a schopnost naslouchat druhým. Jsem člověk, který dělá věci srdcem, a umění miluji celý život. Strávil jsem desítky let na světových jevištích, včetně pařížské Opery. Zároveň jsem jako choreograf poznal divadelní provoz i z druhé strany, ze zákulisí. Vím, s jakými problémy se kulturní instituce potýkají, co znamená nedostatek financí, podhodnocené technické profese nebo složitá situace baletních mistrů a dalších odborníků, bez nichž by divadlo nemohlo fungovat.
Existuje mnoho věcí, které by bylo možné zlepšit. K tomu je ale potřeba spolupráce, vzájemný respekt a společná vůle něco posunout. Česká republika je malá země, a právě proto bychom měli hledat to, co nás spojuje. Nevím, zda se mi to podaří, ale rozhodně se o to chci pokusit.
Chcete tedy být prostředníkem mezi umělci a „úřadem“, který může popsat reálné problémy, které v sektoru jsou, protože s některými máte vlastní zkušenost a víte, co lidé potřebují a proč?
Určitě bych chtěl být jedním z mostů mezi kulturní sférou a státní správou. Díky své dlouholeté praxi znám řadu problémů nejen z pohledu vedení institucí, ale také z každodenní zkušenosti lidí, kteří v umění pracují. Právě proto považuji za důležité naslouchat oběma stranám a pomáhat hledat řešení, která budou smysluplná a zároveň realizovatelná.
Rád bych přispěl k tomu, aby se česká kultura dále rozvíjela, posouvala své hranice a vytvářela co nejlepší podmínky pro vznik kvalitního umění. Důležité je podporovat profesionalitu, talent a lidi, pro které je skutečným životním posláním. Možností, jak českou kulturu posílit, je celá řada, a věřím, že společným úsilím lze mnohé z nich postupně proměnit ve skutečnost.
Rodinné kořeny máte v cirkuse – napadá mě tedy, jestli sledujete i nový cirkus, který je dnes také divadlem a uměním svého druhu.
Přesně tak. Kolem cirkusu jsem vyrůstal a dodnes k němu mám velmi blízký vztah, protože právě v něm vidím jedny z nejautentičtějších a nejpřirozenějších divadelních kořenů. Už pojem manège užívaný v baletu odkazuje k cirkusové manéži. Od dětství jsem vyrůstal v blízkosti cirkusového prostředí a měl možnost poznat, jak náročná a zároveň krásná tato práce je. Dodnes cirkus rád navštěvuji, ať už jde o vánoční cirkus v Drážďanech, festival Letní Letná v Praze nebo nové projekty souboru Cirk La Putyka. Právě v cirkusové manéži podle mě leží samotné kořeny divadla v bezprostředním kontaktu s publikem, v emocích, riziku, disciplíně i schopnosti vyprávět příběh čistě prostřednictvím lidského těla a přítomnosti.
Kromě tradice v cirkuse máme tradici také v nonverbálním divadle, pantomimě nebo v objektovém divadle… Jistě nyní sledujete nejen taneční scénu, která je vám nejbližší, ale také další scénická (a nejen scénická) umění.
Pracoval jsem na dvou nebo třech projektech s Petrem Formanem, a právě to mi znovu připomnělo, jak významné a krásné místo má u nás například loutkářství. Všechny druhy umění, o kterých mluvíte, ale ve skutečnosti spojuje totéž – příběh, herectví, snaha být na jevišti originální, poctivý a pravdivý. Ať člověk mluví prostřednictvím slova, moderního tance nebo loutek. Vždy jsem se vnímal především jako herec, který se vyjadřuje tělem. I když jsem pracoval na moderních nebo neoklasických projektech bez jasně daného děje, vždy jsem si v nich hledal vlastní příběh. Už samotné postavení vedle partnerky na jevišti vytváří určitý vztah a tím i příběh. Pokud divadlo tuto rovinu ztratí, pokud v něm chybí lidskost a vnitřní význam, přestává pro mě mít smysl. Když už si člověk koupí lístek a věnuje divadlu svůj čas, kterého máme všichni stále méně, měl by zažít něco skutečně silného a krásného. A je vlastně jedno, zda jde o loutkové divadlo, tanec nebo operu – každé z těchto umění jen používá jiný jazyk, ale všechna mají schopnost předávat myšlenku a emoci.
Použil jste slovo „krásné“, ale například v oblasti contemporary dance nebo tanečního divadla se často využívají prostředky, které esteticky krásné nejsou. Napadá mě třeba dílo Piny Bausch, která ukazovala mnoho zla, krutosti mezi lidmi, to právě často není krása, která se na pohled líbí.
To je v pořádku, já to také myslím v širším smyslu. Pina Bausch, kterou dáváte jako příklad, je moderní a často ukazuje to, co není hezké, ale život také není někdy hezký, naopak umí být velice krutý, takže i to na jeviště někdy patří. Její taneční divadlo má silnou myšlenku, něco nám chce říct, přimět k zamyšlení, abychom udělali nějakou změnu ve svém životě nebo se změnili sami. Samozřejmě nejenom krása, ale i zobrazení odvrácené strany světa divákovi může hodně dát. Ale – musí to být dobře udělané, a Pina Bausch je zrovna výborný příklad. V Tanztheter Wuppertal jsem jako mladý tanečník měl kamaráda, takže jsem hodně jezdil na představení a viděl je naživo, a když v pařížské Opeře stavěla Pina Bausch Orfea, byl jsem i na zkouškách. Úžasná inspirace. Její tvorba zasáhla u srdce. Vzpomínám, že když jsem jako pětadvacetiletý kluk viděl její představení, rozbrečel jsem se. Byl jsem ve věku, kdy mi bylo ještě všechno jedno, ale zasáhlo mě to neuvěřitelně. Když má umění takovou sílu, pojďme ho podporovat. Podporovat umělce, kteří to myslí s uměním vážně. Takové umění potom reprezentuje naši celou Českou republiku.
Vím, že reprezentace je důležitá a z ministerstva teď často zaznívá, že nás umění má reprezentovat, ale to je také trochu instrumentalizace umění – které má ale sloužit primárně lidem. A je ho potřeba i v nejzapadlejších koutech. Beseda se spisovateli v okresní knihovně, výstava v malé soukromé galerii, představení objektového divadla pro dvacet diváků, to není něco, co můžete ukazovat na festivalu s tisícihlavou návštěvností a reprezentovat tím v zahraničí, ale je to součást infrastruktury. Jaký máte vztah k takovémuto umění, které ze své podstaty není „velké“? Chcete podpořit i jeho dostupnost?
Máte pravdu, i takové projekty jsou naprosto nezastupitelnou součástí kulturního života. Stejně důležité jsou místní knihovny, malé galerie, komunitní centra, regionální divadla nebo nezávislé projekty, které přinášejí umění přímo k lidem.
Jako choreograf často při zkouškách připomínám tanečníkům, že každá role, i ta nejmenší, je stejně důležitá jako role hlavní. Jen díky tomu může celek fungovat, příběh být silný a pravdivý a divák může být skutečně zasažen. Velké projekty by nemohly existovat bez té široké a často méně viditelné základny, která vytváří živé kulturní prostředí po celé zemi.
Sám se věnuji menším formátům – organizuji besedy s umělci, workshopy, komorní výstavy a v současné době pracujeme také na knize. Právě tyto zdánlivě malé projekty často umožňují nejbližší kontakt mezi umělcem a publikem a mohou mít pro jednotlivé lidi mimořádně silný dopad.
Bohužel je tu stále dost lidí, kteří si myslí, že jim stačí hospoda a podívat se v televizi na zprávy a umění k životu nepotřebují.
Právě takové lidi ale může umění oslovit možná nejsilněji. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, kteří mi říkali, že nikdy předtím nebyli na baletu nebo na podobném představení. Pak přišli například na Nižinského a následně mi psali, že po skončení nemohli ani promluvit. Sedli si venku na lavičku nebo k jezeru a dlouho přemýšleli nejen o tom, co viděli na jevišti, ale také o vlastním životě. To jsou chvíle, kdy si člověk uvědomí skutečnou sílu umění.
Právě tvůrce, kteří dokážou v lidech vyvolat tak hluboký zážitek, bychom měli podporovat. Musíme jim vytvářet podmínky pro práci, dávat jim prostor k tvorbě a pomáhat jim rozvíjet jejich talent. K tomu neodmyslitelně patří i umělecké školy, které vychovávají budoucí umělce, režiséry, choreografy, ale také řadu dalších profesí, bez nichž by kultura nemohla existovat.
Často se zapomíná na lidi, kteří nejsou vidět. Jako choreograf potřebuji nejen talentované tanečníky, ale také schopné osvětlovače, zvukaře, techniky, kostyméry, rekvizitáře nebo pracovníky divadelních dílen. Tito lidé po představení nestojí na jevišti při děkovačce, ale jejich práce je pro výsledný tvar stejně důležitá. Musíme si jich vážit a nezapomínat na ně.
Ono je někdy opravdu zásadní vědět už to, že problémy lidí někdo vnímá, všímá si jich a nebagatelizuje.
Přesně tak. Už samotný fakt, že někdo problémy lidí vnímá, naslouchá jim a nebagatelizuje je, může být velmi důležitý. Určitě chci tato témata otevírat, protože se týkají mnoha lidí, a přesto o nich často nemluvíme. Časem si pak člověk zvykne na věci, které nefungují, a začne je považovat za neměnné. Jenže život se neustále vyvíjí a stejně tak se mohou měnit i podmínky, ve kterých pracujeme a žijeme.
Část druhá věnovaná projektu Prague on Point, ve které si přiblížíme letošní Bubeníček International Ballet Gala i Masterclasses
Teď bychom se mohli věnovat baletním tématům – původně jsem plánovala, že v červnu pořídíme rozhovor především o nadcházejícím Bubeníček International Ballet Gala, které se letos rozšiřuje do podoby malého festivalu Prague on Point. Takže – gala se koná už potřetí. Pokaždé ale v jiném prostoru, proč tak složitá logistika?
První ročník se konal v Divadle na Vinohradech, kde byli všichni velmi vstřícní a spolupráce byla výborná. Tehdy mi ale bylo řečeno, že divadlo čeká rekonstrukce, a tak jsem začal hledat nové prostory pro další ročníky. Proto jsme se minulý rok přesunuli do Divadla Hybernia, kde se gala podařilo úspěšně uskutečnit. Zároveň jsem si ale říkal, že slavnostní charakter akce by si zasloužil ještě reprezentativnější prostor. Nakonec jsme našli zázemí v Hudebním divadle Karlín, které má krásnou atmosféru, velmi profesionální produkční tým a vstřícný přístup ke spolupráci.
Všechna dosavadní gala pořádám bez sponzorů a bez veřejných dotací. I proto uvádíme vždy dvě představení, aby si projekt dokázal na svůj provoz vydělat. Upřímně řečeno, finančně z toho pro sebe téměř nic nemám. Nedělám to ale kvůli zisku. Je to projekt, který mám opravdu rád a do kterého vkládám hodně energie. Vždycky jsem si přál, aby Praha měla vlastní mezinárodní baletní gala, na které budou přijíždět špičkoví umělci z celého světa. A právě tato představa mě motivuje pokračovat dál.
Minulý rok se ve stejné době konaly i mistrovské kurzy, takže na gala vystoupili také studenti, hostoval tu Tokio City Ballet. Letos se ale gala koná v červnu, zatímco Bubeníček Ballet Masterclass na přelomu července a srpna.
Je to dáno především harmonogramem Hudebního divadla Karlín, jehož hrací plán musíme respektovat. Divadelní sezona tam končí jen několik dní před naším gala, které bude letos posledním projektem před letní přestávkou. Mistrovské kurzy naopak tradičně pořádám během letních prázdnin, a proto se letos obě akce časově oddělily.
Studenti tedy tentokrát na galapředstavení nevystoupí, ale myšlenku závěrečného veřejného vystoupení rozhodně zachovat chci. Nechci, aby se účastníci pouze na čtrnáct dní setkali se světovými pedagogy a pak se bez konkrétního výsledku rozešli. Důležitou součástí masterclassů by měla být také společná tvorba a příprava představení. Proto jsem navázal spolupráci s divadlem Nová spirála na Výstavišti, kde se 8. srpna na Malé scéně uskuteční představení Dotek času. Bude představovat vyvrcholení letošních mistrovských kurzů a příležitost ukázat veřejnosti výsledky práce studentů i pedagogů.
Do projektu jsme pozvali také několik členů italského souboru YoY Performing Arts. Velkou radost mám i z účasti Zdeňka Konvaliny, bývalého vynikajícího tanečníka, který po úspěšné mezinárodní kariéře našel nové uplatnění ve výtvarném umění. Dnes vystavuje své obrazy po celém světě a pro naši akci připraví výstavu přímo v prostoru divadla. Studenti se mohou jeho tvorbou inspirovat při přípravě vlastních choreografií a scénických výstupů. Právě tento přesah mezi různými uměleckými obory považuji za velmi cenný. Nejde mi jen o technický rozvoj mladých tanečníků, ale také o podporu jejich kreativity, představivosti a schopnosti hledat vlastní umělecký výraz.
Vraťme se ale k programu galapředstavení. Co nabídne?
Na galavečerech mám vždy rád momenty, kdy se propojuje tanec s dalšími uměleckými formami, například se živou hudbou, nebo když se podaří pozvat zajímavé hosty z jiných oblastí. Vystoupí například mezzosopranistka Ester Pavlů a z české taneční scény jsem pozval Kristiána a Marka Mensovy, kteří se pohybují na pomezí contemporary a urban dance. Mám rád, když se na jednom večeru setkávají různé taneční světy a vzájemně se inspirují.
Kdo všechno přijede z baletních hvězd?
Diváci se mohou těšit na řadu významných osobností současného baletu. Přijedou například Anna Tsygankova a Giorgi Potskhishvili z Dutch National Ballet, Polina Semionova a Martin Kortenaar z Berliner Staatsballett nebo Alice Mariani a Mattia Semper z milánské La Scaly. Dorazí také sólisté z baletních souborů v Drážďanech a Bukurešti.
Já sám uvedu dva duety z baletu Doktor Živago, který jsem letos nastudoval pro Slovinské národní divadlo v Lublani. Program nabídne jak oblíbená čísla z klasického baletního repertoáru, tak díla významných choreografů, jakými jsou William Forsythe a dalších.
Nepodařilo se vám sehnat žádného soukromého nebo firemního sponzora, který by šel do takové akce?
Zatím bohužel ne. Podařilo se ale získat společnost Lexus, která nám poskytla zdarma dva vozy pro přepravu umělců z letiště a na letiště. Velmi si takové podpory vážím, protože každá pomoc je pro podobný projekt důležitá. Řidiči jsou však externí spolupracovníci, jejichž služby musíme hradit z rozpočtu akce, tedy především z příjmů ze vstupného. Věřím ale, že se situace postupně změní. Festival i gala se rozvíjejí, získávají své publikum a myslím si, že mají potenciál zaujmout i budoucí sponzory.
Co vás motivovalo s galavečery začít?
Vždycky jsem si říkal, jak krásným a elegantním městem Praha je. Má mimořádně bohatý kulturní život a podle mého názoru si zaslouží být také místem prestižních baletních událostí mezinárodního významu. Přál jsem si přivést do České republiky osobnosti světového baletu, které zde dosud nevystupovaly, a nabídnout českému publiku možnost setkat se s jejich uměním naživo.
Během své kariéry jsem působil v mnoha významných divadlech jako tanečník i choreograf a podařilo se mi navázat řadu profesních i přátelských kontaktů. Byla by škoda těchto vazeb nevyužít a nepřivést díky nim do Prahy výjimečné umělce z celého světa. Podobné akce se zde v minulosti samozřejmě konaly, ale ne v takovém rozsahu a s takovou ambicí. Praha leží v samém srdci Evropy a myslím si, že k ní podobný typ mezinárodní baletní události přirozeně patří.
V Praze existuje řada kvalitních festivalů zaměřených na současný tanec, ale chybí zde platforma věnovaná klasickému a neoklasickému baletu. Přitom i klasický tanec se neustále vyvíjí. Současné baletní soubory běžně pracují s prvky moderních a současných technik a hranice mezi jednotlivými tanečními styly jsou dnes mnohem otevřenější než dříve. Balet je dnes velmi komplexní umělecká forma, a právě tato rozmanitost mě na něm stále inspiruje. Jsem choreograf, který miluje jak klasický, tak současný taneční svět, a rád bych, aby se oba přirozeně setkávaly i v rámci našeho festivalu.
Vaše představa je festival, který bude zahrnovat jak galapředstavení, tak i celovečerní hostující inscenace?
Pro letošní ročník jsem například jednal s Národním divadlem v Košicích, kde jsem nastudoval svůj balet Proces. Rád bych toto představení přivezl do Prahy jako hostující inscenaci, ale nakonec se to z finančních důvodů nepodařilo uskutečnit. Divadlo tehdy nemělo včas schválený rozpočet na svůj provoz, a projekt tak nebylo možné realizovat.
Do budoucna bych však velmi rád, aby se součástí festivalu stala pravidelná hostování významných tanečních souborů. Myslím si, že právě setkávání různých uměleckých přístupů a souborů z různých zemí může být pro publikum i taneční komunitu velmi inspirativní.
Už letos se však snažíme nabídnout program, který přesahuje samotné galapředstavení. V Hudebním divadle Karlín bude instalována výstava věnovaná mé tvorbě, kterou dlouhodobě vytvářím společně se svým bratrem Ottou a manželkou Nadinou. Návštěvníci zde uvidí kostýmy, scénografické návrhy i modely scén z našich inscenací.
Součástí festivalu bude i křest knihy Baletista, kterou jste napsali s Pavlem Jurášem
Ano, ale až v druhé části festivalu. Křest knihy se uskuteční 8. srpna v Nové spirále na pražském Výstavišti. V 17:00 hodin knihu slavnostně představíme veřejnosti a od 19:00 hodin bude následovat zmiňované studentské představení Dotek času, které se stane vyvrcholením letošních mistrovských kurzů i symbolickým zakončením celého našeho festivalu.
Kniha je v současné době ve finální fázi příprav. Právě probíhají poslední korektury a dokončujeme výběr a sazbu fotografií. Mám z toho velkou radost, protože na projektu pracujeme už delší dobu. Kniha vyjde v nakladatelství Vyšehrad a věřím, že si najde své čtenáře nejen mezi milovníky baletu, ale i mezi lidmi, které zajímají příběhy o umění, tvorbě a životních cestách.
Jakou má formu?
Kniha je vystavěna jako série rozhovorů. Pavla Juráše jsem oslovil záměrně, protože se známe mnoho let. Studoval v Hamburku v době, kdy jsem tam působil jako tanečník a prožíval jedno z nejsilnějších období své kariéry. Bylo mi tehdy kolem třiceti let, cítil jsem se na vrcholu fyzických sil i umělecké zralosti. Pavel viděl snad všechna moje tehdejší představení a postupně se z nás stali blízcí přátelé.
Právě proto, že byl mnoha událostem osobně nablízku a velmi dobře zná divadelní prostředí, připadal mi jako ideální partner pro tento projekt. Kniha je svým způsobem ohlédnutím za dosavadní cestou, ale ne pouze profesní.
Každá kapitola nese název jednoho z baletů, které jsem během své kariéry tančil. Společně se k těmto titulům vracíme, vzpomínáme na konkrétní období a otevíráme témata, která s nimi souvisejí. Zároveň však mají názvy kapitol i symbolický význam, takže kniha není jen o baletu samotném.
Je také o životě, o zkušenostech získaných na jevišti i mimo něj, o lidech, které jsem během své cesty potkal, o úspěších, pochybnostech, hledání i proměnách, kterými člověk během let prochází. Nejde tedy jen o vyprávění o tom, kde a co jsem tančil.
Věřím, že kniha má i obecnější rozměr. Je určená nejen lidem z tanečního prostředí, ale všem, které zajímají lidské příběhy, umění a cesta za vlastním snem. Doufám, že si v ní něco najdou i čtenáři, kteří se s baletem dosud příliš nesetkávali.
Masterclassy poběží od 27. července do 8. srpna. Kdo bude vyučovat?
Podařilo se nám sestavit tým pedagogů, kterých si velmi vážím a kteří patří ke špičkám ve svém oboru. Přijede například Jean-Guillaume Bart, bývalý étoile pařížské Opery, znovu se k nám vrátí Sarah Lamb z Royal Ballet v Londýně, dále Arman Grigoryan z Curychu, řecký choreograf Nikos Kalivas zaměřující se na contemporary dance, floor work a další současné techniky…
Součástí kurzů nebude pouze výuka samotná. Každý z pedagogů připraví se studenty choreografii nebo scénický výstup pro závěrečné představení Dotek času. Důležité je pro mě, aby účastníci nezískali jen nové zkušenosti z hodin, ale aby si také vyzkoušeli proces vzniku konkrétního jevištního díla a mohli jeho výsledek představit publiku.
Letos jsme navíc připravili novinku v podobě kurzů pro dospělé, o které už je první zájem. Chtěl jsem dát možnost zapojit se i lidem mimo studentskou komunitu a nabídnout jim příležitost poznat baletní trénink zblízka. Nejde samozřejmě o tak intenzivní program. Účastníci se mohou seznámit se základy techniky, principy práce s tělem a získat lepší představu o tom, co všechno taneční příprava obnáší. Myslím si, že podobné programy mohou být přínosné pro každého, kdo má chuť se hýbat, učit se nové věci a nahlédnout do světa tance z trochu jiné perspektivy.
Tréninky pro dospělé jsou míněny jen pro profesionální tanečníky nebo i pro zkušenější tančící veřejnost?
Kurzy jsou rozděleny do dvou věkových kategorií – od 14 do 30 let a od 30 let výše. U starší skupiny nejsou stanovena žádná přísná výkonnostní kritéria. Nemusí jít o profesionální tanečníky, ale určité základy pohybu nebo taneční zkušenost jsou samozřejmě výhodou.
Často vídám například rodiče studentů, kteří přihlížejí hodinám zpovzdálí. Z jejich reakcí je patrné, že by si mnozí z nich také rádi vyzkoušeli, jak takový trénink vypadá. Někteří se tanci věnují rekreačně, jiní se k němu chtějí po letech vrátit. Právě i pro ně jsme chtěli vytvořit prostor.
Program budeme přizpůsobovat složení účastníků. Podle jejich zkušeností se rozhodneme, zda zařadíme více práce u tyče, na volnosti nebo jednodušší technická cvičení. Možností je celá řada a důležité pro mě je, aby si lidé z hodin něco odnesli a zároveň si je užili.
Jsem přesvědčený, že pohyb je nesmírně důležitý v každém věku. Ostatně to teď pociťuji i sám na sobě. Pohyb je podle mě jedním z předpokladů zdravého života.
